ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2938.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2938/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně RNDr. A. Z. proti žalovanému Ing. M. Z., zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 216/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 47 Co 176/2002-838, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 47 Co 176/2002-845, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2001, č. j. 5 C 216/96-782, rozhodl výrokem pod bodem I., že z věcí, jež měli žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů (správně v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů), připadají do výlučného vlastnictví žalobkyně objekt bydlení čp. 813, stojící na parcele č. 1774 v obci a k. ú. K. a parcela č. 1774 v k. ú. K. v hodnotě celkem 940 000,-Kč, nerezový dřez s odkapávací plochou v ceně 1 350,- Kč, dámské kolo zn. Super de luxe v ceně 499,- Kč, šicí stroj zn. Veritas v ceně 785,- Kč, plynový kotel zn. Moravia a plynová kamna v ceně 150,- Kč a závěsná kuchyňská váha zn. Kovo v ceně 117,- Kč, zatímco do vlastnictví žalovaného připadají parcela č. 55/86-ostatní plocha v k. ú K. v hodnotě 26 120,- Kč, mraznička Gorenye v ceně 3 298,- Kč, televizor zn. Gold Star v ceně 1008,- Kč, pračka zn. Zanussi v ceně 440,- Kč, odšťavňovač zn. Moulinex v ceně 1 183,- Kč, minivěž zn. Crown a CD přehrávač zn. Samsung v ceně 1 080,- Kč, barometr s teploměrem a vlhkoměrem v ceně 352,- Kč a sporák Mora v ceně 1 610,- Kč. Výrokem pod bodem II. přikázal do vlastnictví žalovaného zůstatek vkladu na sporožirovém účtu č. 3236091, vedeném u Č. s., a. s., pobočky K. ve výši 6 076,10 Kč; výrokem pod bodem III. přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného, každému z nich ve výši ½, hodnotu podílu u investičního fondu V. F., J. I. A., komanditní společnosti P., O. 1a, P.; výrokem pod bodem IV. přikázal žalobkyni k úhradě dluh vůči S. s. r. o. se sídlem K. ve výši 25 935,55 Kč; výrokem pod bodem V. zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu 334 166, 22 Kč a výroky pod body VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené dne 18. 8. 1979 zaniklo rozvodem ke dni 8. 7. 1996, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně ze 17. 6. 1996, č. j. 5 C 95/96-16. S ohledem na čl. VIII odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. na daný spor aplikoval ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ.“). K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“) nedošlo. Za trvání manželství účastníci nabyli do BSM movité a nemovité věci specifikované pod bodem I. výroku rozsudku; získali úspory na sporožirovém účtu pod bodem II. výroku rozsudku; nabyli právo na podíl u investičního fondu pod bodem III. výroku rozsudku; zatížili BSM závazkem pod bodem IV. výroku rozsudku. Soud prvního stupně rozdělil nemovité a movité věci a dále práva a závazky ze zaniklého BSM mezi účastníky tak, že žalobkyni přikázal dům čp. 813 a parc. č. 1774 v k. ú. K. a movité věci vše v hodnotě celkem 942 901,- Kč a dále jí přikázal k úhradě závazek 25 935,55 Kč. Žalovanému pak přikázal parc. č. 55/86 v k. ú. K., movité věci a úspory na sporožirovém účtu vše v hodnotě celkem 41 167,10 Kč. Podíl v investičním fondu V. komanditní společnosti J. I. A. se sídlem v P., O. 1a, přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků, každému z nich jednou polovinou. Komanditní společnost není zapsána v obchodním rejstříku a není ani vedena v seznamu investičních společností nebo investičních fondů vydávaných Ministerstvem financí ČR. Hodnota podílu je v důsledku toho nulová. Soud prvního stupně zjistil, že celková výše aktiv v BSM činí 984 068,10 Kč. Žalobkyni byly přikázány aktiva z BSM ve výši celkem 942 901,- Kč. Aby každý z účastníků získal stejný podíl na majetku v BSM, měla by žalobkyně zaplatit žalovanému 450 866,95 Kč. Stejný režim soud prvního stupně uplatnil i při vypořádání pasiv z BSM. Žalobkyně převzala k úhradě dluh 25 935,55 Kč. Na jeho vyrovnání by měl žalovaný přispět jednou polovinou tj. částkou 12 967,77 Kč. Podle §149 odst. 2 věty druhé ObčZ každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Žalobkyně zaplatila společné dluhy za odběr plynu a za vodné a stočné, na něž by měl žalovaný přispět jednou polovinou tj. částkami 404,95 Kč a 583,- Kč. Dále by měl žalovaný vrátit do BSM 51 000,- Kč, představující výši jeho vkladu do firmy Z. s. s.r.o. se sídlem v K., tedy vyplatit žalobkyni jednu polovinu to je 25 500,- Kč. Stejně tak by měl žalovaný žalobkyni poskytnout 77 245,01 Kč, což je jedna polovina z toho, o co žalobkyně zaplatila po zániku manželství ze svého více na společné dluhy z úvěrů než žalovaný. Rozdíl mezi tím, co si mají účastníci navzájem poskytnout na vyrovnání nároků z BSM, soud prvního stupně vyčíslil ve výši 334 166,22 Kč ve prospěch žalovaného a v této výši zavázal žalobkyni poskytnout žalovanému vypořádací podíl.
Soud prvního stupně nepřihlédl ke vnosům, které měla vynaložit žalobkyně z odděleného majetku na majetek v BSM (z darů od matky a bratra) ani ke vnosům 20 000,- Kč, 139 860,- Kč, 6200,- Kč, 32 100,- Kč a 10 000,- Kč, které měl vynaložit žalovaný z odděleného majetku do majetku v BSM (z darů od matky), neboť existenci vnosů neměl za prokázanou. Darovací smlouvy nebyly předloženy a vnosy se opírají jen o tvrzení blízkých příbuzných, což pokládal za nedostačující.
Soud prvního stupně nevypořádal ani částku 52 500,- Kč jako nárok vynaložený ze společných prostředků v BSM na oddělený majetek žalobkyně. Vzal za zjištěné, že tuto částku získanou výběrem z 30. 4. 1996 z účtu u I. pobočky v K. (celkem byla žalobkyní vybrána z účtu částka 202 500 Kč), žalobkyně předala žalovanému a ten ji použil ke splacení vkladu do společnosti Z. s., s. r. o. Tím bylo vyloučeno, že by žalobkyně použila tuto částku pro vlastní potřebu.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 47 Co 176/2002-838, rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. a ve výroku V. mění tak, že „Do vlastnictví žalobkyně se přikazuje objekt bydlení číslo popisné 813 na pozemku parcelní číslo st. 1774 o výměře 106 m2, zastavěná plocha zapsaný na listu vlastnictví 2712 pro okres K., obec K., katastrální území K. u Katastrálního úřadu v K., pozemek parcelní číslo st. 1774 o výměře 106 m2 , zastavěná plocha zapsaný na listu vlastnictví 2712 pro okres K., obec K., katastrální území K. u Katastrálního úřadu v K., přičemž celková cena objektu bydlení a pozemku činí 895 000,- Kč. Do vlastnictví žalovaného se přikazuje pozemek parcelní číslo 55/86 o výměře 598 m2 , ostatní plocha, staveniště zapsaný na listu vlastnictví 169 pro okres O., obec M., katastrální území K. u Katastrálního úřadu v O. v ceně 29 900,- Kč. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 309 776,- Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývající části výroku I. a ve výrocích II., III., IV., VI. a VII. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl výrokem pod bodem III. o nákladech odvolacího řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 11. 2004, č. j. 47 Co 176/2002845, odvolací soud rozhodl o nákladech řízení vzniklých státu.
Odvolací soud doplnil dokazování posudkem znalce Ing. F. o aktualizaci ceny objektu bydlení čp. 813 v K. a parc, č. st. 1774, na níž dům stojí, a o aktualizaci ceny pozemku parc. č. 55/86 v k. ú K. Zjistil, že podle znalce je obecná cena objektu bydlení čp. 813 v K. i s pozemkem parc. č. st. 1774 jen 895 000,- Kč. Naproti tomu cena pozemku parc. č. 55/86 v k. ú. K. se zvýšila na 29 900,- Kč. Znalec uvedl, že cena domu čp. 813 s parcelou č. 1774 stanovená podle cenového předpisu činí 775 750,- Kč. Vysvětlil, že porovnáním oceňované nemovitosti s prodejem obdobných nemovitostí v K. (nacházejících se v ulicích B., Č. a B.), lze odvodit obecnou (tržní) cenu domu čp. 813 i s pozemkem v částce 1 020 000,- Kč. Metodika porovnání byla založena na totožnosti poměru úřední ceny k ceně obecné (tržní) u srovnávaných a u oceňované nemovitosti. Podle odborných zkušeností znalce však cena odvozená od poměru „úřední“ ceny srovnávaných nemovitostí k ceně, za níž byl prodej srovnávaných nemovitostí zrealizován, nevystihuje zcela reálnou situaci na trhu s nemovitostmi. Proto znalec vyšel z metodiky vydané Ústavem soudního inženýrství v B., kterou používá pro výpočet hodnoty nemovitostí Č. s. a. s. v souvislosti s poskytováním úvěrů pro zástavní smlouvy. Podle této metodiky dochází ke korekci ceny stanovené porovnáváním s prodejem obdobných nemovitostí. Takto vypočetl obecnou (tržní) cenu domu čp. 813 i s pozemkem parc. č. st. 1774 částkou 895 000,- Kč. Odvolací soud pak cenu 895 000,- Kč pokládal za cenu, za níž by bylo možné předmětný dům i s pozemkem v daném místě a čase prodat. Pro účely vypořádání vycházel z toho, že dům čp. 813 i s parcelou č. 1774 mají cenu 895 000,- Kč (zatímco soud prvního stupně vycházel z ceny 940 000,- Kč) a že parcela č. 55/86 má cenu 29 900,- Kč (zatímco soud prvního stupně vycházel z ceny 26 120,- Kč). Vyjma stanovení hodnoty domu čp. 813 s pozemkem parc. č. 1774 a hodnoty pozemku parc. č. 55/86 odvolací soud převzal ve všem ostatním skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. V důsledku odlišného zjištění cen pak odvolací soud zvýšil vypořádací podíl o polovinu rozdílu v ceně nemovitostí tj. o částku 24 390,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jako dovolací důvody uplatnil nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ], dále, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ] a dále ještě, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Nesprávné právní posouzení spatřoval v tom, že odvolací soud stanovil „aktualizovanou“ cenu domu čp. 813 s pozemky s přihlédnutím k metodice používané peněžním ústavem pro stanovení hodnoty nemovitostí pro účely zástavních smluv v souvislosti s poskytováním úvěrů. Namítal, že tato cena neodráží cenu předmětných nemovitostí, jaká by odpovídala poptávce a nabídce v daném místě a čase. Dům čp. 813 s pozemky se nachází v atraktivní zóně města K. a cena, z níž vychází odvolací soud je nižší než hodnota panelového bytu o velikosti 3+1 v K. Ačkoliv znalec připustil, že tržní ceny rodinných domků mají od roku 1999 stoupající tendenci, přesto určil tržní cenu nižší částkou oproti tomu, jak ji předtím v roce 2000 stanovil v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud se s těmito rozpory v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal. Pokud je tržní cena předmětných nemovitostí jen 895 000,- Kč, pak má žalovaný zájem o přikázání předmětných nemovitostí do svého vlastnictví. Za těchto okolností byl připraven vyplatit žalobkyni vypořádací podíl již při jednání před odvolacím soudem a odvolací soud tuto skutečnost nezaznamenal do protokolu o jednání. Vadu řízení spatřoval v tom, že odvolací soud neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem, jak to žalovaný navrhl u odvolacího jednání. Nesprávné zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, že žalovaný nepoužil částku celkem 339 000,- Kč získanou postupnými dary od matky na zaplacení kupní ceny za dům čp. 813, je v rozporu s údaji o časové souvislosti mezi postupnými výběry z vkladní knížky matky žalovaného a zaplacením kupní ceny za nemovitost. Tato časová souvislost naznačuje, že vybrané peníze byly použity na úhradu kupní ceny a že tedy došlo k vynaložení těchto oddělených prostředků žalovaného na věc v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků. Dále naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval v tom, že oba soudy učinily zjištění, že z úvěru 202 033,20 Kč poskytnutého na doplacení kupní ceny za dům čp. 813 žalovaný použil částku 52 033,20 Kč na úhradu vkladu do společnosti Z. s. s. r. o., ačkoliv peníze z úvěru převzala žalobkyně a na zaplacení kupní ceny z nich použila jen 150 000,- Kč. Zjištění, že zbývající částku 52 033,20 Kč žalobkyně předala žalovanému a ten ji použil na splacení vkladu 51 000,- Kč u společnosti Z. s. s. r. o. je v rozporu s výpisem z obchodního rejstříku, podle něhož byl tento vklad zaplacen dříve než žalobkyně peníze z úvěru převzala. Žalobkyně tuto částku použila pro svoji potřebu a měla být zavázána vrátit ji do majetku v BSM. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno řádně zastoupeným účastníkem řízení včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Odvolací soud posoudil odlišně od soudu prvního stupně jen cenu domu čp. 813 s pozemkem parc. č. st. 1774 v k. ú. K. a cenu pozemku parc. č. 55/86 v k. ú. K. a z toho plynoucí rozdíl ve výši vypořádacího podílu. Ostatní práva a povinnosti vyplývající z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků posoudil shodně se soudem prvního stupně. Na tom nic nemění okolnost, že odvolací soud formuloval výroky o přikázání domu čp. 813 s pozemkem parc. č. st. 1774 žalobkyni a o přikázání pozemku parc. č. 55/86 žalovanému jako měnící. Učinil tak jen proto, že součástí těchto výroků v rozsudku soudu prvního stupně byl i údaj o ceně přikázaných věcí. Tento údaj má však pro rozhodnutí o přikázání věcí účastníkům jen deklaratorní význam a závazně se promítá až teprve do výroku o vypořádacím podílu. Rozsudek odvolacího soudu je tedy ve všech ostatních výrocích vyjma výroku o vypořádacím podílu, pokud jde o dům čp. 813 s pozemkem parc. č. st. 1774 a pokud jde o pozemek parc. č. 55/86, rozsudkem potvrzujícím.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu se řídí §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání proti potvrzujícím výrokům odvolacího soudu v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaný v dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu žádné právní otázky nevymezil. Své dovolání proti těmto výrokům založil jen na výhradách, že nebylo prokázáno, že by vynaložil ze svého odděleného majetku na společný majetek v BSM 339 000,- Kč a že by na oddělený majetek žalobkyně bylo vynaloženo ze společného majetku v BSM 52 033,20 Kč, jsou v rozporu s obsahem spisu. Tím uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ. Dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je však způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), b) OSŘ. Tak tomu ale v daném případě není.
Přípustnost dovolání směřujícího do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně výše vypořádacího podílu, pokud jde o dům čp. 813, pozemek parc. č. st. 1774, se opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je dovolání přípustné, podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Právní otázka, z jaké ceny věci je třeba vycházet při vypořádání BSM, byla judikaturou již řešena. Nejvyšší soud ČSR uvedl ve stanovisku z 3. 2. 1972, Cpj 86/71, publikovaném pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je rozhodnou nejen ta skutečnost, že určitá věc v době jeho zániku existovala, ale i to v jakém stavu byla (např. její kvalita, stáří, míra opotřebení, apod.). Tento stav je rozhodným i pro ocenění věci, přičemž ovšem třeba vycházet z cen odpovídajících - ať již podle obecně závazných cenových předpisů či vývoji cen věcí – cenám platným v době rozhodování. Jinak by byl jeden z manželů neodůvodněně zvýhodněn nebo znevýhodněn proti druhému, pokud by např. jenom v důsledku změny cenového předpisu se zvýšila cena rodinného domku nebo v důsledku poklesu poptávky se snížila cena ojetého osobního automobilu.“ Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2216/2004, publikovaném pod C 3183, svazek 32, Souboru rozhodnutí uvedl, že závěry tam vyslovené jsou použitelné i pro vypořádání BSM, jehož předmětem je bytová jednotka ve smyslu §2 odst. 1 písm. h) zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), a že cena bytové jednotky vypořádávané tímto způsobem je dána „cenou, za kterou lze pořídit obdobnou bytovou jednotku ve stavu ke dni zániku BSM v daném místě ke dni rozhodování soudu o vypořádání“. Tyto závěry lze vztáhnout i na ostatní nemovitosti vypořádávané v BSM. Rozsudek odvolacího soudu z těchto závěrů vychází. Závěr, že tržní cena domu čp. 813 a parc. č. st. 1774 činí v době vypořádání 895 000,- Kč, odvolací soud opřel o odborné posouzení znalce. Nejvyšší soud ČR uvedl ve Zprávě o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1981 „určení ceny stavby, popřípadě posouzení její přiměřenosti, je právním posouzením skutečností zjištěných a znalcem odborně posouzených“. Dovodil-li tedy znalec ing. F. na základě svých odborných znalostí, že v daném případě použití kritérií vypracovaných Ústavem soudního inženýrství v B. a používaných peněžním ústavem ke zjišťování obecných cen nemovitostí pro účely zástavních smluv, povede lépe k vystižení, za jakou cenu by bylo možno pořídit obdobný dům v dané místě ke dni rozhodování odvolacího soudu podle stavu nemovitosti ke dni zániku manželství, než pouhé přímé porovnání s realizovanými prodeji jiných nemovitostí, a odvolací soud jeho závěry převzal, není to v rozporu s hmotným právem. V praxi znalců při oceňování nemovitostí existuje vícero komparativních metod oceňování, sloužících k vystižení obecné (tržní ceny). Je věcí odborného posouzení, která z nich má být v daném případě použita. Soud by mohl její použití vyloučit, jen kdyby vznikly pochybnosti o tom, zda poslouží stanovenému cíli. Takové pochybnosti v daném případě nejsou, když použitá metoda slouží peněžním ústavům k témuž cíli, jaký je sledován i v této věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné.
Neobstojí ani vytýkaná vada řízení, že odvolací soud neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem. Soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný ve Sbírce nálezů ÚS, sv. 18, č. 95). Nejvyšší soud ČR také ve Zprávě o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1981 uvedl: „Pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku.“ Z toho výkladem a contrario vyplývá, že v případě, že pochybnosti nemá, není povinen tak učinit. V dané věci netrpí posudek znalce Ing. F. rozporným závěrem, pokud znalec na jedné straně zjistil, že obecná cena domu čp. 813 i s pozemkem byla v době řízení před odvolacím soudem nižší než jak ji stanovil v době řízení před soudem prvního stupně, a na druhou stranu připustil, že „cenová hladina nemovitostí prodávaných v K. je setrvalá možná s mírným nárůstem“. Znalec totiž při aktualizaci znaleckého posudku v odvolacím řízení provedl korekci zjištˇované tržní ceny podle metodiky vydané Ústavem soudního inženýrství v B., což předtím neučinil. Podle uvedené metodiky by tedy byla i dřívěji stanovená obvyklá cena jiná.
Závěrem dovolací soud podotýká, že soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku použil nesprávný pojem pro označení předmětu vypořádání „společné jmění“ a odvolací soud tím, že rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku o vypořádacím podílu) potvrdil, toto nesprávné použití převzal. Nicméně jednalo se jen o terminologickou nepřesnost, která neměla vliv na správné právní posouzení věci, neboť soudy obou stupňů v odůvodnění svého rozsudku uvedly, že na projednávaný případ aplikují právní předpis o bezpodílovém spoluvlastnictví.
Žádný z dovolacích důvodů uplatněných žalovaným v dovolání neobstojí a proto dovolací soud podle §243 b odst. 2 OSŘ dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu