ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2308.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2308/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. Z. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 99/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. března 2004, č. j. 40 Co 414/2003-313, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. března 2004, č. j. 40 Co 414/2003-313, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. listopadu 1998, č. j. 8 C 99/92-160, zastavil řízení proti České republice – Ministerstvu obrany ČR, v rozsudku označené jako žalovaný 1), a ve vztahu k žalovaným České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a městu P., označeným jako žalovaní 2) a 3), určil, že původní „žalobce Ing. F. B., je vlastníkem pozemku původně parcelové č. 2732/1, po scelení 2152 role o výměře 2026 m2, nyní veden v katastru nemovitostí jako p. č. 2152/1 – ostatní plocha o výměře 1242 m2, dále p. č. 2152/2 – stavební plocha o výměře 713 m2 a části – díl „a“ p. č. 2153/5 o výměře 71 m2 zapsaných pro k. ú. P. u Katastrálního úřadu v P.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobce Ing. F. B. nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. 2732/1 – role, zapsanému ve vložce č. 737 pozemkové knihy pro kat. území P., kupní smlouvou ze 14. 10. 1943. Nájemní smlouvou z 15. 12. 1949 Ing. F. B. pronajal počínaje 1. 1. 1950 firmě O., n. p., G., provoz bývalé parketárny včetně pozemku parc. č. 2732/1 v P. na dobu 15 let. Výměrem MNV v P. z 15. 10. 1953, sp. zn. VIII-191.1-15/10/1953-Dr. Va/Li, byla na pozemek parc. č. 2732/1 zavedena národní správa a národním správcem byl ustanoven Č. T., zaměstnanec MNV v P. Kupní smlouvou z 1. 4. 1955 národní správce Č. T. jako prodávající prodal Ministerstvu národní obrany – H. P. pozemek parc. č. 2732/1 o výměře 2026 m2 za kupní cenu 3 241,60 Kč, která měla být kupujícím zaplacena národnímu správci. Tato smlouva byla schválena odborem místního hospodářství MNV v P. 4. 4. 1955. Kupní smlouvou z 18. 11. 1955 Č. T. prodal tentýž pozemek, v době uzavření smlouvy parc. č. 2152 – role, Čs. státu – Vojenské správě zastoupené Vojenskou stavební správou v O., s tím, že kupní cena 3 241,60 bude složena na účet prodávajícího u Č. s. v P. Smlouva byla schválena MNV v P. 18. 11. 1955 a Ministerstvem národní obrany 15. 2. 1956. V obou kupních smlouvách bylo konstatováno, že pozemek je ve vlastnictví Ing. F. B. Pozemek parc. č. 2732/1 po scelení byl označen jako parc. č. 2152 o výměře 1955 m2, která následně byla rozdělena na parc. č. 2152/1 – ostatní plocha o výměře 1242 m2 a parc. č. 2155/2 – stavební plocha o výměře 713 m2. Jako uživatel těchto pozemků byl veden Čs. stát – Ministerstvo národní obrany. Dohodou o převodu správy národního majetku z 11. 10. 1957 Krajská vojenská ubytovací a stavební správa v O. převedla část pozemku parc. č. 2152, označenou písmenem „a“ o výměře 71 m2 na P. s., n. p., O. Smlouvou o převodu práva hospodaření z 27. 6. 1997, uzavřenou mezi ČR – Ministerstvem obrany ČR, zastoupeným ředitelem odboru ubytovací a stavební služby, jako převodcem a ČR – Ministerstvem spravedlnosti ČR, zastoupeným Krajským státním zastupitelstvím v O., jako nabyvatelem došlo na základě zákona č. 283/93 Sb. na nabyvatele k převodu práva hospodaření k nemovitostem, a to pozemku parc. č. 2152/1 , parc. č. 2152/2 a objektu č. p. 387 postaveném na parc. č. 2152/2. Podle výpisu z katastru nemovitostí je Krajské státní zastupitelství v O. vedeno jen jako vlastník objektu č. p. 387, kdežto u označených pozemků není vlastník uveden. Za držitele části „a“ parc. č. 2535/5 se považuje žalovaný 2). Soud prvního stupně dovodil, že účastníci jsou ve sporu věcně legitimováni a žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dospěl k závěru, že žalobce své vlastnické právo ke sporným pozemkům nepozbyl, neboť zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. neznamenalo odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu a obě kupní smlouvy uzavřené národním správcem Č. T. jsou absolutně neplatné, protože jejich uzavřením překročil rozsah svých oprávnění. K vydržení vlastnického práva státem nemohlo dojít z důvodu nedostatku jeho dobré víry.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze dne 24. května 2001, č. j. 40 Co 500/99-209, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že zamítl návrh, aby soud určil, „že žalobce je vlastníkem pozemku původně parcelní číslo 2732/1, po scelení 2152 role, o výměře 2026 m2, nyní veden v katastru nemovitostí jako p. č. 2152/1 – ostatní plocha o výměře 1242 m2, dále p. č. 2152/2 – stavební plocha o výměře 713 m2 části – díl „a“ p. č. 2153/5 o výměře 71 m2, zapsaných pro k. ú. P. u Katastrálního úřadu v P.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V průběhu odvolacího řízení 3. 5. 2000 žalobce Ing. F. B. zemřel. Odvolací soud pokračoval v řízení s Ing. Z. B. jako jediným dědicem zemřelého žalobce. Ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právním závěrem o věcné legitimaci žalovaných. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení proto, že věc měla být řešena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť pozemek přešel na stát z důvodu uvedeného v §6 odst. 2 tohoto zákona. Pokud žalobce nevyužil práva daného mu tímto zákonem, nelze neuplatnění práva podle restitučního předpisu obejít určovací žalobou.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací rozsudkem ze dne 18. března 2003, č. j. 22 Cdo 243/2002-256, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. května 2001, č. j. 40 Co 500/209-209, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K naléhavému právnímu zájmu žalobce na požadovaném určení Nejvyšší soud uvedl, že „nedostatek naléhavého právního zájmu nelze zaměňovat za nedostatek aktivní věcné legitimace“, že žalobce má v daném případě naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že „sporná otázka, na jejímž řešení odvolací soud postavil své rozhodnutí – možnost uplatnění nároku upraveného restitučním předpisem jako předpisem zvláštním podle předpisu obecného, je právě otázkou věcné legitimace. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 7/2000, rozsudek z 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/2000, rozsudek z 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 669, svazek 9, a nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. IV ÚS 403/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 156, svazek 12, s nimiž se ztotožnil a z nichž při rozhodování vyšel, dovodil, že „existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právní předpisu“ a že „záleží jen na oprávněné osobě, která může uplatnit restituční nárok z titulu uvedeného v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., zda tak za výhodnějších podmínek, ovšem ve lhůtách pro to stanovených, učiní podle tohoto zákona, anebo podle obecného předpisu kdykoliv jindy, avšak za podmínek méně příznivých“. Poukázal na to, že v restitučním řízení žalobce pro zastavěnost pozemků se vydání pozemků ani nemohl úspěšně domáhat, ale mohl by požadovat toliko finanční náhradu. „Tvrzení, že se vlastníkem takových věcí stává jako uchvatitel stát jen proto, že věc nebyla vydána v restitučním řízení, nemá oporu v žádném předpise.“
Odvolací soud rozsudkem ze dne 31. března 2004, č. j. 40 Co 414/2003-313, pod bodem I. výroku rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v odstavci třetím a pátém ve vztahu k žalovanému městu P. zrušil a řízení v tomto rozsahu a ve vztahu k tomuto žalovanému zastavil. Pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem na žalovaným městem P. Pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v odstavci třetím ve vztahu k žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových potvrdil ve správném znění: „Určuje se, že žalobce ing. F. B. byl ke dni své smrti 3. 5. 2000 vlastníkem pozemku původně parcelní číslo 2732/1, po scelení 2152 role, o výměře 2026 m2, nyní veden v katastru nemovitostí jako p. č. 2152/1 – ostatní plocha o výměře 1242 m2, dále p. č. 2152/2 – stavební plocha o výměře 713 m2 a části díl „a“ p. č. 2153/5 o výměře 71 m2, zapsaných pro k. ú. P. u Katastrálního úřadu v P.“ Pod bodem IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že v katastru nemovitostí u pozemku parc. č. 2153/5 zastavěná plocha a nádvoří, zbořeniště, o výměře 1540 m2 pro kat. území P. je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových zapsán jako organizační složka státu příslušná hospodařit s tímto pozemkem. Vlastníkem pozemků parc. č. 2152/1 a 2152/2 v kat. území P. je vedena Česká republika s právem hospodaření pro P. s., n. p., O. Státní podnik P. s. O. byl privatizován a 13. 7. 1993 byl zrušen a vymazán z obchodního rejstříku. Dva posledně označené pozemky nebyly předmětem privatizačního projektu a jde proto podle odvolacího soudu „o majetek uvedený v §10 a §11 odst. 2 zákona č. 210/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, přičemž s tímto majetkem hospodaří okresní úřad, v jehož obvodu se tento nachází“. S ohledem na to přestal jednat s Ministerstvem spravedlnosti České republiky jako s původně v žalobě označenou organizační složkou státu a začal jednat s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, který je příslušný v této věci jednat za stát. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a se závěrem, že „původní vlastník sporných pozemků – ing. F. B. vlastnické právo ke sporným pozemkům nepozbyl, neboť zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. neznamenalo odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu a obě kupní smlouvy uzavřené národním správcem Č. T. jsou absolutně neplatné, protože jejich uzavřením národní správce překročil rozsah svých oprávnění a k vydržení vlastnického práva státem nemohlo dojít z důvodu nedostatku jeho dobré víry“. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným ve shora uvedeném rozsudku z 18. 3. 2003, vyslovil souhlas i se závěrem soudu prvního stupně pokud jde o naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci v otázce naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení a „procesní legitimace účastníků“. Namítá, že žalobce měl možnost uplatnit nárok podle specielního restitučního předpisu, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který řeší i případy, kdy z důvodu zastavění pozemku nelze pozemek vydat, přiznáním finanční náhrady. Nárok žalobce lze opřít o ustanovení §6 odst. 2 citovaného zákona a měl být uplatněn způsobem a za podmínek tímto zákonem stanovených. Podle názoru žalované „žaloba na určení vlastnictví je zjevně zaměřena na obcházení ustanovení restitučního zákona, §8 a 13“. S poukazem na ustanovení §9 odst. 1 citovaného zákona a stanovisko Nejvyššího soudu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1996, v němž se uvádí, „že nebylo-li právo na vydání věci uplatněno, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůt k uplatnění restitučního nároku“, je toho názoru, že „může-li být tedy nemovitost, kterou převzal ve sporném případě stát bez právního důvodu a která nebyla pro zákonnou překážku vydána, převedena do vlastnictví třetí osoby, je třeba učinit závěr, že podle zákona od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci“. Právní názor opírá mj. o rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Pokud by žalobce měl možnost i nadále se domáhat vydání věci, jejíž vydání měl uplatnit podle restitučních předpisů, nebo určení vlastnictví k ní podle obecného předpisu, pak by byla narušena právní jistota nejen žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť neodpovídá judikatuře velkého senátu Nejvyššího soudu ČR (dále „Nejvyšší soud“).
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Právní otázky nastolené dovoláním žalované byly dřívější judikaturou Nejvyššího soudu řešeny nejednotně. K jejich sjednocení došlo jednak rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, [viz Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – právní věty a rejstříky, vydávaný nakladatelstvím C. H. Beck, sešit 27, C 2187, str. 27, (dále „Soubor civilních rozhodnutí“)], na který navázalo usnesení Nejvyššího soudu z 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, (viz Soubor civilních rozhodnutí, sešit 28, C 2410, str. 34), jednak rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004.
K právní otázce, zda se žalobce může domáhat ochrany podle obecného předpisu, když mu příslušela ochrana vlastnického práva podle speciálního předpisu, zaujal Nejvyšší soud právní názor v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, z něhož velký senát Nejvyššího soudu vycházel při rozhodování i ve věci sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, podle kterého mohla-li osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání nemovitosti podle §6 odst. 1 písm. p) tohoto zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (§126 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ. V usnesení z 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, v návaznosti na výše označený rozsudek z 11. 9. 2003 Nejvyšší soud pak dovodil, že „nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok, není možno uplatnit nejen v případě podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ale i v případě, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. K otázce „převzetí věci bez právního důvodu“ se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku velkého senátu ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, v němž uvedl, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Totéž platí i pro převzetí věci státem na základě neplatné kupní smlouvy. Stejný názor zaujímá i judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04).
Protože odvolací soud při rozhodování vyšel z odlišného právního názoru na danou základní právní otázku – otázku ochrany vlastnictví podle restitučního zákona jako lex specialis a podle obecného předpisu, zastávaného v době před rozhodnutími velkého senátu Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a 31 Cdo 1529/2004, jimiž byla sjednocena odlišná praxe senátů Nejvyššího soudu, dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu