ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.1110.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 1110/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2006 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. března 2006, sp. zn. 2 To 164/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu Olomouci pod sp. zn. 8 T 182/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 8 T 182/2005, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stalo se tak v podstatě na podkladě zjištění, že dne 9. 9. 2005 v době od 22.00 hod. do 23.50 hod. v O., blízko autobusové zastávky B., strhnul na zem poškozenou Z. V., po zemi ji táhnul ke břehu řeky M., kde jí vysvlékl kalhoty a spodní prádlo a následně na ní vykonal soulož, následkem čehož Z. V. utrpěla oděrky a otok na kosti křížové, oděrky na obou hýždích a hematom na vnitřní straně pravého předloktí.
Odvolání obviněného bylo výše označeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti „rozsudku Okresního soudu v Olomouci…, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci…“, podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy v průběhu řízení především porušily zásadu presumpce neviny, když při zjišťování skutkového stavu věci vycházely z jeho trestní minulosti, a dále zásadu práva obviněného na obhajobu, neboť zamítly návrh na provedení některých důkazů, které byly nezbytné pro správné posouzení skutku. V této souvislosti zdůraznil, že potřeba vykonat další dokazování byla namístě s ohledem na „vágní“, rozporné a nevěrohodné svědecké výpovědi poškozené Z. V. Dovolatel dále vyslovil pochybnosti, zda se posuzovaný skutek vůbec stal, když podle jeho mínění poškozená v rozhodné době neměla ani dobrovolný, ani vynucený pohlavní styk. Soudy hodnotily provedené důkazy účelově, čímž porušily i další základní zásadu trestního řízení, a to zásadu volného hodnocení důkazů. V těchto souvislostech dovolatel poukázal na nesprávné hodnocení výpovědi poškozené, a to zejména v těch částech, kde popisovala domnělého pachatele posuzovaného skutku. Dovolatel hodnotil popis pachatele ze strany poškozené jako nejasný a neurčitý a dále zdůraznil, že i sama poškozená v průběhu hlavního líčení rozpor mezi popisem pachatele a vzhledem obviněného připustila. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že je ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví výslovně konstatována absence jakéhokoliv biologického materiálu na těle nebo oblečení poškozené nebo na oblečení obviněného. Zranění, která měla poškozená utrpět v důsledku znásilnění, si mohla způsobit i pádem ze schodů, pádem v koupelně, nebo nejpravděpodobněji pádem na kluzké trávě na břehu řeky M. Stejně tak krátkodobé bezvědomí poškozené mohlo být důsledkem takového pádu a odcházející pachatel mohl být pouze náhodným kolemjdoucím zavalitější postavy. Dovolatel se zabývá rovněž časovým rámcem, v němž mělo dojít ke spáchání činu, a na základě toho dovozuje, že v době od jeho společného odchodu s poškozenou z restaurace ve 23.00 hod. do chvíle, kdy poškozená oznámila své znásilnění toto nebylo objektivně ani možné. Poškozená navíc celou událost nelogicky nahlásila z restaurace, místo aby vše oznámila na policejní služebně, která se nachází v bezprostřední blízkosti místa činu. V závěru dovolatel soudům vytkl, že jeho obhajobu dostatečně nevyvrátily a zaměřily se pouze na shromažďování důkazů ve prospěch obžaloby. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a sám rozhodl tak, že obviněného zprošťuje obžaloby v celém rozsahu, případně aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolatel zpochybňuje toliko skutková zjištění soudů, nikoliv však vady v právním posouzení zjištěných skutkových okolností. V posuzovaném případě soudy spolehlivě zjistily skutkový stav, který také správně právně kvalifikovaly. Věrohodnost výpovědi poškozené nebyla nijak oslabena, ostatní provedené důkazy s její výpovědí plně korespondovaly. Podrobný popis hodnocení provedených důkazů obsahuje odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněné dovolací námitky obviněného tak neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto v závěru státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného, než zákonného důvodu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Především je tedy třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem.
Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z pohledu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže uvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), jež mohou být pak podrobněji rozvedena, popř. doplněna v odůvodnění soudního rozhodnutí.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod.
V posuzované věci totiž uplatněné dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel soudům obou stupňů ve skutečnosti vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení vykonaných důkazů a v důsledku neprovedení dokazování v rozsahu, jenž byl podle dovolatele potřebný ke správnému a úplnému jeho objasnění. Jak již bylo výše uvedeno, dovolatel konkrétně především namítá, že nebylo dostatečně objasněno jeho pachatelství posuzovaným trestným činem, že soudy nesprávně vycházely z výpovědi poškozené Z. V. a nepřípustně opřely své závěry o předchozí odsouzení obviněného za obdobnou trestnou činnost, a dále pochybily tím, že neopodstatněně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování atd. Stejně tak je třeba posoudit námitku obviněného, že se posuzovaný skutek údajně vůbec nestal.
Na základě obsahu spisu je přitom pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, když vycházely zejména z výpovědi poškozené Z. V., jejíž věrohodnost byla podpořena i závěry důkazů zcela objektivní povahy (viz lékařské zprávy o utrpěných zraněních, znalecký posudek z oboru zdravotnictví). Nelze ani přisvědčit tvrzení dovolatele o údajném porušení některých základních zásad trestního řízení garantujících zejména právo obviněného na spravedlivý proces. Oběma soudům nelze vytýkat způsob (str. 6 a 7 rozsudku Okresního soudu v Olomouci, str. 3 usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc) jakým se v souvislosti s hodnocením osobnosti pachatele vypořádaly se skutečností, že obviněný byl v minulosti již vícekrát soudně trestán, včetně předchozího odsouzení též pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (lze připomenout, že poměrně citelný nepodmíněný trest odnětí svobody obviněný vykonal teprve v červnu roku 2003). K otázce rozsahu provedeného dokazovaní a hodnocení jeho výsledků lze konstatovat, že skutková zjištění soudů vycházejí z náležitě zhodnocených, logicky na sebe navazujících důkazů, které spolehlivě vyvracejí obhajobu obviněného. I v tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění zejména rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 2 až 7 rozsudku). Lze jen připomenout, že pokud nalézací soud vycházel z výpovědi poškozené Z. V., zabýval se poměrně podrobně a pečlivě otázkou její věrohodnosti. Konstatoval, že poškozená vypovídala shodně v přípravném řízení i v průběhu hlavního líčení, v jejích výpovědích nebyl shledán výraznější rozpor či odlišnost. Pokud jde o schopnost poškozené vnímat události a popsat osobu pachatele, poté co požila větší množství alkoholických nápojů, soudy vycházely z toho, že výpověď poškozené se v zásadě shoduje i s tvrzením samotného obviněného o průběhu jejich společné návštěvy restaurace, odchodu z ní a též v tom, že ji doprovázel až na místo činu. Soudy dále poukázaly na to, že poškozená byla schopna sama přivolat Policii ČR a bezprostředně poté podat ve věci logické vysvětlení toho, co se jí stalo. Poškozená přitom neměla s obviněným před událostí žádný konflikt, znali se pouze od vidění a soudy tak ani neshledaly důvod k tomu, aby nepravdivě označila obviněného jako pachatele tak závažného trestného činu. I ohledně utrpěných zranění výpověď poškozené neodporuje obsahu lékařské zprávy a rovněž výsledky provedeného ohledání místa činu potvrzují poškozenou uváděné okolnosti jeho spáchání. Také k dalším dovolacím námitkám obviněného ohledně neurčitosti popisu pachatele a obsahu znaleckého posudku lze odkázat na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně. Pokud soudy s ohledem na rozsah vykonaného dokazování dospěly k závěru, že okruh zjišťovaných skutečností není nutno rozšiřovat provedením dalších důkazů, tak odmítnutí provádění dalšího dokazování též náležitě odůvodnily (např. str. 3 usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci). Nejvyšší soud tak ani v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na adresu obou nižších soudů. V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík