ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.969.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 969/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. A., s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému C. T., a. s., zastoupenému advokátem, pro 265.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 E 554/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005, č.j. 29 Co 66/2005-71, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005, č.j. 29 Co 66/2005-71, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. 9. 2004, č.j. 20 E 554/2003-51, Okresní soud v Mladé Boleslavi nařídil podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22. 10. 1996, č.j. 15 Cm 734/95-32, k vydobytí pohledávky 265.000,- Kč s 17 % úroky z 115.000,- Kč od 28. 10. 1993 do zaplacení, s 17 % úroky z 150.000,- Kč od 9. 11. 1993 do zaplacení a náhrady nákladů nalézacího řízení výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z označeného účtu povinného u peněžního ústavu (K. b., a. s.). Soud prvního stupně uzavřel, že oprávněná prokázala, že na ni přešlo právo z vykonávaného rozhodnutí. Oprávněná doložila smlouvu o změně příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu z 15. 11. 2001 (včetně přílohy - seznamu pohledávek a souhlasu zřizovatele z 16. 10. 2001), jíž P. P., státní podnik v likvidaci (subjekt, jemuž exekuční titul přiznal právo), převedl na P., státní podnik v likvidaci, (mimo jiné) i vymáhanou pohledávku s příslušenstvím, a potvrzení z 12. 6. 2002 o tom, že vymáhanou pohledávku s příslušenstvím, jejímž věřitelem byl P., státní podnik v likvidaci, vydražila a uhradila její cenu. Protože podpisy osob – likvidátora obou státních podniků a dražebníka – na smlouvě i potvrzení byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny, vyhovují požadavkům kladeným na listiny ustanovením §256 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Z obsahu listin pak soud prvního stupně dovodil, že „smlouva se jeví jako platná,“ protože (i bezúplatné) převody majetku státu mezi státními podniky objektivní právo dovolovalo (§55 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., §16 vyhlášky č. 62/2001 Sb.), rovněž převedení majetku při likvidaci státního podniku na jiné osoby než státní organizace prostřednictvím veřejné dražby právo výslovně připouštělo (§47b zákona č. 92/1991 Sb.).
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s názorem, podle něhož platnost právního úkonu, jímž přešlo právo z titulu, lze v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází, zkoumat pouze z hledisek, která nevyžadují provádět dokazování, tj. porovnáním předložené listiny s požadavky stanovenými právním předpisem pro daný právní úkon (např. zda zákon takový právní úkon vůbec připouští, zda obsah právního úkonu není v rozporu se zákonným zákazem). Platnost právního úkonu z hledisek, která vyžadují dokazování o jiných skutečnostech (než je jeho obsah), může soud posuzovat jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění prvního z dovolacích důvodů spatřuje v tom, že odvolací soud nevyslechl likvidátora Ing. J. Š. a neprovedl důkaz účetní uzávěrkou P., státního podniku v likvidaci, za roky 2000 a 2001, i když tyto důkazy k posouzení platnosti smlouvy z 15. 11. 2001 dovolatel navrhl. Závěru o doložení přechodu práva pak – v intencích druhého z dovolacích důvodů – oponuje námitkou, že smlouva o změně příslušnosti k hospodaření a nakládaní s majetkem státu je neplatná, neboť odporuje ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve spojení s §20 odst. 1 a 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku. Také převod pohledávky s příslušenstvím příklepem ve veřejné dražbě není platný, neboť cena, za niž byla vydražena, nedosáhla 60 % jmenovité hodnoty, a zřizovatel k vydražení za takových podmínek souhlas nedal (§32 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů). Závěrem odvolacímu soudu vytknul, že nepřihlédl k uplatněné námitce promlčení vymáhaného práva, již podložil skutkovými tvrzeními. Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně po zrušení svého usnesení odvolacím soudem rozhodoval sice podruhé, ale – stejně jako v dřívějším usnesení – výkon rozhodnutí nařídil, tedy nerozhodl ve věci samé jinak), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatel – z hlediska obsahu dovolání – předložil k přezkumu v dovolacím řízení dvě právní otázky. První se týká posouzení věcné legitimace oprávněné a spočívá v kritice závěru, že ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí jsou prostředky soudu, jimiž lze zkoumat, zda vymáhaná pohledávka s příslušenstvím byla platně na oprávněnou převedena, omezeny, takže nepřichází v úvahu provádět dokazování jinak než listinami samotnými (dovolatel naopak prosazuje, že na základě jím tvrzených skutečností, k jejichž verifikaci navrhl důkazy, je smlouva z 15. 11. 2001 neplatná a že i nabytí pohledávky oprávněnou ve veřejné dražbě dne 12. 6. 2002 nemůže být platné). Druhá otázka se připíná k nakládání s námitkou promlčení vymáhaného práva v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází.
V řešení otázky uvedené shora na prvním místě nepanuje mezi odvolacími soudy jednota a rovněž Nejvyšší soud neměl dosud dostatek příležitosti se k ní vyjádřit; z toho plyne, že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. přípustné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §256 odst. 1 o.s.ř. lze proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí. Přechod povinnosti nebo práva lze – jak stanoví §256 odst. 2 o.s.ř. – prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
Při věcném posuzování návrhu na výkon rozhodnutí zkoumá soud pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon nařízený nebo navržený jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.).
Vymezení účastníků řízení ve věcech výkonu rozhodnutí ustanovením §255 odst. 1 o.s.ř. je založeno na procesní bázi (oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, v jejíž poměrech má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena). Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, komu je tímto titulem uložena povinnost. Oprávněný, kterému právo z rozhodnutí nebo jiného titulu nesvědčí, stejně jako povinný, jemuž podle rozhodnutí nebo jiného titulu povinnost uložena nebyla, nejsou v řízení o výkon rozhodnutí věcně legitimováni; v obou případech soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne.
Dosud učiněný výklad ústí v závěr, že věcná legitimace účastníků řízení o výkon rozhodnutí patří k předpokladům nařízení výkonu rozhodnutí, jinými slovy, zda oprávněnému svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu a povinného zatěžuje povinnost rozhodnutím nebo jiným titulem uložená, musí soud vyřešit v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází.
Zdrojem (pramenem) věcné legitimace účastníků řízení o výkon rozhodnutí je v první řadě samotné rozhodnutí nebo jiný titulu, jehož výkon se navrhuje. Jsou-li osoba, jíž bylo exekučním titulem přiznáno právo, a osoba titulem zavázaná, identické s účastníky řízení o výkon rozhodnutí, nevznikají při posouzení jejich věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z exekučního titulu. Námitka povinného, že pohledávka byla před zahájením řízení o výkon rozhodnutí nebo po jeho zahájení postoupena třetí osobě (a že tudíž oprávněný není věcně legitimován), může být proto – v případech, kdy (procesně) oprávněný je totožný s osobou, jíž bylo rozhodnutím nebo jiným titulem přiznáno právo – významná jen ve stadiu řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 149/2006).
Důsledky hmotněprávní (univerzální či singulární) sukcese, jež nastala v době od vydání exekučního titulu do zahájení řízení o výkon rozhodnutí, se projevují v tom, že subjekt, který návrh podává, je odlišný od toho, komu rozhodnutí nebo jiný titul přiznává právo, případně návrh směřuje proti jinému, než kdo je titulem zavázán k plnění povinnosti. V takovém případě je na (procesně) oprávněném, aby nejen tvrdil, že právo nebo povinnost přešly, ale přechod (převod) – nevyplývá-li přímo z právního předpisu – také způsobem předepsaným ustanovením §256 odst. 2 o.s.ř. prokázal. Zásadě formalizace předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí odpovídá, že dokazování za účelem zjištění, zda právo či povinnost přešly na jiného, se před nařízením výkonu rozhodnutí (zpravidla) neprovádí (srov. §253 odst. 1, 2 o.s.ř.).
V projednávaném případě oprávněná odvozuje svoji aktivní věcnou legitimaci z listin (smlouvy o změně příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu ze dne 15. 11. 2001, potvrzení o nabytí k předmětu dražby ze dne 12. 6. 2002), o jejichž způsobilosti prokázat ve smyslu §256 odst. 2 o.s.ř. převod vymáhaného práva nemá dovolatel pochybnosti; jde tedy o listiny, které zachycují právní skutečnosti, jež – obecně – mají za následek převod práva (pohledávky s příslušenstvím). Výhrady dovolatele se soustřeďují k otázce vad právního úkonu (smlouvy) způsobujících jeho neplatnost a k otázce účinného vydražení pohledávky s příslušenstvím. Jinak řečeno, dovolatel postavil svoji obranu na zpochybnění poměru oprávněné k nositeli práva z exekučního titulu.
Jestliže soud shledá oprávněnou doložené listiny (obecně) způsobilými prokázat přechod (převod) vymáhaného práva, neznamená to ještě, že skutečně na jejich základě v konkrétním případě pohledávka s příslušenstvím změnila osobu věřitele. Věcnou legitimaci oprávněné však musí soud definitivně vyřešit před tím, než o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí rozhodne.
V usnesení ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2002 pod č. 25, Nejvyšší soud vysvětlil, že při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí postupuje soud přiměřeně podle ustanovení §122 a násl. o.s.ř. Bylo již výše řečeno, že o dokazování (šetření) nejde, jestliže soud činí závěr o přechodu (převodu) práva toliko z předložené listiny; jestliže však povinný (a první příležitost k tomu mu zpravidla poskytuje odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí) zpochybní platnost těch právních úkonů, jež jsou vtěleny do listin, skutkovými tvrzeními, jež podepře důkazními návrhy, neobejde se odvolací soud bez toho, aby při nařízeném jednání provedl šetření o těch skutečnostech, které neplatnost mohou způsobit. K obdobné situaci ostatně dochází i tehdy, jestliže hmotněprávní univerzální nebo singulární sukcese, při níž oprávněný neztratil způsobilost být účastníkem řízení, nastala v době po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí do rozhodnutí o jeho nařízení; soud postupuje podle ustanovení §107a o.s.ř. (srov. §254 odst. 1 o.s.ř.). Otázkou, zda podle oprávněným uvedené právní skutečnosti právo z exekučního titulu opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno (např. zda smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem), se v rozhodnutí o vstupu nabyvatele práva do řízení namísto dosavadního oprávněného, nezabývá; ta se týká již posouzení věci samé, tj. předpokladu nezbytného pro vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (aktivní věcné legitimace oprávněného).
Lze uzavřít, že ustanovení §256 o.s.ř. upravuje pouze formální stránku průkazu přechodu (převodu) práva z exekučního titulu, tj. stanoví, čím lze tvrzenou skutečnost doložit. Soud však není zbaven povinnosti zabývat se tím, zda oprávněnému skutečně věcná legitimace svědčí, neboť – jak již bylo vyloženo výše – jde o jeden z předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí. Jelikož výhrady proti platnosti právního úkonu je povinný schopen (zpravidla) uplatnit teprve v odvolání, je na odvolacím soudu, aby postupy předjímanými ustanoveními §122 a násl. o.s.ř. postavil otázku věcné legitimace účastníka řízení o výkon rozhodnutí najisto.
Odlišné právní posouzení, k němuž v dané věci dospěl odvolací soud, tedy správné není a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn po právu; Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 , věta druhá, o.s.ř.).
Že námitkou promlčení se soud nezabývá při nařízení výkonu rozhodnutí, nýbrž teprve v řízení o jejím zastavení, je v souladu s dosavadní judikaturou (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod poř. č. 21, str. 187/525); otázka formulovaná dovolatelem na druhém místě proto zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nemá.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu