ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.836.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 836/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. července 2005 k dovolání podanému obviněným D. F. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 To 377/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 172/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 3 T 172/2003, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 To 377/2004.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 3 T 172/2003, byl obviněný D. F. uznán vinným jednáním přesně popsaným v další části textu tohoto usnesení, jež soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a za podmínek 248 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců; současně mu v souladu s §59 odst. 2 tr. zák. uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu stanovil povinnost zaplatit poškozené společnosti T. M., s. r. o., se sídlem P., na náhradě škody částku 130.000,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Oproti tomu soud prvního stupně podle §226 písm. a) tr. ř. obviněného pro část jednání zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán; podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou společnost T. M., s. r. o., s nárokem na náhradu škody ve vztahu k tomuto jednání na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2004, a usnesením sp. zn. 5 To 377/2004 jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. B. proti posledně citovanému usnesení soudu druhého stupně včas dovolání (nepřesně v něm uvedl, že jde o rozsudek odvolacího soudu), jež v obecné rovině vymezil důvodem dovolání uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domníval, že „… napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na nesprávném hmotněprávním posouzení příslušných ustanovení zákoníku práce …“.
V podrobnostech obviněný především namítl, že soud, přestože provedl důkaz manažerskou smlouvou ze dne 1. 12. 1999, uzavřenou mezi ním a společností T. M., s. r. o., nevyvodil z ní správné právní závěry. Za chybné v tomto směru považoval zejména stanovisko soudu, že si (obviněný) inkasovanou částku 130.000,- Kč ponechal jako zálohu na manažerskou odměnu. S odkazem na čl. III. uvedené manažerské smlouvy konstatoval, že za „odměnu“ bylo nutné považovat měsíční mzdu, která sestávala z částky 13.333,- Kč + 1% z uzavřeného kontraktu s tím, že se manažerovi výplata měsíčního platu zaručuje. Dodal, že kromě měsíční mzdy byla v čl. IV. této smlouvy sjednána taktéž tzv. roční odměna, odvíjející se od celkových hospodářských výsledků dosažených v běžném hospodářském roce, o níž rozhodoval jednatel společnosti, případně valná hromada. V této souvislosti zmínil, že za kalendářní rok 2000 přijal jako odměnu částku toliko ve výši 189.458,- Kč, do níž však není v plném rozsahu zahrnut nárok na 1% z celkového objemu kontraktů (jenž činil částku 20.450.000,- Kč). Trval na tom, že jeho jednání spočívalo toliko v tom, že (za situace, kdy mu společnost dlužila na jeho mzdových nárocích finanční plnění ve výši přesahující 200.000,- Kč) rozhodl – transparentním způsobem – o přijetí zálohy z uvedené částky; neponechal si tedy tržbu v částce 130.000,- Kč od společnosti S. R. R. Z toho má vyplývat, že neměl v úmyslu si přisvojit cizí věc, neboť přijatou částku označil jako zálohu, kterou měla společnost T. M., s. r. o., v souladu s manažerskou smlouvou zohlednit při výplatě jeho odměny, k níž se zavázala. Listinnými důkazy (tj. příjmovými pokladními doklady ze dne 9. 1. 2001) bylo údajně prokázáno, že proběhly dvě pokladní operace, jejichž podstatou bylo řádné přijetí částky 130.000,- Kč do pokladny společnosti T. M., s. r. o., ze strany obviněného, a až poté čerpání zálohy z této pokladny. Za zcela nepřípadný obviněný označil závěr soudu, dovodil-li, že uvedený postup byl pouze pokusem o formální legalizování závadného jednání. Domníval se, že právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. je nepřiléhavá, neboť částku 130.000,- Kč nepřijal do pokladny proto, aby si ji ponechal bez provedení účetní operace, ale proto, aby ji odvedl svému zaměstnavateli jako každou jinou tržbu.
V dalším obviněný namítl absenci pojmového znaku škody a uvedl, že společnosti T. M., s. r. o., žádná škoda nevznikla. Vyjádřil, že jestliže průběžně plnil podmínky přiznání pohyblivé složky mzdy a celkově za rok 2000 dosáhl objemu kontraktů v částce 20.450.000,- Kč, vznikl mu nárok na mzdu ve výši přesahující 200.000,- Kč (tedy rozhodně více než odčerpaných 130.000,- Kč), přičemž tato mzda mu měla být vyúčtována k výplatě v řádném výplatním termínu. Měl za to, že s poukazem na ustanovení §12 odst. 1 písm. c) zák. č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zaměstnavatel nebyl oprávněn požadovat vrácení této zálohy. Současně připomněl, že nárok na mzdu měl ze zákona, a to ve výši stanovené manažerskou smlouvou.
