ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.704.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 704/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2005 o dovolání obviněného K. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Č. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 7 To 1/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 19/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 16 T 19/2004, uznán vinným, že
„dne 14. 2. 2004, v době kolem 18.00 hod., se v prostoru svého bytu nacházejícího se v domě v P. ulici v obci V., okres P., zapojil do konfliktu probíhajícího mezi M. C. a B. P., společně s M. C., jehož trestní stíhání bylo pro nepříčetnost zastaveno, B. P. fyzicky napadli a tomuto způsobili otřes mozku, tržnou ránu na bradě, krevní výrony na levé tváři a otok levého očního víčka, a poté, co zraněný zůstal bezvládně ležet na zemi, využil obžalovaný K. R. podrobivosti M. C., osoby zjevně trpící duševní poruchou, který k jeho výzvě a za jeho součinnosti odtáhl poškozeného z bytu a posléze z domu na silnici I. třídy, kde jej zanechal ležet napříč jízdního pruhu vedoucího z V. na hraniční přechod S., a takto obžalovaný činil se záměrem, aby zde byl zraněný usmrcen projíždějícím vozidlem, přičemž toliko zásluhou včasné reakce řidiče tov. zn. Škoda 120, P. P., který řízený automobil zastavil v těsné blízkosti poškozeného B. P., k takovému následku nedošlo“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Za uvedené jednání a dále za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 4 T 123/2003, jej soud podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §40 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §35 odst. 2 věty druhé tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 4 T 123/2003, a to v části, jíž byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců; část citovaného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o upuštění od uložení souhrnného trestu, zůstala tímto rozhodnutím nedotčena.
Dále soud prvního stupně obviněnému uložil ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody B. P. částku 400,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal B. P. se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podobně soud ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody V. z. p. ČR, O. p., P.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce odvolání, která projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 1. 2. 2005, a rozsudkem sp. zn. 7 To 1/2005 rozhodl tak, že podle §259 odst. 2 tr. ř. z podnětu obou podaných odvolání doplnil neúplný výrok o uložení souhrnného trestu v části „podle §35 odst. 2 věty druhé tr. zák. se ruší výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 4 T 123/2003, a to v části, jíž byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců“ o větu „jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu“. Současně soud druhého stupně ve smyslu §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená V. z. p. ČR, O. p. P., odkázána s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 3. 3. 2005, jeho obhájkyni JUDr. D. Ř. dne 15. 4. 2005 a Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích dne 17. 2. 2005.
Proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím výše jmenované obhájkyně osobně dne 15. 4. 2005 u Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení svého jednání obviněný spatřoval zejména v tom, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s věrohodností výpovědi svědka M. C., na jejímž základě byl obviněný odsouzen a kterou jmenovaný svědek v jednotlivých fázích trestního řízení údajně měnil. Dále vytkl, že zmíněný soud nepřihlédl k obsahu svědecké výpovědi M. C. a nevěnoval náležitou pozornost výpovědím svědků P. a Š., kteří měli uvést, že „poškozený P. ležel na silnici pouze v tričku a viděli, že z domu vyletěl buď svetr nebo nějaký hadr“. Vyjádřil názor, že pro spolehlivé prokázání viny měl soud provést rekonstrukci.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů nesprávného právního posouzení skutku a procesních pochybení zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 16 T 19/2004, tak i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 7 To 1/2005, a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 20. 5. 2005 uvedl, že námitkám obviněného, jež v rámci svého dovolání uplatnil, nelze přisvědčit. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení §89 a násl. tr. ř. (tj. zejména že soud neprovedl rekonstrukci), resp. že vycházel z nespolehlivých a neucelených důkazů (tj. zejména z nevěrohodné výpovědi svědka M. C.), které jednotlivě ani ve vzájemném spojení neprokazují, že trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jež mu je kladeno za vinu, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a