ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.782.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 782/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání obviněného K. Ž. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 8 To 656/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 6 T 108/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 6 T 108/2004, byl obviněný K. Ž. uznán vinným, že
„dne 28. 4. 2004, kolem 14.50 hodin, v P., na křižovatce ulic M. – H., poté, co držíc v levé ruce nůž přistoupil zezadu k J. T., která držela v ruce svůj mobilní telefon zn. Nokia 3310 v úmyslu telefonovat, a pokoušel se poškozené vytrhnout telefon pravou rukou, na což poškozená ve snaze udržet si telefon reagovala tak, že jej uchopila i druhou rukou a s obžalovaným se o něj chvíli přetahovala, když si však všimla nože v jeho ruce, telefon pustila a obžalovaný s ním utekl směrem do H. ulice,
a takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. 5 T 96/1997, který nabyl právní moci dne 9. 4. 1998, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. jednak k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a jednak k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jejichž výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a dále přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 2 T 83/1998, který nabyl právní moci dne 20. 7. 1999, odsouzen mimo jiné pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a pro pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž všechny uložené tresty vykonal dne 22. 7. 2003“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a podle §234 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Za podmínek §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Naproti tomu soud prvního stupně obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň – město ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 2 Zt 318/2004, pro část jeho jednání (přesně popsaného v citovaném rozsudku), neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Odsuzující rozsudek napadl obviněný odvoláním, které projednal Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2004, a usnesením sp. zn. 8 To 656/2004 jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti posledně citovanému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. S. včas dovolání, v němž v obecné rovině odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech obviněný rozvedl argumenty, které měly uplatněný důvod dovolání naplňovat. Připustil sice, že se dopustil jednání, jež spočívalo v odcizení mobilního telefonu poškozené J. T. (dále převážně jen „poškozené“), současně však popřel, že by vůči ní použil jakéhokoli násilí či pohrůžky takového násilí. Trval na tom (stejně jako v předchozích stadiích trestního řízení), že předmětný mobilní telefon poškozené rychle vytrhl z ruky a vzápětí z místa činu utekl; rozhodně se s ní o něj vzájemně nepřetahoval. Z provedených důkazů prý neplyne ani to, že měl v okamžiku útoku v ruce nůž, o čemž má svědčit i skutečnost, že policie u něho ani v jeho bydlišti žádný stříbrný nůž nezajistila. Podle názoru obviněného soud pochybil, pokud svá skutková zjištění opřel především o svědeckou výpověď poškozené (již obviněný označil za nepravdivou a nelogickou), zatímco nepřihlédl k tvrzení svědka B. L. Pro případ, že by soud přece jen považoval tvrzení poškozené za pravdivé, dovolatel namítl, že samotné držení nože v ruce, jež volně spočívala podél jeho těla, nelze posuzovat jako pohrůžku bezprostředního násilí. Měl za to, že jestliže rukou s nožem jakkoli nemanipuloval, nemohl poškozenou nikterak ohrožovat. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem obviněný vyjádřil názor, že jeho jednání mělo být správně posouzeno jako trestný krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák.
V další části svého podání dovolatel zpochybnil závěr soudu vztahující se k posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. (obviněný nesprávně uvedl §41 odst. 1 tr. ř.). Domníval se, že podmínky citovaného ustanovení nejsou splněny, neboť od spáchání jeho předchozích trestných činů, jež zákon označuje jako závažné trestné činy, uplynula již delší doba. Současně vytkl neadekvátní a (v poměru k závažnosti jeho jednání) zcela nepřiměřenou výši uloženého trestu odnětí svobody.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 8 To 656/2004, a sám rozhodl jednak tak, že jej uzná vinným jednáním spočívajícím v tom, že „dne 28. 4. 2004, kolem 14.50 hod. v P., na křižovatce ulic M. – H., zezadu J. T., pravou rukou vytrhl z její levé ruky mobilní telefon zn. Nokia 3310 a vzápětí utekl do H. ulice“, čímž spáchal trestný krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., a dále tak, že mu za uvedené jednání uloží trest v polovině trestní sazby, případně věc vrátí Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, což lze učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však ve své první části namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, je však dovolací soud vázán, zejména když nebyly shledány žádné extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Pod citovaný dovolací důvod nelze podřadit ani v závěru dovolání uvedenou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu.
Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka nesprávnosti posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Tato námitka však není opodstatněná, neboť soudy obou stupňů nepochybily, pokud za rozhodující pro posouzení formální i materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy považovaly nejen dobu, která uplynula od opakovaného odsouzení obviněného za zvlášť nebezpečné trestné činy (6 roků a 3 roky), ale i dobu, která uplynula od jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (cca 9 měsíců). Takový postup je ostatně v souladu se stávající judikaturou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného, že závěr soudu prvního stupně, vztahující se k užití násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozené, je nesprávný, neboť z provedených důkazů neplyne, že (obviněný) měl v době útoku v ruce kapesní nůž a že se uvedeného telefonu zmocnil až po vzájemném přetahování s poškozenou, a dále jeho výhrady, že soud vycházel pouze z nevěrohodné výpovědi poškozené a nepřihlédl ke svědecké výpovědi B. L., jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval nutnost jiné (mírnější) právní kvalifikace jeho jednání, a to jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Jestliže obviněný současně napadl výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně, musel Nejvyšší soud konstatovat, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se na výrok o trestu nevztahuje. Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, totiž vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jestliže ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nefunkční, nadbytečná a nelogická, protože uložení nepřípustného druhu trestu, uložení trestu mimo trestní sazbu a upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by nutně vždy muselo být považováno právě za porušení hmotného práva a tudíž za nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak by ovšem bylo nutné stejně posuzovat případné porušení jakýchkoli ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, např. ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, ustanovení §31 odst. 1, 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu, ustanovení §58 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení §59 odst. 1 tr. zák. o stanovení zkušební doby při podmíněném odsouzení atd. Logicky důsledně vzato by to znamenalo nutnost připustit dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by bylo ve zcela evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§278 odst. 1 tr. ř.).
Z logiky důvodů, o které se mohou opírat mimořádné opravné prostředky, jasně vyplývá, že pokud tyto opravné prostředky směřují proti výroku o trestu, musí být založeny na podstatně užších a přísněji vymezených důvodech než odvolání jako řádný opravný prostředek, u kterého postačí pouhá nesprávnost výroku o trestu, jak je zřejmé z ustanovení §246 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Tyto úvahy nevyhnutelně vedou k závěru, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě nepřichází v úvahu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
Z tohoto pohledu námitky obviněného, že nalézací soud dostatečně nezohlednil zákonná pravidla pro ukládání trestu a uložil mu trest nepřiměřeně přísný a z tohoto pohledu i nespravedlivý, nelze akceptovat, neboť opět nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Tyto námitky nejsou způsobilé zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Dovolatel však ve svém dovolání taktéž uplatnil výhrady, které by důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly založit. Z hlediska napadeného usnesení a podaného dovolání je významná jednak otázka, zda byly znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. naplněny po stránce objektivní, jednak otázka, zda soud osobu obviněného posoudil důvodně jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný totiž namítl, že nebyl splněn znak spočívající v užití pohrůžky bezprostředního násilí, a současně vyjádřil názor, že s ohledem na dobu, jež uplynula od okamžiku spáchání jeho předchozího trestného činu, není postup podle §41 odst. 1 tr. zák. opodstatněný.
Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu důvodné.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Předmětem ochrany u trestného činu loupeže podle citovaného ustanovení je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka tohoto trestného činu záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pod pojmem násilí je třeba rozumět použití fyzické síly k překonání zmíněného odporu a musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené. Není přitom nezbytné, aby napadená poškozená kladla odpor, např. když si je vědoma fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozené. Naproti tomu pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadená vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení poškozené spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadená vůli pachatele. O loupež jde také tehdy, když se pachatel pokusil o krádež a k jejímu dokonání použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadené, nebo ji napadená v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele.
Pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§41 odst. 1 tr. zák.). Zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Ve smyslu §42 odst. 1 tr. zák. horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody. Podle §42 odst. 2 tr. zák. nesmí horní hranice trestní sazby ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let.
Nejvyšší soud v uvedených souvislostech připomíná, že zvlášť nebezpečná recidiva je nejzávažnějším, kvalifikovaným případem recidivy, proto je (na rozdíl od jiných forem recidivy) předmětem zvláštní úpravy v trestním zákoně. Smyslem takové úpravy je důraznější postup proti zvlášť nebezpečným recidivistům a jejich citelnější trestání, což ovšem může mít účinky jen ve spojení s dalšími opatřeními mimotrestní povahy. V aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě se výrazně projevuje represivní stránka trestního práva a zdůrazňuje jeho ochranná funkce. Tím se trestní zákon snaží omezit opětovné páchání zvlášť závažných úmyslných trestných činů. Zvlášť nebezpečná recidiva představuje závažný problém trestní politiky, protože souvisí s nejnebezpečnější kriminalitou.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl za takový trestný čin pravomocně uznán vinným a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák., přičemž pro závěr, že pachatel, jenž má být označen za zvlášť nebezpečného recidivistu, už v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán, bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení (otázka předchozího odsouzení bude předběžnou otázkou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k §89 odst. 1 tr. zák. lze za spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. považovat i přípravu a pokus takového trestného činu a též organizátorství, návod a pomoc směřující k němu. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho vykonáním není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno (naproti tomu však za potrestání ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. nelze považovat výkon vazby).
Pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného (pozdějšího) trestného činu pro společnost (v tom je vyjádřena tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy). Zákon uvádí jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen, dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Délku této doby ovšem nelze předem vymezit ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti a kdy už nikoli. Vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě (je zřejmé, že čím kratší doba uplynula od předchozího odsouzení, tím je spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro společnost více nebezpečné). Vedle doby, která od posledního odsouzení uplynula, přitom nutno hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat. Dále bude důležité ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, jeho chování ve výkonu trestu, způsob života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu, případně působení jiných opatření (např. ochranného léčení), páchání i jiných trestných činů v rozhodné době apod. Závažným hlediskem je i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku apod.
Pro posouzení, zda obviněný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že (obviněný) „proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový a jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, a tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost“.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují jak zákonné znaky jmenovaného trestného činu, tak i znaky nezbytné pro spolehlivé posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák.
Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují vedle následku, tj. zmocnění se mobilního telefonu poškozené, též jednání obviněného, které mělo povahu užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se uvedeného mobilního telefonu, a vyplývá z nich i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a zmocněním se mobilního telefonu poškozené. Stejně tak je z těchto zjištění patrné, že obviněný se předmětného jednání dopustil přesto, že již byl v minulosti opakovaně pro jiné zvlášť závažné úmyslné trestné činy potrestán (naposledy rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 2 T 83/1998, přičemž všechny uložené tresty vykonal dne 22. 7. 2003).
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů obou stupňů v tom, že (obviněný) držíc (pozn. nesprávně použitý přechodník) v ruce nůž, přistoupil zezadu k poškozené, která držela v ruce svůj mobilní telefon v úmyslu telefonovat, a pokoušel se jí tento telefon pravou rukou vytrhnout, avšak poškozená v reakci na jeho jednání a ve snaze si telefon udržet uchopila telefon i druhou rukou a s obviněným se o něj přetahovala až do té chvíle, kdy si všimla nože v jeho ruce; poté telefon pustila a obviněný s ním utekl směrem do H. ulice. Tohoto jednání se přitom dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. 5 T 96/1997, který nabyl právní moci dne 9. 4. 1998, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. jednak k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a jednak k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jejichž výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a dále přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 2 T 83/1998, který nabyl právní moci dne 20. 7. 1999, odsouzen mimo jiné pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a pro pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; všechny uložené tresty přitom vykonal dne 22. 7. 2003.
Z hlediska posuzovaného případu Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že ačkoliv neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák., je za násilí třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém (pachatel) například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadené osoby, která věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se této věci - již proti projevované vůli takto napadené osoby - zmocnil (viz rozhodnutí č. 1/1980 a 19/1979 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal, že soudy prvního i druhého stupně právní kvalifikaci jednání obviněného přesvědčivě odůvodnily. Z jejich rozhodnutí je zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinily jak závěr o tom, že obviněný užil vůči poškozené násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, tak i závěr o tom, že se uvedeného jednání dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Soud prvního stupně ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného správně uzavřel, že znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byly v uvedeném případě splněny jak po stránce subjektivní, tak i po stránce objektivní. Rozvedl, že obviněný se uvedeného trestného činu dopustil v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný trestním zákonem. Obviněný podle názoru nalézacího soudu užil proti poškozené násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci již tím, že za situace, kdy se mu nepodařilo poškozené z ruky vytrhnout její mobilní telefon hned napoprvé (a poškozená jej uchopila v úmyslu bránit jej i svou druhou rukou), pokračoval v jeho „vytrhávání“ i nadále, čímž byl trestný čin loupeže ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. zcela dokonán. Dále soud prvního stupně uvedl, že měl-li obviněný navíc v ruce nůž (byť jej aktivně vůči poškozené při svém jednání nepoužil takovým způsobem, že by jej např. proti ní namířil apod.), posílil tak již užité násilí vůči poškozené další pohrůžkou zbraní; tato skutečnost měla za následek to, že poškozená v okamžiku, kdy nůž uviděla, dostala logicky strach, že obviněný nůž použije, a proto telefon přestala bránit a pustila jej. Současně uvedený soud poukázal na to, že při předchozí násilné trestné činnosti, pro kterou byl obviněný odsouzen rozsudky Okresního soudu Plzeň – město ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. 5 T 96/1997, a ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 2 T 83/1998, obviněný vždy použil nůž.
Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného z hlediska splnění podmínek, za nichž je ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. možné posuzovat jeho osobu jako zvlášť nebezpečného recidivistu, pak soud prvního stupně přiléhavě konstatoval, že obviněný se dopustil projednávaného skutku v období šesti let poté, co byl naposledy odsouzen pro stejný trestný čin, a v období tří let poté, co byl odsouzen za jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Dodal, že ačkoliv se jedná o delší časové úseky, zvyšují tato odsouzení stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost zejména proto, že v tomto období byl obviněný nepřetržitě ode dne 30. 6. 1999 do 22. 7. 2003 ve výkonu trestu odnětí svobody (výkon trestu odnětí svobody z prvně citovaného rozsudku sice ukončil již dne 12. 10. 2001, avšak bezprostředně poté nastoupil výkon trestu uložený mu rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 2 T 83/1998), tudíž na svobodě pobýval v mezidobí pouze po dobu devíti měsíců.
Soud druhého stupně především zdůraznil, že odvolací námitky obviněného jsou obsahově totožné s těmi, které již uplatnil v rámci konání hlavního líčení a s nimiž se nalézací soud důkladně vypořádal. V tomto směru ve shodě se závěry soudu prvního stupně zdůraznil, že obviněný se již v minulosti dopustil trestné činnosti, při které předmětem jeho útoku byly ženy, a to s obdobným způsobem provedení, tj. použitím pohrůžky nožem. Uvedl, že lze připustit, že v daném případě zmíněná pohrůžka nebyla tak výrazná; současně však poukázal na převládající stanovisko ustálené soudní praxe (které již bylo výše podrobně citováno), podle něhož se za použití přímého násilí považuje takové počínání pachatele, při kterém (pachatel) překonává odpor napadené osoby například tím, že se o věc, jež je předmětem útoku, přetahuje či s ní cloumá. Dále poznamenal, že již samotná skutečnost, že se obviněnému nepodařilo neočekávaně vytrhnout poškozené telefon z ruky (jak bylo zřejmě jeho prvotním úmyslem), a došlo k aktivní obraně ze strany poškozené (již se obviněný snažil překonat dalším cloumáním a pokusem o „vytrhávání“ mobilního telefonu), odůvodňuje nutnost právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Měl-li obviněný v té době ke zvýraznění své převahy ještě v ruce nůž, je tuto okolnost třeba hodnotit též jako použití pohrůžky bezprostředního násilí.
Náležitou pozornost odvolací soud věnoval i posouzení jednání obviněného z pohledu splnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, stanovených ve shora citovaném ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Měl za to, že splněny byly zejména formální podmínky uvedeného ustanovení, neboť obviněný již byl pro obdobný trestný čin odsouzen. V dalším připomněl, že k použití zmíněné přísnější kvalifikace postačí potrestání za jediný z tam uvedených zvlášť závažných úmyslných trestných činů, přičemž zdůraznil, že předchozí potrestání byla obviněnému ukládána v podstatě za čtyři zvlášť závažné úmyslné trestné činy (které jsou přesně popsány ve výroku vině v rozsudku soudu prvního stupně). Proto soud druhého stupně souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. je zcela namístě.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a