Další pochybení soudu obviněný spatřoval v tom, že se řádně nevypořádal s rozsahem jeho pravomocí, vyplývajících z jeho postavení ve společnosti T. M., s. r. o. Tvrdil, že si nepřisvojil právo rozhodovat o výši měsíční mzdy, neboť tato byla jednoznačně stanovena kritérii uvedenými v čl. III. manažerské smlouvy – právě v jeho intencích prý čerpal zálohu na odměnu, která je součástí měsíční mzdy. Stejně tak podle názoru dovolatele neobstojí ten závěr soudu, podle něhož (obviněný) nebyl oprávněn k rozhodování o tom, „kdy, jakým způsobem a z jakých peněz mu budou vyplaceny jeho mzdové nároky“. V tomto směru obviněný argumentoval jednak konkrétními poměry v uvedené společnosti a dále tím, že podle manažerské smlouvy byl jediným odpovědným pracovníkem, odpovídal za řádné hospodaření společnosti a vykonával zaměstnavatelská práva z pověření zaměstnavatele. Současně zpochybnil existenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a výhradu vznesl i ohledně posouzení stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání ze strany soudu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 To 377/2004, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Dne 11. 3. 2005 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 10 doručen dodatek výše zmíněného dovolání, v němž obviněný (zastoupený shora jmenovaným obhájcem) uvedl, že se dopustil zjevné nesprávnosti při vymezení, proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje, a v tomto směru učinil opravu původního textu tak, že dovolání podává „proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 3 T 172/2003“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen „státní zástupce”). Konstatoval, že s ohledem na vymezení dovoláním napadeného rozhodnutí, jež obviněný učinil v rámci podání ze dne 9. 3. 2005, se jedná o dovolání nepřípustné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání; s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud (oproti stanovisku státního zástupce) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že splňuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f tr. ř.
Názoru státního zástupce o nepřípustnosti dovolání obviněného Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Z obsahu podání obviněného ze dne 25. 1. 2005 vyplývá, že dovolání směřuje (správně) proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 To 377/2004 (pouze byl nepřesně označen rozsudek, ačkoliv šlo o usnesení), který ve věci rozhodl jako soud odvolací. Třebaže obviněný dalším podáním ze dne 9. 3. 2005 své původní dovolání opravil tak, že (tentokrát chybně) vymezil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje (obviněný uvedl, že dovoláním napadá rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 3 T 172/2003), učinil tak po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. To má pro posouzení přípustnosti dovolání zásadní význam, neboť podle §265f odst. 2 tr. ř. platí, že rozsah, v němž je rozhodnutí napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Jestliže obviněný dodatečně modifikoval rozhodnutí, proti němuž jím podané dovolání směřuje, v širším slova smyslu změnil rozsah, v němž je dovolání napadáno. To však po uplynutí výše uvedené lhůty nemohl učinit.
Nejvyšší soud současně musel respektovat i ustanovení §59 odst. 1 tr. ř., podle něhož podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. Obviněný totiž v textu původního podání jednak citoval i některé závěry odvolacího soudu, jednak v závěrečném návrhu (který svým dodatečným podáním nikterak nezměnil) se domáhal zrušení dovoláním napadeného rozsudku (správně mělo být usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 To 377/2004, a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že jeho dovolání směřovalo proti označenému pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, takže jde o dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Pokud jde o důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné především uvést, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Z tohoto pohledu námitky obviněného, že soudem provedené dokazování bylo neúplné a následné hodnocení důkazů pouze jednostranné (v jeho neprospěch), jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak jím byl zjištěn skutkový stav věci. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jenž byl předmětem uvedeného trestního řízení). Ze strany dovolatele jde v této části o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný v rozsahu těchto námitek, ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jež mu bylo obžalobou kladeno za vinu, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002, nález tohoto soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.).
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Obviněný však existenci deklarovaného dovolacího důvodu spatřoval také ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly skutek, jímž byl uznán vinným, jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Konkrétně vytkl, že popis skutku, tak jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (stejně jako jeho odůvodnění), neobsahuje žádné tvrzení svědčící jednak o jeho úmyslu dopustit se tohoto trestného činu a jednak o zákonném znaku spočívajícím ve vzniku škody (a v této souvislosti i označení poškozeného). Současně vyjádřil, že v daném případě nebyl splněn požadavek materiální stránky uvedeného trestného činu, spočívající ve stupni nebezpečnosti tohoto činu pro společnost, který by byl vyšší než nepatrný. Obviněný se tedy prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhal změny právní kvalifikace jednání, jímž byl v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným (když odvolací soud tuto kvalifikaci bez dalšího potvrdil).
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla založit; proto se dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Protože dovolání bylo důvodně podáno proti výroku o vině, Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na formální a materiální znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval v tom, že
„převzal dne 9. 1. 2001 jako doplatek faktury č. 20000068 částku 130.000,- Kč od společnosti S. R. R., kterou si ponechal jako zálohu na odměnu z manažerské smlouvy, ač byl oprávněn pouze tuto částku od uvedené společnosti převzít, aniž by ji na vyplacení odměny mohl použít“.
V odůvodnění svého rozsudku nalézací soud ve vztahu k právní kvalifikaci uvedeného jednání uzavřel, že ponechal-li si obviněný cizí věc, která mu byla svěřena (konkrétně se jednalo o částku ve výši 130.000,- Kč), pro vlastní potřebu, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Rozvedl, že vina obviněného byla spolehlivě prokázána, a poukázal na to, že (obviněný) se k předmětnému jednání fakticky doznal – opřel se zejména o jeho tvrzení, že jako manažer společnosti T. M., s. r. o., vyinkasoval od společnosti S. R. R. částku 130.000,- Kč, kterou si ponechal jako zálohu na manažerskou odměnu s tím, že na tuto částku předal do účtárny poškozené společnosti T. M., s. r. o., příjmový doklad, jenž dokládal její řádné proúčtování. Soud prvního stupně měl za to, že obhajoba obviněného, pokud namítal oprávněnost svého postupu, byla vyvrácena zejména zněním manažerské smlouvy, v níž se o takové pravomoci manažera nehovoří, a dále svědeckými výpověďmi Ing. J. P., jednatele poškozené společnosti T. M., s. r. o., a D. B., účetní poškozené společnosti, kteří shodně uvedli, že obviněný nebyl (zcela jednoznačně) k proplacení vlastní manažerské odměny oprávněn (manažerské odměny musely být odsouhlaseny jednatelem poškozené firmy, a to až po vyúčtování a podrobné analýze toho, za co měla být vyplacena, přičemž řádný zaměstnanec si nemohl sám vyplácet odměny z vyinkasovaných tržeb). Podle přesvědčení soudu prvního stupně obviněný si musel být vědom toho, že jako manažer společnosti (tedy nikoli jako statutární orgán) nemohl bez dalšího rozhodovat o výši své odměny a svévolně si ji vyplatit z prostředků, které v souvislosti s plněním pracovních úkolů pro společnost T. M., s. r. o., převzal jako úhradu za poskytnuté služby od jiné společnosti. Doplnil, že tato skutečnost obviněnému musela být známa jak z hlediska funkce, kterou zastával, tak i z opakovaných výzev poškozené firmy, domáhající se vrácení uvedené finanční hotovosti; za těchto okolností bylo tvrzení obviněného, že vyinkasované prostředky řádně proúčtoval vystavením příjmového dokladu na částku 130.000,- Kč jako přijetí zálohy na manažerskou odměnu, zcela irelevantní. Soud zdůraznil, že jestliže obviněný naložil s jím vyinkasovanými prostředky tak, že je poškozené společnosti neodevzdal či je jinak řádně neproúčtoval, například za nákup zboží apod., a na místo toho si je ponechal, činil tak protiprávně. Současně poukázal na to, že i v případě, kdy by mu v předmětné době nárok na odměnu v souladu s manažerskou smlouvou náležel, ani tehdy by si nemohl v rámci pracovněprávního vztahu jednostranně ponechat prostředky poškozené společnosti – svého zaměstnavatele na uspokojení svých případných pohledávek vyplývajících z pracovněprávního vztahu. Vztah obviněného k poškozené společnosti se řídil zákoníkem práce, jenž mu takový postup nedovoloval. Konečně nalézací soud upozornil na to, že obviněný nebyl schopen náležitě vysvětlit, jakým způsobem dospěl právě k nároku v částce 130.000,- Kč, resp. ve vztahu k jakým kontraktům svou odměnu ve výši 1% odvodil.
Soud druhého stupně v daných souvislostech konstatoval, že odvolací námitky obviněného byly pouze opakováním obhajoby z předchozích stádií řízení. Proto v celém rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se nalézací soud těmito výhradami zabýval. Ve shodě se soudem prvního stupně zaujal názor, že obviněný nedisponoval jakýmkoli oprávněním, na jehož podkladě by mohl rozhodovat o vyplacení předmětné částky. Uvedl, že ačkoli je třeba obviněnému dát za pravdu v tom, že podle manažerské smlouvy měl nárok na výplatu určitých částek, pracovně právní úprava nepřipouští ani vzájemné započtení pohledávek mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ani svémocné jednání tak, jak o tom hovoří občanský zákoník. Za této situace je podle názoru soudu použitá právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. zcela na místě, neboť je evidentní, že obviněný si ponechal částky, které mu byly svěřeny, a následný postup, jímž peníze nejprve vložil do pokladny a poté je vyčerpal, byly pouze pokusem o formální legalizování takového jeho postupu.
Nejvyšší soud správnosti takových úvah nemohl bezezbytku přisvědčit. Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést alespoň základní skutečnosti vztahující se k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a k jeho pachateli.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Z povahy trestného činu zpronevěry plyne, že zpravidla půjde o věc individuálně určenou. Zpronevěřit lze i věci zastupitelné (např. peníze), má-li držitel povinnost vrátit tytéž věci a nikoli jen věci téhož druhu a množství, anebo zbaví-li se pachatel jejich přisvojením možnosti je vrátit. Pokud v době svěření cizí věci nabude platně vlastnické právo k této věci osoba, jíž byla předtím svěřena, a pokud tato osoba pak odmítne věc vydat původnímu vlastníkovi, nejde o zpronevěru. Svěření spočívá v odevzdání věci do výlučné faktické moci (do držení) jiné osobě, která ji dosud v dispozici neměla. Na rozdíl od trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. pachatel trestného činu zpronevěry získal věc do dispozice legálně, v souladu s vůlí osoby, která mu věc svěřila. Je proto oprávněn ji držet (mít ji u sebe) a v souladu s účelem svěření ji případně i užívat. Rovněž jen v intencích pokynů vyplývajících ze svěření může s věcí disponovat. Předmětem zpronevěry však není věc, která sice byla předána do držení jiné osobě, ale faktická moc vlastníka nebo dosavadního držitele nad věcí je zachována.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněného zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci.
Po subjektivní stránce je třeba v případě tohoto trestného činu úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Úmysl přisvojit si cizí věc, která byla pachateli svěřena, zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Může však být už při svěření věci, jestliže svěření věci nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu (pak by se jednalo o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.).
Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ jsou zřejmá pochybení, jichž se soudy obou stupňů při právním posouzení zjištěného skutku dopustily. Především formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro spolehlivý závěr, že popsané jednání obviněného lze posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.; uvedený skutek obviněného neobsahuje ani žádná zjištění, jež by se vztahovala k subjektivní stránce jeho jednání, tj. jeho úmyslu uvedený trestný čin spáchat, ani skutečnosti týkající se zákonného znaku škody, včetně označení poškozeného. Pochybnosti lze mít i stran naplnění požadavku potřebného stupně nebezpečnosti uvedeného činu pro společnost, který musí být vyšší než nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
Úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k zamítnutí odvolání obviněného a kterými se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., vyznívají nepřesvědčivě a jsou nekonkrétní. Pokud se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle shora citovaného ustanovení trestního zákona (zejména zaviněním obviněného ve vztahu ke způsobení škody nikoli malé, samotným vznikem škody, otázkou, kterému subjektu měla být škoda způsobena, a také materiální stránkou tohoto trestného činu).
Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, jak se o to pokusily (byť jen okrajově) soudy prvního i druhého stupně, nelze považovat za dostačující; v daném případě se totiž nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění uvedených rozhodnutí, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno nebylo. Odůvodnění je přitom třeba pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 a další).
S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil relevantně, když ze skutkové věty výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, s nímž se následně ztotožnil Městský soud v Praze, jednoznačně nevyplývá naplnění všech zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že usnesení Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného. Proto po zjištění, že dovolání je opodstatněné, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 To 377/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 3 T 172/2003. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného D. F. vrací do stadia před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. Povinností nalézacího soudu proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud v návaznosti na relevantně uplatněné dovolací námitky upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán, přesně jej vymezil, ve skutkové větě pregnantně popsal a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.).
Je samozřejmé, že takové posouzení nebude moci soud prvního stupně provést bez potřebného doplnění dokazování. Rozsahem jeho provedení jej Nejvyšší soud nikterak nezavazuje ani nelimituje, pouze připomíná (v návaznosti na vytknutý nedostatek náležitého posouzení materiálního znaku stíhaného trestného činu), že dokazování bude třeba zaměřit zejména na okolnosti určující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. §3 odst. 4 tr. zák.). Bez významu proto nebude objasnění např. otázky, zda v období po spáchání stíhaného skutku byla provedena analýza podkladů pro vyplacení manažerské odměny obviněnému za rok 2000, zda byla vyčíslena její výše, zda byla odsouhlasena jednatelem poškozené společnosti, zda již byla vyplacena obviněnému, příp. proč se tak dosud nestalo apod. Svědci Ing. J. P., jednatel společnosti T. M., s. r. o., D. B., účetní této společnosti, ani Ing. R. B., v rozhodném období poradce této společnosti, se k těmto zásadním otázkám nevyjádřili ani v přípravném řízení, ani při výsleších v průběhu hlavního líčení.
Dospěje-li soud prvního stupně i po tomto dokazování a zevrubném zhodnocení všech okolností případu k opětovnému závěru o vině obviněného shora uvedeným trestným činem a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. Bude-li přicházet v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
V souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a