ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2686.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2686/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce A. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva ke stavbě, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 192/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 15. července 2004, č. j. 47 Co 21/2003-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. S. M.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem stavby – betonového soklu s mobilní buňkou – postavené asi v roce 1970 na pozemku, který mu byl v kultuře zastavěná plocha vydán v roce 1997 jako oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“).
Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. října 2002, č. j. 7 C 192/2000-65, zamítl žalobu, „aby soud určil, že A. B. je vlastníkem stavby čp. 1359 nacházející se na pozemku p. č. st. 437/2 o výměře 120 m2 v k. ú. K. zapsané u Katastrálního úřadu v K.“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce, jako osoba oprávněná podle zákona o půdě, nabyl rozhodnutím Pozemkového úřadu v K. z 11. 6. 1997, č. j. PÚ 3676/92-LC/3, do vlastnictví všechny pozemky patřící původně k zemědělské usedlosti jeho otce v tamním katastrálním území. Část budov této usedlosti byla v dřívější době zbourána a na jejím místě, nyní na pozemku č. 437/2, byla postavena okolo roku 1970 stavební buňka na betonovém soklu, kolaudovaná v době, kdy probíhalo řízení o vydání nemovitostí. Předmětný pozemek byl žalobci vydán bez zmíněné stavební buňky. Jako vlastník této stavby byl v příslušném katastru nemovitostí zapsán žalovaný, který její vlastnictví nabyl kupní smlouvou uzavřenou 30. 7. 1998 se s. r. o. K. K. Soud prvního stupně konstatoval, že zákon o půdě nepřipouští, aby osoba oprávněná podle tohoto zákona nabyla vlastnické právo k nově vzniklé stavbě. V tomto směru odkázal na §120 odst. 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), podle něhož stavba není součástí pozemku. Nepřisvědčil námitce žalobce, že stavba byla kolaudována až v době, kdy bylo vedeno řízení o vydání pozemků, tedy účelově. Návrh na kolaudaci podal oprávněný subjekt, jemuž svědčilo podle zápisu v katastru nemovitostí vlastnické právo.
Krajský soud v Brně – pobočka Zlín jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. července 2004, č. j. 47 Co 21/2003-81, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a změnil jej jen ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s odůvodněním věci soudem prvního stupně. K odkazu žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 konstatoval, že ten na danou věc nedopadá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání; vytýká, že se soud nezabýval blíže okolnostmi, za kterých žalovaný nabyl předmětnou stavbu, když nebral ohledy na probíhající restituční řízení o pozemku, na kterém se za vchodem do restituované usedlosti nacházela betonová rampa – sokl a že ke kolaudaci a tedy legalizaci stavby došlo až v průběhu restitučního řízení. Navíc poté, kdy účelově – opět až v průběhu restitučního řízení - došlo k rozdělení původní parcely o výměře 3 298 m2 na tři samostatné parcely tak, aby mohla vzniknout samostatná stavební parcela pod betonovým soklem. Tak byl žalobce nejen zbaven práva účasti na stavebním řízení ohledně kolaudace stavby, ale i poškozen (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 131/2000). Tím došlo nejen ke znehodnocení restituovaného pozemku, ale i k úbytku restituované plochy v neprospěch žalobce. Navíc zdůrazňuje, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 na daný případ dopadá, neboť princip v něm přijatý se vztahuje na všechny restituční zákony. Betonová rampa byla součástí vydávaných nemovitostí jako celku. Pro vydání stavby pak není rozhodné, zda jde o stavbu původní, opravenou nebo novou. Nic na tom nemění skutečnost, že bylo vydáno předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že žalobce není vlastníkem stavby na vydávaném pozemku, neboť toto rozhodnutí předcházelo zmiňovanému nálezu Ústavního soudu. Je toho názoru, že danou stavbu lze vydat jen v rámci žaloby na určení vlastnického práva ke stavbě, když na žalovaného nelze hledět jako na povinného ve smyslu restitučního zákona. Proto má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutími soudů obou stupňů. Namítá, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), ale ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu (ostatně ani nekonkretizuje uplatněný dovolací důvod); poukazuje jen na okolnosti, za kterých došlo ke kolaudaci předmětné stavby a tvrdí, že rozhodnutí je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98; neuvádí ani právní skutečnost, na jejímž základě se měl stát vlastníkem stavby. To, že budovy sloužící zemědělské výrobě, které byly zřízeny někým jiným než oprávněnou osobou, nejsou ve vlastnictví oprávněné osoby, které byly pozemky vydány, vyplývá jasně ze zákona. Např. v §22 odst. 7 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, se stanoví: „Je-li na pozemku vlastníka stavba ve vlastnictví jiné právnické osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu, nebo stavba ve vlastnictví státu, a má-li vlastník pozemku nevypořádané nároky na poskytnutí náhrad dle tohoto zákona nebo na vydání majetkového podílu dle zákona č. 42/1992 Sb., ve výši nejméně 50 % ceny stavby vůči vlastníkovi stavby, může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout soud o převodu stavby vlastníkovi pozemku“. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1176/96, uveřejněném v publikaci „Zemědělské restituce a soudní praxe“, vydané v roce 1998 nakladatelstvím C. H. Beck, se konstatuje (zcela zjevná) skutečnost, že tu jde o převod vlastnictví z povinné osoby na osobu oprávněnou; je tedy jasné, že oprávněná osoba nenabývá bez dalšího vlastnictví ke stavbám zřízeným na pozemku někým jiným. Dovolatel sice uvádí, že zmíněná stavba je součástí „vydávaných nemovitostí jako celku, který nelze dělit“, nicméně toto tvrzení nerozvádí a je patrné, že tím míní hospodářskou sounáležitost věci, která sama o sobě neznamená, že by šlo o součást pozemku a tedy o jedinou věc. Také citované rozhodnutí Ústavního soudu se těchto případů, upravených v zákoně o půdě, zjevně netýká; jinak by celý §22 odst. 7 zákona o půdě neměl smysl.
Námitky týkající se postupu při kolaudaci stavby jsou nevýznamné; podle konstantní judikatury stavba jako předmět vlastnického práva vzniká, jakmile provedeny na stavbě prvky dlouhodobé životnosti (zejména svislé i vodorovné nosné konstrukce, konstrukce střechy); je tu nerozhodné, že ještě nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí (R 44/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ. Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokátce za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. ledna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu