ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.1212.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1212/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. ledna 2006 dovolání obviněných D. A. a M. L. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 4 To 376/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 377/2003, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 4 To 376/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 4 To 376/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněných D. A. a M. L. zrušen v celé odsuzující části rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. ledna 2004, č. j. 3 T 377/2003-250, přičemž odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a uložil každému z nich trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, přičemž výkon tohoto trestu jim podmíněně odložil na zkušební dobu dva a půl roku, a to za současného stanovení dohledu. Dále jim uložil trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkce jednatele ve společnosti s ručením omezeným na dobu dvou let. Oběma obviněným též uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému – I. L. a. s., ul. V., P. škodu ve výši 612.495,- Kč. Podkladem pro to bylo v podstatě zjištění, že obvinění po předchozí vzájemné dohodě oba jako jednatelé a společníci A. a s., s. r. o. se sídlem ve S.-M. a obviněný M. L. současně též jako fyzická osoba - podnikatel „M. L., B.“, v úmyslu získat finanční prostředky od I. L. a. s., se sídlem ul. V., P. (dále též jen „poškozený“, či „poškozený I. L. a. s.“) na hrazení dluhů, společně jednali tak, že obviněný D. A. podal v dubnu 1999 za A. a s., s. r. o. u poškozeného žádosti o provedení leasingových operací, v nichž nepravdivě uvedl pořizovací ceny předmětu leasingu, a to řeznického kutru částkou 1.098.000,- Kč a řeznické řezačky masa částkou 732.000,- Kč s tím, že dodavatelem těchto strojů je M. L., ačkoliv oba stroje byly v majetku A. a s., s. r. o.; dále nepředložili faktury ze dne 29. 7. 1998 na částky 292.800,- Kč a 103.700,- Kč, na základě kterých oba stroje zakoupili, ale poškozenému předložili fiktivní faktury o jejich nákupu ze dne 26. 4. 1999, v nichž obviněný M. L. nepravdivě uvedl cenu obou strojů, ač k jejich nákupu vůbec nedošlo. V důsledku toho poškozený jako pronajímatel uzavřel se společností A. a s., s. r. o. leasingové smlouvy na pronájem těchto strojů v ceně 1.098.000,- Kč a 732.000,- Kč, přičemž se A. a s., s. r. o. zavázala splácet pravidelné měsíční leasingové splátky, ačkoliv oba obvinění věděli, že finanční situace této společnosti je špatná. Přitom oba výše uvedené stroje obviněný M. L. dne 26. 4. 1999 odprodal za částky 1.098.000,- Kč a 732.000,- Kč poškozenému, který po uhrazení 30-ti % akontace mu poskytl částky 768.600,- Kč za kutr a 512.400,- Kč za řezačku masa. Leasingové splátky pak v dohodnuté výši uhrazeny nebyly a tímto svým jednáním oba obvinění způsobili poškozenému I. L. a. s., škodu ve výši nejméně 612.495,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, jež shodně opřeli o dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním napadli výše označený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy ve výroku o vině, trestu i náhradě škody. V odůvodnění opravného prostředku poukázali na to, že odvolací soud sám uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je poněkud „kostrbaté“ a vzbuzuje jisté pochybnosti, nicméně přes toto konstatování odvolací soud učinil rozhodnutí, kterým v podstatě stejným způsobem posoudil vinu obou obviněných, uložil jim trest a povinnost k náhradě škody. Poté dovolatelé zopakovali obsah svých odvolacích námitek s tím, že soudy nesprávně spatřovaly naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu v tom, že obvinění předmětné stroje prodali poškozenému za vyšší částku, než za kterou je nakoupili. Podle jejich názoru nemůže tato skutečnost naplňovat zákonný znak způsobení škody na cizím majetku ve smyslu ustanovení o trestném činu podvodu. I když je zcela irelevantní, za kolik poškozený tyto stroje nakoupil, tak dovolatelé připomínají, že je ostatně nakoupil za stejnou cenu, za kterou je koupil obviněný M. L. od s. r. o. A. a s. Poškozený si přitom stroje prohlédl a s navrhovanou cenou souhlasil. Na základě toho dovolatelé dovozují, že poškozený podnikající v oboru poskytování leasingových služeb nemohl být uveden v omyl ani případným tvrzením o vyšší ceně těchto strojů jako předmětu leasingu. Jejich jednání tak nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Obvinění poukázali i na to, že odvolací soud sice poněkud pozměnil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, a to v tom, že nebylo prokázáno, že obvinění měli poškozenému tvrdit, že se jedná o stroje nové, avšak nezměnil právní názor o podvodném charakteru jednání obviněných, který byl soudem prvního stupně založen i na tvrzení o údajné novosti prodávaných strojů. Dále dovolatelé zdůraznili, že v posuzované věci došlo k řádnému převodu předmětných strojů ze společnosti A. a s., s. r. o. na podnikatele M. L., a to kupní smlouvou, která odpovídá požadavkům zákona, že došlo k převzetí těchto strojů M. L. a že byla uhrazena kupní cena ve prospěch společnosti A. a s., s. r. o. Proto nesouhlasí se závěry soudů, že se jednalo o fiktivní převod a že byly vystaveny fiktivní faktury. Dále pak oba obvinění namítli, že skutečná hodnota předmětných strojů jim nebyla známa, věděli pouze o jejich pořizovací ceně a tu také uvedli v žádosti o pronájem strojů. Vytkli, že nebyla vůbec zjišťována hodnota těchto strojů v době uzavírání leasingové smlouvy. Nesouhlasí ani se závěry soudů, že ekonomická situace společnosti A. a s., s. r. o. byla špatná, neboť ty jsou v rozporu se zjištěním, které vykonal poškozený v souvislosti s uzavíráním leasingové smlouvy. Dále pak rozebírají faktický průběh plnění podmínek leasingové smlouvy s tím, že po dobu nejméně patnácti měsíců byly leasingové splátky řádně hrazeny a poškozený tak obdržel podstatnou částku sjednané ceny leasingu. V neposlední řadě pak dovolatelé namítali absenci subjektivní stránky jim přisouzeného trestného činu. Uvedli, že nebyl opatřen jediný důkaz, který by prokazoval jejich úmysl obohatit se na úkor poškozeného. Ze strany obou soudů bylo zcela opomenuto, že nejméně patnáct měsíců řádně plnili podmínky leasingové smlouvy a že v době jejího uzavírání nejednali v úmyslu se obohatit na úkor poškozeného, nýbrž získat hotové peníze kapitalizací vlastního movitého majetku. Mají za to, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť při respektování této zásady nebylo možno dospět k závěru, že uvedli poškozeného v omyl či mu zamlčeli podstatné skutečnosti. Soudy zjištěný skutkový stav tak neobsahuje zákonné znaky objektivní ani subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Proto v závěru svého dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a sám rozhodl tak, že se oba obvinění zprošťují obžaloby.
K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak, že jim lze přisvědčit v tom, že odvolací soud sice vytkl rozsudku soudu prvního stupně jisté nedostatky ve formulaci skutkových závěrů a v podstatě z tohoto důvodu zrušil odsuzující část prvostupňového rozsudku, ovšem svým vlastním rozhodnutím ve věci tyto nedostatky nijak významně nenapravil, takže napadený rozsudek se z tohoto pohledu nachází na hranici přezkoumatelnosti. Na druhé straně se ve vyjádření k dovolání uvádí, že obvinění především namítají pouze způsob hodnocení provedených důkazů, aniž nabízejí možnost jiného hmotně právního posouzení a že tudíž jejich námitky zcela nekorespondují uplatněnému dovolacímu důvodu. Má za to, že z odůvodnění napadeného rozsudku lze dovodit úvahy odvolacího soudu, které opodstatněně vedly k závěru, že oba obvinění se dopustili trestného činu podvodu. Značné pochybnosti však vyvolává výrok o povinnosti obviněných k náhradě škody, který kromě své evidentní nepřezkoumatelnosti neumožňuje se zabývat ani tím, na základě jakých právních úvah odvolací soud dospěl k závěru o vyslovení povinnosti obviněných k náhradě škody. Tento výrok je sporný i z hlediska jeho vykonatelnosti v rámci občanského soudního řízení. V závěru tohoto vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu toliko ve výroku o náhradě škody a odkázal poškozeného s jeho nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obou obviněných vykazuje všechny formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem, shledal, že je důvodné toliko částečně.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Proto dovolací soud nemohl v rámci přezkumu napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího (§265i odst. 3, 4 tr. ř.) přihlížet k těm námitkám obviněných, jež obsahově nenaplňují jak jimi uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).
S ohledem na výše uvedené, pak pod dovolateli uplatněný dovolací důvod nelze subsumovat ty námitky, jež na základě odlišného hodnocení provedených důkazů zpochybňují správnost skutkových závěrů učiněných oběma nižšími soudy. To se týká především otázky, zda došlo k převodu předmětných strojů ze společnosti A. a s., s. r. o. na M. L. a posouzení charakteru vystavených faktur předložených poškozenému v souvislosti s nákupem těchto strojů. Soudy na základě provedeného dokazování učinily jednoznačný závěr, že k žádnému takovému převodu nedošlo a že se jednalo o fiktivní operaci provedenou pouze za účelem nadhodnocení budoucího předmětu leasingu, resp. pro účely koupě těchto strojů poškozeným I. L. a. s. od obviněných za částky neodpovídající jejich skutečné ceně. Tyto okolnosti pak soudy pokládaly za součást podvodného jednání obou obviněných vůči poškozenému. Stejné platí i ve vztahu k závěrům soudů o špatné finanční situaci společnosti A. a s., s. r. o., jakož i k namítanému nedostatku úmyslu obviněných obohatit se na úkor poškozeného, neboť i v tomto směru vycházejí dovolací námitky z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba soudy. Těmito námitkami se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou zcela irelevantní. V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněných podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (tj. odmítnutí podaného dovolání).
Naproti tomu však dovolatelé naplnili zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že soudy pochybily, pokud za škodu způsobenou posuzovaným trestným činem pokládaly výši nezaplacených leasingových splátek a že se při zjišťování, co lze v posuzované věci považovat za škodu vůbec nezabývaly skutečnou hodnotou předmětných strojů v době jejich zakoupení poškozeným. V tomto směru dovolací soud shledal, že se jedná o otázky správnosti hmotně právního posouzení skutku a že dovolání obou obviněných lze přisvědčit.
Podle napadeného rozsudku se oba obvinění dopustili trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. tak, že se úmyslně ke škodě cizího majetku obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a zamlčeli podstatné skutečnosti a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu.
Je třeba připomenout, že uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. K zamlčení podstatných skutečností dochází tím, že pachatel neuvede v rámci svého podvodného jednání takové skutečnosti, které jsou zásadní pro rozhodnutí poškozeného, tj. zpravidla takové skutečnosti, při jejichž znalosti by nedošlo k plnění ze strany poškozeného buď vůbec anebo za podstatně jiných podmínek ve vztahu k pachateli.
Z napadeného rozsudku se podává, že podstata podvodného jednání obou obviněných spočívala v tom, že v úmyslu získat co nejvíce peněžních prostředků od poškozeného I. L. a. s. uvedli v souvislosti s převodem řeznických strojů na poškozeného a následného jejich leasingu nepravdu jak ohledně pořizovací ceny strojů, tak ohledně jejich dodavatele, přičemž současně zatajili skutečnou pořizovací cenu strojů tím, že nepředložili faktury, na jejichž podkladě bylo možno tyto skutečnosti zjistit, ale naopak předložili faktury o údajném prodeji těchto strojů mezi sebou navzájem, když předstírali poškozenému, že k takovému obchodu došlo, ačkoliv se tak ve skutečnosti nestalo. Přitom zatajili poškozenému též svou špatnou finanční situaci, a proto pak ani nedošlo k uhrazení všech leasingových splátek. V důsledku toho pak podle názoru odvolacího soudu vznikla na straně poškozeného škoda, jejíž výše odpovídá nezaplaceným leasingovým splátkám (tj. částce 612.495,- Kč). Tedy jinak řečeno, podle zjištění odvolacího soudu se obvinění dopustili podvodu tím, že poškozenému zatajili cenu, za kterou předmětné stroje krátce před jejich prodejem poškozenému sami nakoupili, k opodstatnění požadované ceny vyhotovili mezi sebou fiktivní faktury, v nichž deklarovali, že stroje byly zakoupeny za tuto vyšší cenu, jako vlastníka těchto strojů a dodavatele předmětu leasingu uvedli nikoliv společnost A. a s., s. r. o. jako nájemce, neboť jinak by bylo nutno provést znalecký posudek ohledně jejich hodnoty, nýbrž třetí osobu (tj. obviněného M. L. – viz č. l. 152) , a to vše proto, aby získali vyšší finanční částku, než jakou by jinak dostali, a za těchto okolností došlo k prodeji strojů poškozenému. Dále pak odvolací soud konstatuje špatnou finanční situaci společnosti A. a s., s. r. o. a srozumění obviněných jako společníků a jednatelů této společnosti s tím, že leasingové splátky nebudou uhrazeny a že tak vznikne značná škoda na cizím majetku.
Nejvyšší soud se s těmito závěry o podstatě podvodného jednání ze strany obou obviněných v zásadě ztotožňuje. Je zřejmé, že pro posouzení podvodného charakteru jednání obou obviněných z hlediska ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 tr. zák. oba soudy pokládaly jako rozhodující ty skutečnosti, které se vztahovaly k prodeji předmětných strojů poškozenému I. a. s. ze strany obou obviněných. To znamená, že v souvislosti s prodejem těchto strojů došlo k podvodnému jednání výše již popsaným způsobem. K námitce dovolatelů ohledně údajně řádně provedeného převodu strojů mezi nimi navzájem lze znovu připomenout, že podle zjištění obou soudů, byl tento „převod“ již součástí jejich podvodného jednání, jehož jediným záměrem bylo získat peníze od poškozeného v co nejvyšší částce, tj. získat více finančních prostředků, než mohli získat v případě, kdyby k takovému „převodu“ nedošlo. Nelze též přehlédnout ani tu skutečnost, že obvinění poškozenému zatajili existenci zástavní smlouvy na oba předmětné stroje ve prospěch svědka Č. L. Přitom z výpovědí pracovníků poškozené I. a. s. (viz svědectví Š. M. a Ing. F. S.) vyplývá, že se jednalo o tak významnou okolnost, že při její znalosti poškozeným by vůbec nedošlo k uzavření kupní smlouvy a následně ani k uzavření leasingové smlouvy mezi poškozeným a společností A. a s., s. r. o. V souvislosti s námitkou obviněných, že poškozený měl možnost ověřit si skutečný stav věci prohlídkou předmětných strojů, je třeba zdůraznit, že spáchání trestného činu podvodu není ani v takovém případě vyloučeno, jestliže pachatel ovlivnil jednání poškozeného zamlčením podstatných skutečností či podáním nepravdivých informací tak, že pokud by poškozený věděl všechny rozhodné skutečnosti, tak by smlouvu neuzavřel (např. při existenci zástavního práva, jak se to podává ze shora uvedených svědectví – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). I když odvolací soud tyto skutečnosti ve svém rozhodnutí nevyjádřil příliš přiléhavě, lze z obsahu jeho rozhodnutí dovodit, že je pokládal za relevantní z hlediska naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., což zřetelně vyplývá již z toho, že dokonání tohoto trestného činu vztahoval k okamžiku poukázání peněžních prostředků poškozeným na účet M. L. a následně na A. a s., s. r. o. (tedy k době uzavírání kupní a poté leasingové smlouvy). Tedy vycházel z toho, že tyto smlouvy byly ve skutečnosti jen prostředkem ke spáchání trestného činu (srov. přiměřeně č. 47/2002 Sb. rozh. tr.).
Poněkud v rozporu s těmito úvahami pak vyznívá závěr odvolacího soudu o tom, co se v posuzovaném případě rozumí škodou ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu. Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud pokládal za škodu způsobenou posuzovaným trestným činem výši neuhrazených leasingových splátek. Tedy vycházel z toho, že obvinění měli na základě leasingové smlouvy platit leasingové splátky po dobu celkem 36 měsíců, avšak ve skutečnosti k tomu nedošlo a splátky platili po dobu zhruba jednoho roku. Jestliže však ke spáchání (dokonání) trestného činu došlo již podvodným vylákáním peněžních prostředků za prodej předmětných strojů, pak ovšem zjištění, že obvinění v souladu s uzavřenou smlouvou po jistou dobu platili leasingové splátky není významná pro naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, nýbrž může mít význam jen z hlediska náhrady škody (resp. může se pak promítnout i do oblasti úvah o následcích trestní odpovědnosti – tj. v rovině ukládání trestu). Pokud došlo ke spáchání trestného činu podvodu podvodným vylákáním peněz, je škodou celá vylákaná částka bez ohledu na to, zda pachatel později část peněz vrátil. Tato okolnost má význam jen z hlediska náhrady škody, popř. při ukládání trestu (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II., č. 2/1963 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, zda a v jakém rozsahu došlo ke splácení leasingových splátek je za zjištěných okolností tedy právně nevýznamná z hlediska závěru o tom, co je v posuzovaném případě škodou.
Je třeba připomenout, že předmětné stroje zakoupila společnost A. a syn, s. r. o. od firmy A. (viz č. l. 192-3) v červenci 1998 za částku 292.800,- Kč (kutr) a částku 103.700,- Kč (řeznická řezačka). V dubnu 1999 tyto stroje obviněný M. L. prodal poškozenému za částku 1.098.000,- Kč (kutr) a 732.000,- Kč (řezačka), tedy celkem za 1.830.000,- Kč, přičemž po odpočtu tzv. akontace ve výši 40% (549.000,- Kč) mu bylo poškozeným vyplaceno celkem 1.281.000,- Kč. Tato částka byla pak převedena na společnost A. a s., s. r. o. (č. l. 132 a násl.). K vyplacení této částky (tj. 1.281.000,- Kč) došlo poté, co obvinění poškozenému jako protihodnotu poskytli (prodali) oba předmětné stroje. Tyto skutečnosti však soudy v posuzované věci nijak nevzaly v úvahu z hlediska možného naplnění zákonného znaku „škoda“. Hodnota předmětných strojů v době a místě spáchání činu (srov. §89 odst. 12 tr. zák.) dosud nebyla vůbec zjišťována. Znalecký posudek z oboru strojírenství vypracovaný doc. Ing. J. J., CSc. (č. l. 177) byl opatřen poškozeným pro účely prodeje těchto strojů a stanoví jejich hodnotu jen ke dni 12. 9. 2001. V této souvislosti lze připomenout situaci vztahující se k podvodně vylákanému předmětu leasingu v tom, že pokud je předpokladem uzavření leasingové smlouvy zaplacení určité částky při odebrání věci a pachatel ji zaplatil, pak je způsobená škoda o tuto částku menší (rozhodnutí č. 27/1996 Sb. rozh. tr.). Tyto závěry lze přiměřeně aplikovat i v posuzovaném případě.
Obvinění poskytli poškozenému protihodnotu v podobě strojů, které se staly jeho vlastnictvím. Tato skutečnost nebyla dotčena ani zatajením výše zmiňované zástavní smlouvy, neboť poškozený po vypovězení leasingových smluv s těmito stroji jako se svým vlastnictvím volně disponoval. Jestliže podmínkou podvodného vylákání peněz byl prodej předmětných strojů poškozenému, tak ovšem nebylo možno nechat stranou hodnotu těchto strojů v době spáchání činu. Jejich hodnota však zatím zjišťována nebyla, takže bude namístě buď provést doplnění výše citovaného posudku z oboru strojírenství, anebo opatřit nový znalecký posudek, na jehož podkladě by bylo možno stanovit hodnotu těchto strojů ke dni jejich prodeje ze strany M. L. poškozenému, a to podle hledisek uvedených v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Lze tedy shrnout, že podstata podvodného jednání obviněných vůči poškozenému spočívala v tom, že při prodeji předmětných strojů byl poškozený uveden v omyl, jak co do pořizovací ceny těchto strojů, tak do osoby jejich majitele, přičemž mu byla zatajena i existence zástavní smlouvy, a v důsledku toho poškozený provedl majetkovou dispozici spočívající v tom, že obviněným poskytl finanční prostředky vyšší částkou, než jakou by jim poskytl, jestliže by nebyl uveden v omyl a nebyly mu zatajeny podstatné skutečnosti vztahující se k předmětným strojům (pokud by vůbec došlo k uzavření kupní smlouvy), a v příčinné souvislosti s tím, došlo ke vzniku škody na straně poškozeného. Tato škoda však nespočívá v neuhrazení všech leasingových splátek, nýbrž v rozdílu mezi výší poškozeným vyplacené peněžité částky ve prospěch obviněných a protihodnotou, kterou mu obvinění za to museli poskytnout v podobě hodnoty strojů (odečte-li se již předem tzv. akontace.
Na základě výše uvedeného je zřejmé, že byť nejsou pochybnosti o podvodném charakteru jednání obou obviněných, a to i z hlediska zákonem požadovaného úmyslného charakteru jejich zavinění, tak napadený rozsudek nemůže obstát z hlediska toho, co odvolací soud pokládal za škodu ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Proto dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna na něj obsahově navazující rozhodnutí, pozbyla-li zrušením svého podkladu, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení odvolací soud v intencích výše již uvedeného doplní dokazování opatřením znaleckého posudku k posouzení hodnoty předmětných strojů v době spáchání činu a tuto skutečnost pak bude moci promítnout do svých závěrů o výši způsobené škody. Jedná se přitom o doplnění dokazování, včetně případného výslechu obou obviněných ve vztahu k jejich představě o hodnotě těchto strojů i z pohledu toho, že je v červenci 1998 zakoupili za částku cca 400.000,- Kč, které se nijak nevymyká možnostem odvolacího soudu. Poté odvolací soud může lépe posoudit všechny rozhodné skutečnosti vyjadřující zákonné znaky posuzovaného trestného činu.
Dále je nutno odvolacímu soudu připomenout ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. ohledně zákazu reformace in peius.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík