ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2809.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2809/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. kraje, zastoupeného advokátem, proti žalované Okresní správě sociálního zabezpečení v T., o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 146/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2005, č.j. 14 Co 394/2005-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce. Odvolací soud je toho právního názoru, že vlastnické právo je právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí jen tehdy, představuje-li exekuce neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník jako osoba odlišná od dlužníka právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného postižením svého majetku. Žalobce, jakožto vlastník majetkových hodnot, které předal k hospodářskému využití příspěvkové organizaci, je ve svém vlastnickém právu dispozičně omezen právem jím zřízené příspěvkové organizace. Za této situace tak nařízený výkon rozhodnutí nepředstavuje neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobce k postiženým věcem, neboť žalobce má povinnost strpět úhradu dluhu povinné příspěvkové organizace exekucí svých movitých věcí.
Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení §§256 a 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“) a ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, neboť je exekuce vedena na majetek osoby odlišné od osoby uvedené v exekučním titulu. Dle názoru žalobce je napadené rozhodnutí taktéž v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 písm b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětném sporu sice odvolací soud zrušil usnesením ze dne 30. března 2004, č. j. 14 Co 161/2004-34 rozsudek soudu prvního stupně, avšak toliko z důvodu odstranění vady žalobního návrhu a výroku napadeného rozhodnutí, a dále související potřeby zjištění úplného skutkového stavu věci a tomu odpovídajícímu zhodnocení relevantních důkazů. Za této situace a při vyloučení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm a/ o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za splnění podmínek předpokládaných §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí (exekucí) na majetku zřizovatele, který byl předán jím zřízené příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004), a nelze tedy – byť s časovým odstupem od jeho projevu – souhlasit s názorem dovolatele, dle kterého nebyla předmětná otázka v době rozhodování této věci dovolacím soudem řešena. V uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně aplikovatelný i v této právní věci.
Dovolací soud dále poukazuje na skutečnost, že otázkou ústavní konformity výše uvedeného právního závěru se taktéž – v reakci na podanou ústavní stížnost dovolatele – zabýval Ústavní soud ČR. Ten ve svém usnesení ze dne 2. listopadu 2005, sp. zn. IV. ÚS 455/05, ústavní stížnost žalobce (stěžovatele) jakožto zjevně neopodstatněnou odmítl, když konstatoval, že „vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci. Soudy tak přijaly výklad zcela slučitelný s ochranou vlastnického práva stěžovatele a současně i legitimního očekávání věřitele tak, jak je to neodmyslitelné v prostředí právního státu.“ Námitce dovolatele poukazující na porušení ústavně zakotvených práv tak optikou právě uvedeného nelze přisvědčit.
Z výše uvedeného proto plyne, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu