ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.541.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 541/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému M. K., zastoupenému advokátkou, pro 42.446,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 15 E 424/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2005, č.j. 26 Co 179/2005-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné ze dne 29. 3. 2002, který Okresnímu soudu ve Znojmě došel 4. 4. 2002, nařídil usnesením ze dne 17. 12. 2003, č.j. 15 E 424/2002-24, podle platebního výměru oprávněné (Okresní pojišťovny ve Z.) ze dne 18. 2. 2002, č. 2140200059, k vydobytí pohledávky 42.446,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 6. 2005, č.j. 26 Co 179/2005-34, rozhodnutí soudu prvního stupně (po obsahové stránce) potvrdil, přestože – z důvodů stylistických – výrok formuloval jako změnu rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že povinný, který není zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům (§10 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), nebyl v průběhu řízení o výkon rozhodnutí stižen duševní poruchou ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Byl-li tedy v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím procesně způsobilý (§20 odst. 1 o.s.ř.), nebylo potřebné, aby byl v tomto řízení zastoupen „zástupcem“ (o možnosti ustanovení zástupce podle §30 o.s.ř. se povinnému dostalo poučení). Podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí měl pak odvolací soud za splněny, zejména dovodil, že platební výměr, jehož výkon byl navržen, je nejen materiálně, ale i formálně vykonatelný; povinnému byl totiž doručen 25. 2. 2002, právní moci nabyl 13. 3. 2002 a lhůta k plnění uplynula 28. 3. 2002. Ze zjištění, jež učinil v řízení vedeném pod sp. zn. 26 Co 215/2004, vyplývá, že „k datu, kdy předmětný platební výměr převzal, či následně“, povinný netrpěl duševní poruchou, pro níž by nebyl způsobilý ve správním řízení samostatně jednat. K námitkám, jimiž povinný brojil proti věcné správnosti vykonávaného platebního výměru, nelze podle odvolacího soudu v řízení o výkon rozhodnutí přihlížet.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, kterým vyjádřil nesouhlas se zjištěním, podle něhož byl v řízení před soudy obou stupňů plně procesně způsobilý (odvolací soud si podle jeho názoru nevyžádal a neprovedl důkazy ke zhodnocení jeho zdravotního stavu a pokud odkazoval na zjištění učiněná v řízení vedeném pod sp. zn. 26 Co 215/2004, není z odůvodnění rozhodnutí patrno, o jaké důkazy šlo). V této souvislosti navrhl, aby v dalším řízení byl znalecky přezkoumán jeho zdravotní stav. Dalšími námitkami dovolatel zpochybnil věcnou správnost platebního rozkazu (pojistné a penále za opožděné platby pojistného byly „vyměřeny neoprávněně a nesprávně“) a procesní vady správního řízení (v době, kdy mu byl doručen platební výměr, trpěl „duševní poruchou, pro kterou nemohl rozpoznat následky svého jednání, resp. opomenutí, jakkoli reagovat proti“ vydanému rozhodnutí). Z toho dovozuje, že platební výměr není vykonatelným exekučním titulem. Před vydáním předmětného platebního výměru, argumentuje dovolatel, nelze podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval znovu poté, co jeho první rozhodnutí odvolací soud zrušil, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozhodnutí /v obou případech nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí/), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud tímto (povinným rovněž užitým) důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Takovou námitkou je v souzené věci tvrzení, že si soud „nevyžádal a neprovedl důkazy k řádnému zhodnocení zdravotního stavu povinného“.
Dovolatel – jak se podává z dovolání – má za to, že v řízení o výkon rozhodnutí byly splněny předpoklady pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o.s.ř. a odvolacímu soudu vytýká, že tak neučinil, čímž mu nesprávným postupem v průběhu řízení odňal možnost jednat před soudem (§229 odst. 3 o.s.ř.). Opomíjí však, že tzv. zmatečnostní vady nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 2, 3 o.s.ř.). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen za – v dané věci nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.)
Otázky, které dovolatel v rámci důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nabídl k přezkumu, znaky uvedené v §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. nesplňují; řešení, jež ve vztahu k nim odvolací soud zaujal, odpovídá standardní judikatuře.
V souladu s ustanovením §261 o.s.ř. soud při věcném posuzování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen (zde platebního výměru z 18. 2. 2002, č. 2140200059), je totiž vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu. Námitky směřující proti věcné správnosti exekučního titulu (v souzené věci tvrzení, že bývalý zaměstnavatel nevystavil povinnému zápočtový list a příslušný úřad práce ho po skončení pracovního poměru odmítl evidovat jako uchazeče o zaměstnání, za kterého je plátcem pojistného stát) lze uplatnit – jak správně uvedl odvolací soud – pouze v řízení, v němž byl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1859/2005).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí; to platí i v případě, kdy exekuční titul byl vydán ve správním řízení. Jinak řečeno, případné vady řízení nalézacího (ať již soudního nebo správního) se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí. Pro závěr o formální vykonatelnosti podkladového titulu je proto určující zjištění, že platební výměr byl povinnému doručen 25. 2. 2002, což nebylo v řízení o výkon rozhodnutí zpochybněno. Bez významu je naopak to, zda v době správního řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda tedy měl správní orgán postupovat podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů (zjištění odvolacího soudu, že povinný v řízení vedeném oprávněnou byl způsobilý samostatně jednat, je tudíž nadbytečné a pro účely posouzení vykonatelnosti titulu bezcenné).
Tvrzení o předčasnosti návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí je zjevně nesprávné.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu