ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.1237.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 1237/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2006 o dovolání obviněných 1. Ing. M. M., a 2. Ing. A. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 3 To 38/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 181/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. M. M. a Ing. A. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2005, sp. zn. 3 T 181/2005, byli obvinění Ing. M. M. a Ing. A. M. uznáni vinnými trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a byl jim za to uložen peněžitý trest ve výměře 25.000,- Kč a pro případ, že by tento nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Stalo se tak na podkladě zjištění, že „dne 19. 4. 2004 v době kolem 13.30 hod. až 15.00 hod. v B., v budově Městského soudu v průběhu hlavního líčení, v trestní věci obžalovaného J. Š., stíhaného pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., poté co byli řádně poučeni jako svědci podle §97, §100, §101 tr. ř., uvedli nepravdivé skutečnosti týkající se této trestní věci, zejména pokud vypovídali, že dne 23. 5. 2003 obžalovaný J. Š. vyšel ze svého bytu bezprostředně poté, co slyšeli ze společných prostor domu křik poškozené E. T., která se měla hádat s neznámým mužem, čímž oba vylučovali skutečnost, že by tento muž, s nímž se E. T. hádala a kterým byla napadena, byl obžalovaný J. Š., který byl následně také pravomocně uznán vinným z uvedeného trestného činu.“
O odvolání obviněných rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 3 To 38/2006, podle §256 tr. ř. tak, že obě odvolání zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu (obviněný Ing. M. M. v dovolání sice nesprávně uvedl, že se jedná o „rozsudek“ tohoto soudu, ale z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel měl na mysli výše označené usnesení Krajského soudu v Brně) podali obvinění Ing. M. M. a Ing. A. M. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž obviněný Ing. M. M. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě a obviněná Ing. A. M. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněná Ing. A. M. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jako hlavní dovolací námitku uvedla, že na straně obžaloby prováděla úkony státní zástupkyně JUDr. H. S., u které však lze mít pro poměr k projednávané věci pochybnosti o schopnosti nestranného rozhodování. Obviněná poukázala na skutečnost, že se státní zástupkyně nejprve účastnila dne 19. 4. 2004 hlavního líčení před Městským soudem, v průběhu kterého se obviněná měla dopustit posuzovaného trestného jednání, o domnělém trestném činu učinila trestní oznámení, po zahájení trestního stíhání prováděla dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení podle §174 tr. ř., podala na obviněnou obžalobu a veřejnou obžalobu potom zastupovala i v řízení před soudem. V těchto souvislostech vyjádřila obviněná přesvědčení, že osoba podávající trestní oznámení nemůže být v dalším rozhodování natolik nestrannou, aby byla schopna nezaujatě rozhodovat o jí příslušejících úkonech. Další rozpor shledala obviněná s možným postavením JUDr. S. jako přímé svědkyně posuzovaného jednání. Její výslech byl obviněnou navrhován, soudy jej však nepřipustily. K tomu obviněná citovala příslušné části odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně a zdůraznila, že tuto její námitku významného střetu postavení orgánu činného v trestním řízení s postavením svědka soudy zcela pominuly. Obviněná se neztotožnila ani s dalším závěrem Krajského soudu v Brně a to, že „…rozhodnutí (státní zástupkyně) ve věci nejsou konečné povahy…“, když uvedla, že státní zástupce vydává v průběhu trestního řízení řadu konečných, tedy dále nepřezkoumatelných rozhodnutí, například rozhoduje o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Obviněná potom v této souvislosti poukázala na skutečnost, že dne 9. 5. 2005 takovou stížnost podala. Rozhodnutí o stížnosti ale nebylo v rozporu s §62 odst. 2 tr. ř. doručeno obhájci obviněné, kterého měla již od počátečních trestních úkonů. Postup státního zástupce, který při veřejném zasedání o odvolání pouze konstatoval, že bylo rozhodnutí doručováno obviněné a doručení vykázáno uložením, považuje za porušení svých práv v trestním řízení. Obviněná má za to, že se orgány činné v trestním řízení o doručení rozhodnutí vůbec nepokusily a že tak nebyly splněny všechny náležitosti proto, aby mohlo být skončeno přípravné řízení a podána obžaloba. Nedoručení rozhodnutí považuje za závažnou procesní vadu, pro kterou měl soud volit postup podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a věc vrátit státnímu zástupci k došetření. Opačné závěry odvolacího soudu, které obviněná dále cituje, považuje za zcela nesprávné. Dovolání obviněná uzavřela s tím, že rozhodování státní zástupkyně JUDr. S. považuje za jednoznačný zásah do svého práva, aby bylo o jejím trestním řízení rozhodováno nestranně a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil.
Obviněný Ing. M. M. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku soudům vytkl, že v průběhu trestního řízení porušily několik jeho základních zásad, a to zejména rovnost účastníků řízení, zásadu presumpce neviny (resp. zásadu in dubio pro reo), zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadu práva na obhajobu, přičemž uvedl, že své dovolací námitky opírá o „…závěry vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky č. 114/2004…“. Podle názoru dovolatele prováděly soudy dokazování v rozporu s trestním řádem, když vycházely v podstatě pouze z rozsudku Městského soudu, již v přípravném řízení prováděly pouze důkazy svědčící o vině obviněného a veškeré jeho návrhy na doplnění dokazování zamítly. Závěr o vině obviněného trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. z provedeného dokazování nevyplývá a není soudy ani přesvědčivě odůvodněn. Soudy učinily své závěry na základě dvou protichůdných tvrzení (obviněného na straně jedné a blízkých příbuzných poškozené na straně druhé) a lékařské zprávy o zranění poškozené E. T. Obviněný zdůraznil, že nikdy nebyl v celém incidentu angažován a dále uvedl, že tvrzení, kterým měl vyloučit, že „…by to mohl být obžalovaný Š., který napadl poškozenou Mgr. T.…“ mu byla částečně podsunuta. Stejně tak obviněný nikdy nezpochybnil, že poškozená E. T. napadena byla. Obviněný dále upozornil, že byl prakticky jedinou osobou, která po celou dobu trestního řízení svou výpověď nezměnila a dobrovolně se podrobila odbornému psychologickému vyšetření ve vztahu k věrohodnosti, k čemuž však soudy podle jeho názoru dostatečně nepřihlédly. Obviněný soudům vytkl i skutečnost, že se řádně nevypořádaly s námitkou podjatosti dozorující státní zástupkyně, kterou uplatnil již v přípravném řízení. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Z písemného vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že obě podaná dovolání navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že se opírají o důvody, které nejsou uvedeny v zákoně. K námitce obviněné Ing. A. M. podotkl, že jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se vztahuje k vyloučení orgánu, který ve věci samé rozhodl, což je soud (soudce), takže tento dovolací důvod nemůže zakládat námitka podjatosti státní zástupkyně. K dovolání obviněného Ing. M. M. především uvedl, že tento dovolatel uplatnil dovolací důvod podle druhé alternativy uvedené v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., aniž vůbec poukázal na některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Rovněž tak jeho konkrétní dovolací námitky ani obsahově nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání jsou přípustná, byla podána včas, oprávněnými osobami a vykazují zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opírána, naplňují dovolateli uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který v dovolání uplatnila obviněná Ing. A. M., je relevantně uplatněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod ovšem nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (dovolatel nesměl vědět o podjatosti rozhodujícího orgánu již v řízení, které dovolání předcházelo a tuto skutečnost namítat až v podaném dovolání). Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl ve věci vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v ustanovení §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto postupem podle ustanovení §31 tr. ř. Je tedy zřejmé, že musí jít nejen o orgán, který je vyloučen, ale zároveň o orgán, který ve věci meritorně rozhodl napadeným rozhodnutím. Jen v takovém případě lze uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto tento dovolací důvod nelze uplatnit jak ve vztahu k rozhodnutím, jež zákon nepokládá za rozhodnutí ve věci samé, byť by takové rozhodnutí učinil soudce (§265a odst. 2 tr. ř.), tak ve vztahu k jiným osobám podílejícím se na řízení (např. je-li jako podjatý označován státní zástupce). Dovolání je přípustné jen vůči rozhodnutím soudů ve věci samé a nikoliv vůči rozhodnutím jiných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1123/2006, Šámal P. a kol.. Trestní řád. Komentář. II.díl. 5.vydání. Praha : C. H. Beck 2005, str. 2015).
Pokud obviněná pod dovolací důvod podle §265b odst. písm. b) tr. ř. podřadila námitky ohledně podjatosti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství JUDr. H. S., když v dovolání uvedla, že se státní zástupkyně nejprve dne 19. 4. 2004 zúčastnila hlavního líčení u Městského soudu, podala ve věci trestní oznámení a dále činila ve věci úkony, příslušející jí z pozice dozorujícího státního zástupce, je zřejmé, že tak učinila ve vztahu k osobě, na kterou se námitky zakládající tento dovolací důvod nevztahují. Dotčená státní zástupkyně nevydala v posuzované věci žádné konečné, dovoláním napadnutelné, meritorní rozhodnutí a nemůže tak být s ohledem na výše uvedené závěry považována za vyloučený orgán, který ve věci rozhodl ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Uvedené námitky obviněné tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ani jiný zákonný dovolací důvod obsahově nenaplňují a Nejvyšší soud proto není oprávněn se jimi věcně zabývat.
Na základě výše již uvedeného výkladu podstaty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zřejmé, že jej nenaplňuje ani další námitka obviněné, že v posuzované věci nebyly splněny všechny zákonné náležitosti pro skončení přípravného řízení a pro podání obžaloby, když obhájci obviněné nebylo řádně doručeno rozhodnutí státního zástupce o stížnosti obviněné proti zahájení trestního stíhání. Taková námitka však nenaplňuje ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud tak není oprávněn se jí zabývat. Tím je ve vztahu k dovolacím námitkám obviněné Ing. A. M. opodstatněno odmítnutí jejího dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. M. M., tak jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, v posuzované věci předpokládá, že odvolací soud zamítl odvolání (podle §256 tr. ř.), ačkoliv řízení tomuto rozhodnutí předcházející je zatíženo vadou zakládající některý důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Především je nutno konstatovat, že dovolatel neuvádí, který zákonný dovolací důvod jeho námitky naplňují, a to ani obsahově, ani odkazem na konkrétní zákonné ustanovení. Přitom dovolací důvod uvedený v druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatňovat pouze ve spojení s některým z těch důvodů dovolání, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na znění ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. už tato nejasnost neumožňuje Nejvyššímu soudu přezkoumat napadené rozhodnutí, neboť přezkumná činnost Nejvyššího soudu je podmíněná mimo jiné i vymezením toho, z jakých důvodů dovolatel rozhodnutí napadá. Přitom obsah dovolacích námitek musí věcně odpovídat některému z uplatněných dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že většina uplatněných dovolacích námitek, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřuje do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel v podstatě především popřel, že by jednal tak, jak je mu kladeno za vinu. Soudům obou stupňů vytkl nesprávnosti v procesu dokazování (návrhy na doplnění dokazování soudy zamítly, provedené důkazy nesprávně hodnotily, a to zejména výpověď samotného obviněného, lékařskou zprávu o zdravotním stavu poškozené atd.) a v důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z pohledu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost je však třeba zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o konkrétní zjištění učiněná na základě obsahu spisu Městského soudu, včetně zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 19. 4. 2004, a především na podkladě těchto skutečností považovaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Pokud soudy s ohledem na rozsah dokazování dospěly k závěru, že okruh zjišťovaných skutečností není nutno rozšiřovat provedením dalších důkazů, tak odmítnutí provádění dalšího dokazování též náležitě odůvodnily (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 a 4 napadeného usnesení). V těchto ohledech tak nemůže Nejvyšší soud nižším soudům nic zásadního vytknout. V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Pokud jde o dovolatelem zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu „č. 114/2004“, na které dovolatel poukázal, tak Nejvyšší soud neshledal jakoukoliv souvislost zmiňovaného rozhodnutí s posuzovaným případem a patrně toto číslo jednací bylo uvedeno nedopatřením.
K dovolatelově námitce stran podjatosti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství JUDr. H. S. lze odkázat na výše již uvedené závěry Nejvyššího soudu k dovolacím námitkám obviněné Ing. A. M.
Je tedy zřejmé, že námitky tohoto dovolatele, ani po věcné stránce, nejsou způsobilé naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že rovněž dovolání obviněného Ing. M. M. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí obou podaných dovolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík