ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2007.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2007/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. H., b) J. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 59/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2005, č. j. 8 Co 284/2005-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2005, č. j. 8 Co 284/2005-123, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 12 C 59/2004- 101, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 12 C 59/2004-101, určil, že žalobci „M. H., a J. H., jsou vlastníky každý jedné ideální poloviny (1/2) pozemku číslo 5/31 o výměře 27 m2 ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. na LV pro obec Č. B., katastrální území Č. V.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, jednak proto, že před Magistrátem města Č. B., stavebním úřadem, probíhá řízení o odstranění stavby oplocení z pozemku žalovaného parc. č. 5/31, ohledně něhož žalobci uplatňují námitku vydržení, a že stavební úřad rozhodnutím ze dne 5. 1. 2004, č. j. SÚ-10656/03-Bek, správní řízení přerušil a oba žalobce odkázal s jejich námitkou na občanskoprávní řízení, a jednak proto, že určení vlastnického práva žalobců k pozemku parc. č. 5/31, k němuž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo ve prospěch žalovaného, je i bez odkazu stavebního úřadu účinným prostředkem ochrany nároku tvrzeného žalobci. Soud prvního stupně posoudil předpoklady pro vydržení podle §134 ObčZ. Zjistil, že se žalobci ujali držby pozemku - parcely č. 5/31 v souvislosti s kupní smlouvou ze dne 9. 7. 1984, registrovanou Státním notářstvím v Č. B. 31. 7. 1984 pod sp. zn. R I 803/84. Touto smlouvou J. a Ing. P. V. prodali žalobcům (tehdy manželům) rozestavěný rodinný dům na parcele č. 5/7 v k. ú. Č. V. a s převodem stavby přešlo na žalobce právo osobního užívání k parcele č. 5/7 v k. ú. Č. V. (§218 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.). V době předání nemovitostí žalobcům bylo k parcele 5/7 v severní části připloceno (zhotovenými základy oplocení) 27 m2 ze sousedící parcely č. 5/22 posléze označených geometrickým plánem č. 361-5/2000 ze dne 30. 5. 2000 jako parc. č. 5/31. Vzhledem k tomu, že žalobci převzali již oplocený pozemek (v jižní části bylo již oplocení zhotoveno a v severní části byly položeny jeho základy) a že výměra připloceného pozemku (27 m2) byla v porovnání s výměrou převedeného pozemku (parcely č. 5/7 o rozloze 804 m2) nepatrná, soud prvního stupně dovodil, že žalobci vykonávali držbu připlocené parcely v přesvědčení, že je součástí parcely č. 5/7 a že jim k ní svědčí právo osobního užívání. Uplynutím desetileté lhůty pak žalobci nabyli k připlocené parcele vlastnické právo vydržením. Skutečnost, že užívají pozemek o výměře větší o 27 m2, žalobci zjistili až z geometrického plánu ze dne 30. 5. 2000, č. 361-5/2000, kterým byla připlocená parcela zaměřena a oddělena jako parcela č. 5/31 za účelem jejího vydání žalovanému v restitučním řízení. Ztráta dobré víry žalobců při držbě připlocené parcely tak nastala až poté, kdy již žalobci byli jejími vlastníky. Manželství žalobců zaniklo rozvodem dne 27. 5. 1994. Protože mezi žalobci nedošlo k dohodě o vypořádání majetku do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví, stali se podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Dohodou ze dne 15. 3. 2002 pak žalobci zrušili podílové spoluvlastnictví a provedli reálné rozdělení rodinného domu a pozemku parcely č. 5/7.
Soud prvního stupně dále zjistil, že pozemek parcela č. 5/31, a stejně tak i pozemek parcela č. 5/7, byly dříve součástí pozemku parc. č. 75/6, jehož vlastníkem byl žalovaný. Žalovaný nabyl jednu ideální polovinu parc. č. 75/6 na základě rozhodnutí Státního notářství v Č. B. ze dne 8. 2. 1974, sp. zn. D 2071/73, po zemřelém otci A. Z. a zbývající ideální polovinu na základě darovací smlouvy ze dne 27. 2. 1974, sp. zn. N 190/74, NZ 175/74, registrované dne 7. 3. 1974 pod č. Reg. 1208/74, od své matky M. Z. Kupní smlouvou ze dne 9. 2. 1976, sp. zn. Fin-72-180/75-Kř, žalovaný prodal část pozemkové parcely 75/6-role (zaměřenou geometrickým plánem č. zak. 761-201-614-74) státu pro výstavbu rodinných domků. Z prodané části později vznikly pozemky označené jako parc. č. 5/7 a jako parc. č. 5/22. K parcele č. 5/7 svědčilo právo osobního užívání nejprve manželům V. a posléze žalobcům. Parcela č. 5/22 zůstala ve vlastnictví státu, posléze přešla do vlastnictví města Č. B. a její část označená, jako parc. č. 5/31 dle geometrického plánu ze dne 30. 5. 2000, č. 361-5/2000, kterou měli připlocenou k pozemku parc. č. 5/7 žalobci, byla v restitučním řízení vydána žalovanému. Žalovaný zpochybnil platnost kupní smlouvy ze dne 9. 2. 1976 a podal žalobu jednak proti nynějším žalobcům o určení, že je vlastníkem parcely č. 5/7 dílu „c“ o výměře 575 m2 a jednak proti městu Č. B. o určení, že je vlastníkem parcely č. 5/22 dílu „a“ o výměře 248 m2 tak, jak jsou obě parcely označeny v geometrickém plánu č. zak. 301-186/97. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 8. 1999, č. j. 11 C 155/96-225, jeho žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 9. 2. 1976 je neplatná pro nedostatečnou specifikaci předmětu koupě a dále proto, že ji vedle J. Z. uzavřela i jeho matka, ač v té době již spoluvlastnicí prodávaného pozemku nebyla, přičemž nebyla specifikována výše spoluvlastnických podílů. Vydržení pozemku parc. č. 5/7 dílu „c“ manžely H. a pozemku parc. č. 5/22 dílu „a“ městem Č. B. vyloučil. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 1. 2000, č. j. 6 Co 3371/99-270, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu na určení, že je J. Z. (tehdejší žalobce) vlastníkem parc. č. 5/7 dílu „c“ a dále vlastníkem parcely 5/22 dílu „a“ zamítl. Převzal závěry soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 9. 2. 1976, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že manželé H. a město České Budějovice každý z nich předmětnou parcelu vydrželi. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2002, č. j. 22 Cdo 1991/2000-305, dovolání J. Z. podané proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2000, č. j. 6 Co 3371/99-270, zamítl. Vedle nároku na určení vlastnického práva k pozemkům, jež stát převzal bez právního důvodu, uplatněného podle obecných předpisů, uplatnil žalovaný k předmětným pozemkům ještě i restituční nárok. Okresní úřad v Českých Budějovicích, Okresní pozemkový úřad, rozhodnutím z 26. 9. 2001, č. j. OPÚ/R-214/01/4415/92, rozhodl o jeho nároku podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 229/1991 Sb.“) tak, že J. Z. je vlastníkem mimo jiné parcely č. 5/31-ost. plochy, ost. komunikace o výměře 27 m2 vzniklé z původní pozemkové parc. č. 75/6 a zaměřené geometrickým plánem č. 361-5/2000 ze dne 30. 5. 2000 a tak, že se zřizuje právo chůze přes celý pozemek parc. č. 5/31 ve prospěch vlastníků parcel č. 5/7 a č. 5/27 za účelem přístupu k drobným stavbám – hlavnímu uzávěru plynu a drátěnému plotu s podezdívkou. Okresní úřad pokládal za povinnou osobu město Č. B., když parcela č. 5/31 byla v katastru nemovitostí vedena jako součást parcely č. 5/22, ačkoliv v terénu byla připlocena k parcele žalobců č. 5/7. Důvod pro vydání části původního pozemku parc. č. 75/6 okresní úřad shledal v tom, že kupní smlouva ze dne 9. 2. 1976 je neplatná a že stát převzal pozemek žalovaného parcelu č. 75/6 (její část) bez právního důvodu, přičemž nejsou překážky k vydání parcely č. 5/31, neboť jsou na ní jen drobné stavby, které ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 nebrání vydání. Ministerstvo zemědělství, ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 19. 9. 2003, č. j. 32385/03-7170, v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, odmítlo podnět žalobců na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Č. B. ze dne 26. 9. 2001, č. j. OPÚ/R-214/01/4415/92 jako nedůvodný.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2005, č. j. 8 Co 284/2005-123, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. K právnímu posouzení vydržení dodal, že podle §134 odst. 1 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle §134 odst. 3 ObčZ se do doby podle odstavce 1 započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle §872 odst. 1 ObčZ právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 1992), mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. tím není dotčeno. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobci převzali uvedené nemovitosti (parcelu a rozestavěný rodinný dům) na základě kupní smlouvy ze dne 8. 7. 1984 a učinili tak v dobré víře, jež zůstala nezpochybněna až do vyhotovení geometrického plánu ze dne 30. 5. 2000, jímž byla z pozemku žalobců oddělena parcela č. 5/3 o výměře 27 m2 a následně rozhodnutím pozemkového úřadu byla tato oddělená parcela vydána žalovanému. Desetiletá doba samotných žalobců potřebná k vydržení vlastnického práva tak uplynula 9. 7. 1994 a žalobci se tímto dnem stali vlastníky parcely č. 5/31, aniž bylo nutno zabývat se zápočtem vydržecí doby jejich předchůdců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Spatřoval ho v tom, že byly nesprávně stanoveny předpoklady, s nimiž ObčZ spojuje nabytí vlastnického práva k věci vydržením. Neplatně zřízené právo osobního užívání se totiž netýkalo parcely č. 5/31, která byla součástí pozemku parcely č. 5/22, jejž vydržel – jak o tom byly učiněny závěry v předchozím řízení pod sp. zn. 11 C 155/96 – stát. Žalobcům tak scházel titul k držbě. Kromě toho nebyla dána jejich dobrá víra, jestliže neprovedli před zahájením výstavby podezdívky a oplocení na severní straně pozemku vytyčení hranic a nezjistili tak, že k jejich pozemku je připlocena část sousední parcely. Nesprávné právní posouzení věci podle něho spočívá i v tom, že byl-li přiznán nárok oprávněné osobě podle restitučních předpisů, nemůže třetí osoba uplatnit k vydávané věci nároky podle obecných občanskoprávních předpisů. Nakonec vytýkal odvolacímu soudu, že projednání a rozhodnutí věci bránila překážka věci rozsouzené, když tomuto sporu předcházelo řízení o určení vlastnictví vedené pod sp. zn. 11 C 155/96. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou oprávněnou a že byl řádně zastoupen, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V daném případě soudy obou stupňů založily své rozhodnutí na právním posouzení, že pokud žalobci užívali vedle parcely č. 5/7, k níž bylo zřízeno právo osobního užívání (neplatnou dohodou o zřízení práva osobního užívání) ještě i dalších 27 m2 (připlocených) ze sousední parcely č. 5/22 v přesvědčení, že i k této připlocené části jim svědčí právo osobního užívání, a činili tak v období před 1. 1. 1992, mohou si započíst držbu před 1. 1. 1992 na vznik vlastnického práva k připlocené části (nyní označené jako parc. č. 5/31) vydržením. Tento právní názor je však v rozporu s již ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §134 odst. 1 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona, tj. ObčZ ve znění zákona č. 509/1991 Sb., i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Podle §135a odst 1, 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1 ObčZ) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan má právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v §200. Podle §132a odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. kdo s věcí nakládá jako se svou a je zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu jako vlastník věci.
Z uvedeného vyplývá, že jednou z podmínek vydržení je držba věci ve smyslu §132a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Vydržet vlastnické právo tak může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačuje. K tomu srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986, str. 428.
Nejvyšší soud již v rozsudku z 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 1074, svazku 15, zaujal právní názor, že „vědomí užívání věci z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu) vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi“. Obdobně v rozsudku z 28. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1317/2002, uveřejněném v Souboru pod C 1367, svazku 19, vyslovil právní názor, že „držba práva osobního užívání pozemku nemohla vést k vydržení vlastnického práva“. Dovolací soud nemá důvod, aby se v této věci odchýlil od citované vlastní judikatury.
Jinak řečeno, vydržet lze jen takové právo, které oprávněný držitel opravdu vykonával. Vlastnické právo může vydržet jen ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci. Osoby, které založily své přesvědčení o držbě pozemku na omluvitelném omylu, že právo osobního užívání pozemku bylo zřízeno v tom rozsahu a hranicích, jak jej drží, ačkoliv bylo zřízeno k menší ploše či v jiných hranicích, sice mohly být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim náleží právo osobního užívání i k připlocené části pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný pod C 1181, sv. 16 Souboru rozhodnutí, kde je uvedeno: „Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu podle OZO, ani držbu oprávněnou podle občanského zákoníka č. 40/194 Sb.“), ale až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela ObčZ č. 509/1991 Sb., která právo osobního užívání transformovala na právo vlastnické, nemohly být oprávněnými držiteli vlastnického práva.
Podle §872 odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Žalobci by tedy mohli vydržet vlastnické právo ke spornému pozemku jen podle §134 odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., za předpokladu, že byli přesvědčeni, že jim právo osobního užívání k připlocenému pozemku platně vzniklo, že se transformovalo na právo vlastnické a že v dobré víře vytrvali dokud neuplynula desetiletá doba podmiňující vydržení plynoucí od 1. 1. 1992. Tím se však odvolací soud v důsledku odlišného právního názoru nezabýval.
Poněvadž odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem má jeho potvrzující rozsudek ve věci samé zásadní právní význam a dovolání proti němu je přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1 OSŘ, §229 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ).
Žalovaný spatřoval „zmatečnostní“ vadu v tom, že projednání a rozhodnutí této věci bránila překážka věci rozsouzené, neboť v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 155/96 byla v odvolacím řízení rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2000, č. j. 6 Co 3371/99-270, zamítnuta jeho žaloba podaná jednak vůči M. a J. H. a jednak vůči městu Č. B. o určení, že on je vlastníkem parc. č. 5/7 dílu „c“ a parc. č. 5/22 dílu „a“. Této dovolací výtce nelze přisvědčit.
Podle §159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky popřípadě jiné osoby věc projednána znovu.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaném pod C 401, ve svazku 4 Souboru rozhodnutí uvedl, že „o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se těchže osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob i v případě, dojde-li podle hmotného práva k přechodu práv a povinností z právního vztahu, o který se jedná, na jiný subjekt, neboť nový subjekt vstupuje současně i do procesních práv a povinností“.
V předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 155/96 bylo ve vztahu mezi tehdejším žalobcem J. Z. a mezi tehdejšími žalovanými J. H. a M. H. žalobním návrhem požadováno, aby soud určil, že J. Z. je vlastníkem pozemku parc. č. 5/7 dílu „c“. V nynějším řízení je však požadováno, aby soud určil, že M. a J. H. jsou vlastníky pozemku parc. č. 5/31. Je tedy požadováno určení vlastnictví k jinému pozemku a ve prospěch jiných osob. Odlišný je i skutkový základ uplatněného nároku. Oproti předchozímu řízení je tvrzeno dále ještě i to, že existuje více nabývacích titulů k téže nemovitosti ve prospěch různých osob. V dříve rozsouzené věci tedy bylo ve vztahu mezi J. Z. a mezi manžely H. rozhodnuto o jiném nároku, než jaký je předmětem nyní projednávané věci. Vytýkaná zmatečnostní vada tak není dána.
Pokud jde o dovolací výtku, že odvolací soud nepřihlédl k existenci správního rozhodnutí, jímž bylo založeno vlastnické právo k parc. č. 5/31 pro žalobce, jde podle obsahu o námitku, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo „jinou“ vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Ke konkurenci nabývacích titulů k téže nemovitosti Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 382/2002, uveřejněném v časopisu Soudní rozhledy, sešit 3, ročník 2004, uvedl: „Je vyloučeno, aby vlastnické právo k celé věci mělo současně více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Při současné existenci nabývacích titulů takových osob k téže nemovitosti soud ve sporu, kdo z nich je vlastníkem nemovitosti, posoudí, který z titulů je, na rozdíl od druhého, právně účinný“. Podle §157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Toto ustanovení platí i pro řízení u odvolacího soudu (§211 OSŘ). Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v ustanovení §157 odst. 2 OSŘ, je nepřezkoumatelné. V daném případě odvolací soud otázku duplicitního vlastnictví, ačkoliv byla v řízení namítána, vůbec neřešil (stejně postupoval i soud prvního stupně). Protože nedostatek vysvětlení, proč odvolací soud upřednostnil nabývací titul žalobců před nabývacím titulem žalovaného, činí rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelným, je řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pro úplnnost dovolací soud dodává, že se mohl zabývat jen výhradami, které žalovaný uplatnil v dovolání. Podle §242 odst. 3 věty prvé OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Přitom je dovolací soud vázán v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 OSŘ byl uplatněn, a především v tom, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, publikovaný pod C 1691, svazek 23, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soud, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck ).
V dané věci byly naplněny dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ i podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ; dovolací soud proto podle §243b odst. 3 OSŘ zrušil rozsudky soudů obou stupňů, když důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu dopadá i na rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 věta prvá OSŘ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu