ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.576.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 576/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobců: a) Prof. PhDr. F. Č., DrSc., b) T. H., c) E. H., obou jako právních nástupkyň za zemřelého M. H., obou zastoupených advokátem, d) Ing. J. J., e) M. M., f) V. B., g) Ing. P. K., h) O. K., ch) Ing. J. F., i) Ing. K. H., CSc., j) P. K., k) Ing. J. D., l) Ing. M. N., m) J. N., n) J. J., a o) A – X. obchodní družstvo N., proti žalované České republice – České národní bance, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 263/98, o dovolání žalobců a) - c), e) – h), i), j), l) – o) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 39 Co 178/2003-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody s odůvodněním, že jako akcionáři A. P., a. s., v níž byla rozhodnutím České národní banky (dále jen „ČNB“) ze dne 17. 9. 1996, č. j. V 42/9-96, zavedena nucená správa podle ustanovení §26 odst. 1 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění tehdy účinném, utrpěli újmu, neboť jim za toto nucené omezení vlastnického práva nebyla poskytnuta náhrada, jak to požaduje čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Škoda vznikla nesprávným úředním postupem, v jehož rámci došlo k diskriminaci akcionářů upřednostněním principu ochrany vkladatelů a stability bankovnictví před principem realizace vlastnických práv, k porušování zákonů a k jednání v rozporu s dobrými mravy. Nesprávný úřední postup žalobci spatřují i ve způsobu řešení nucené správy, konkrétně v rozhodnutí o rozdělení bankovní licence a o prodeji tzv. zdravé části banky zahraničnímu investorovi smlouvou o prodeji podniku GE C. B. a. s., a ponechání tzv. špatné části k inkasu pohledávek dlužníků v rukou dosavadních akcionářů. Nucený správce navíc odprodal nemovitosti za podhodnocenou cenu a všechny tyto okolnosti způsobily hlubokou ztrátu banky, místo obnovení její stability a likvidity. V důsledku nepravdivého informování v době od zavedení nucené správy až do března roku 1997, žalobci své akcie neprodali, a jelikož nedošlo k jejich následnému odkoupení nuceným správcem, byly znehodnoceny, čímž jim vznikla škoda, jejíž náhradu požadují ve výši jmenovité hodnoty akcií.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 8. 2002, č. j. 24 C 263/98-82, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. 3. 2003, č. j. 24 C 263/98-98, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci a) částku 250.000,- Kč, žalobkyním b) a c) jako procesním nástupkyním za zemřelého žalobce M. H. částku 2.317.500,- Kč, žalobci d) 29.000,- Kč, žalobkyni e) 56.300,- Kč, žalobci f) 100.000,- Kč, žalobci g) 666.300,- Kč, žalobci h) 179.300,- Kč, žalobci ch) 520.400,- Kč, žalobci i) 130.700,- Kč, žalobci j) 349.800,- Kč, žalobci k) 1.400.000,- Kč, žalobci l) 1.407.720,- Kč, žalobkyni m) 1.774.900,- Kč, žalobci n) 413.600,- Kč a žalobci o) 500.000,- Kč, každému s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že každý ze žalobců zakoupil určitý počet akcií A. P., a. s., a že nad bankou byla rozhodnutím žalované ze dne 17. 9. 1996 zavedena nucená správa, která skončila dne 7. 6. 1999. Mezi účastníky řízení je nesporné, že v průběhu nucené správy došlo ke zřízení organizačních složek: A. P., a. s. 1, jež byla smlouvou o prodeji části podniku prodána GE C. B. a. s., a A. P., a. s. 2, která jako A. P., a. s., vstoupila po ukončení nucené správy do dosud neskončené likvidace. Soud dospěl k závěru, že měla-li být podle žalobců škoda způsobena v důsledku rozhodnutí o zavedení nucené správy podle ustanovení §26 odst. 1 písm. c) zákona o bankách, nejedná se o odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nýbrž o odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které však jako správní rozhodnutí nemůže být soudem přezkoumáno s ohledem na ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že likvidace A. P. dosud není ukončena, není možné při stanovení náhrady skutečné škody vycházet z nominální hodnoty akcií, neboť žalobci dosud své vlastnické právo k akciím neztratili a mají podle ustanovení §220 obch. zák. právo na podíl z likvidačního zůstatku likvidované společnosti; soud z toho dovodil, že žalobci v řízení neprokázali existenci škody, neboť je neznámý okamžik jejího vzniku i její výše.
K odvolání žalobců Městský soud Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2003, č. j. 39 Co 178/2003-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby do úplného ukončení likvidace banky. Teprve bude-li prokázán vznik majetkové újmy na straně žalobců a jejich nárok nebude možno uspokojit z likvidačního zůstatku A. P., a. s. v likvidaci, bude možné zabývat se otázkou případné odpovědnosti státu za škodu, která vzhledem k dosud neskončenému likvidačnímu procesu fakticky nevznikla a předpoklad možnosti uspokojení nároku žalobců z likvidačního zůstatku A. P., a. s. v likvidaci trvá. Souhlasil rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí o zavedení nucené správy podle ustanovení §26 odst. 1 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb. je správním rozhodnutím, u něhož nelze přezkoumávat úřední postup, který k jeho vydání vedl, a přisvědčil žalované, že s akcií jako s cenným papírem jsou
spojena práva akcionáře, nejen se podílet na zisku společnosti a jejím likvidačním zůstatku, ale i na jejím řízení, s odkazem na ustanovení §155 odst. 1 obch. zák., tedy i přijímat rizika spočívající kromě jiného i v poklesu tržní hodnoty akcií. V otázce vztahu akcionářů při omezování jejich vlastnických práv a nuceného správce, odkázal odvolací soud na nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 15. 11. 1997, sp. zn. I. ÚS 161/97 a ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. IV. ÚS 324/97.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci a) - c), e) – h), i), j), l) – o) dovolání z důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm a) a b) o.s.ř., v němž namítají nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů, neboť jimi požadovaná náhrada škody nesouvisí s likvidací zbytkové části A. P., a. s. v likvidaci a jejím výsledkem, protože výsledek likvidace je z pohledu žaloby o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bezvýznamný. Výše škody, jejíž náhradu požadují, vychází ze snížení hodnoty jejich majetku, tj. skutečné tržní hodnoty jednotlivých akcií A. P., a. s., ke dni zavedení nucené správy a ke dni jejího ukončení, jež byla vyčíslena ve znaleckém posudku Ing. J. Č. č. 6/2002, a vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, spočívajícím v nezákonném rozhodnutí. S poukazem na ustanovení §156a obch. zák. o samostatné převoditelnosti akcií uvádějí, že je třeba z hlediska vzniku škody posuzovat samostatně tržní hodnotu akcií určité nominální hodnoty a likvidační zůstatek ve smyslu ustanovení §61 odst. 4 obch. zák. Škodu tak představuje pokles tržní hodnoty akcií A. P., a. s., která vznikla v příčinné souvislosti s výkonem nucené správy žalované, jejíž výše nesouvisí s výší likvidačního zůstatku společnosti. Podle ustanovení §61 odst. 4 obch. zák. má akcionář právo na podíl na majetkovém zůstatku, který lze v souladu s ustanovení §156a odst. 2 obch. zák. oddělit od akcie a smlouvou o postoupení pohledávky podle ustanovení §524 a násl. obč. zák. převést na zcela jiný subjekt, než je akcionář. ČNB jako orgán státu, která svými rozhodnutími v době nucené správy v A. P., a. s., zavinila snížení tržní hodnoty akcií na téměř nulovou hodnotu, znehodnotila peněžitou investici žalobkyň do akcií společnosti, a to bez ohledu na výši případného likvidačního zůstatku, odpovídá za tuto škodu podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Žalobci dále namítají, že řízení je postiženo vadami, neboť soudy obou stupňů neopatřily hodnověrné listinné důkazy týkající se likvidace A. P., a. s. v likvidaci, a spokojily se pouze se skutečnostmi, které zjistily z obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze, kde je A. P., a. s. v likvidaci, zapsána, a ve věci rozhodly, aniž provedly navržené důkazy, zejména důkaz znaleckým posudkem vypracovaným Ing. J. Č. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní význam. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti žaloby s tím, že v době rozhodování soudu škoda ještě nevznikla, neboť teprve pokud práva akcionářů spojená s akcií jakožto cenným papírem nebudou v rámci likvidace akciové společnosti uspokojena, vzniká jim majetková újma, spočívající ve ztrátě hodnoty jejich akcií.
Právní otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů banky v souvislosti s poklesem hodnoty akcií v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu centrální banky byla již opakovaně řešena dovolacím soudem, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, publikovaném v časopise Soudní judikatura 9/2004, pod č. 177, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1228/2004; odvolací soud se při řešení uvedené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť ve shodě s ní dovodil, že škoda jakožto majetková újma spočívající v tom, že v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu při výkonu bankovního dohledu poklesla tržní hodnota akcií banky v likvidaci oproti jejich nominální hodnotě, nevznikne při probíhající likvidaci akcionářům banky dříve, než při skončení likvidace. Je tedy zřejmé, že z pohledu této právní otázky nepředstavuje rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání proti němu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Pro úplnost lze doplnit, že akcie předpokládá nejen podíl akcionáře na základním kapitálu společnosti spočívající v jeho majetkové účasti, ale také podíl na řízení této společnosti, tedy i přijímání možných rizik v souvislosti s poklesem tržní hodnoty akcie. Po dobu existence společnosti, byť je v likvidaci, zůstávají akcie ve vlastnictví akcionářů spolu s právy s těmito cennými papíry spojenými, mezi něž patří právo na podíl na jejím zisku i na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (srov. §155 odst. 1 obchodního zákoníku). Žalobci uplatněná škoda jakožto majetková újma, spočívající ve snížení tržní hodnoty akcií A. P. a. s. v likvidaci, tak nemůže vzniknout dříve, než při skončení likvidace. Škoda totiž nevzniká akcionářům již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu bankovního dohledu, nýbrž vznik škody na straně akcionáře se odvíjí od výsledné hodnoty jeho podílu na obchodním jmění společnosti, představovaného akcií. Vznik škody proto předpokládá, že jeho majetkové právo spojené s akcií není a ze strany akciové společnosti již nemůže být uspokojeno; na okamžik vzniku skutečné škody nemá ani vliv případná proměnlivá tržní hodnota akcií v průběhu činnosti společnosti. Škodou akcionáře může být majetková újma, spočívající v tom, že po ukončení likvidace je jeho podíl na likvidačním zůstatku nižší než jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí. Na tom nic nemění námitka uvedena v dovolání, že právo na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku spojené jinak s akcií je samostatně převoditelné. I zde se tedy uplatní obecné východisko, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 31, pod C 3031).
Pokud dovolatelé namítají, že soudy obou stupňů neprovedly všechny důkazy ke správnému zjištění skutkového stavu, uplatňují tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., totiž že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatelé na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu