ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1178.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1178/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A., spol. s r.o., zastoupené advokátem proti žalované L. D., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 19 C 192/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. března 2003, č.j. 19 C 192/2000-107, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2003, č.j. 19 Co 480/2003-133, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. března 2003, č.j. 19 C 192/2000-107, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2003, č.j. 19 Co 480/2003-133, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 3. 2003, č.j. 19 C 192/2000-107 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 4. 9. 2001, č.j. 19 C 192/2000-59, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, č.j. 19 Co 83/2002-81, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu žalované k „bytu označenému nad jeho vstupními dveřmi číslem 18, I. kategorie, o dvou pokojích, jedné kuchyni a příslušenství, ve IV. patře domu č.p. 876 v T. ulici v P.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), výrokem II. určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, výrokem III. uložil žalované byt vyklidit do 60 dnů po zajištění přístřeší a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, č.j. 19 Co 480/2003-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za prokázáno, že žalobkyně je vlastnice předmětného domu, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu, že žalobkyně dala žalované dne 27. 7. 2000 výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného, která jí byla doručena dne 15. 8. 2000, že ke dni doručení výpovědi žalovaná dlužila na nájemném za období leden až červenec 2000 celkem částku 41.625,- Kč, na úhradách za služby za období roku 1999 částku 3.324,-Kč, a že v říjnu roku 2000 zaplatila žalobkyni na vzniklý dluh částku 50.000,.-Kč. Vycházely dále ze zjištění, že žalovaná byla v roce 1999 léčena s těžkým průběhem pásového oparu, že trpí chronickým onemocněním kloubů, že jí byl přiznán od 1. 1. 2003 předčasný starobní důchod ve výši 2.483,-Kč, že nežádala stát o nemocenské ani sociální dávky, že od roku 1992 provozuje živnost a je jednatelkou obchodní společnosti, že v roce 2000 vykázala jako podnikatelka ztrátu a obchodní společnost nevyvíjela v letech 2000 – 2001 žádnou aktivitu, že kupní smlouvou ze dne 26. 1. 1998 prodala dům s pozemky v k.ú. V. za smluvní cenu 12.300.000,-Kč, že na těchto nemovitostech vázl dluh ve výši 17.000.000,-Kč zajištěný zástavním právem Č. s., který se zavázala po složení kupní ceny uhradit, že kupní smlouvou ze dne 25. 8. 1998 zakoupila dům s přilehlými pozemky v k.ú. Č. (dále „nemovitosti v k.ú. Č.“) za kupní cenu 2.250.000.-Kč, přičemž uhradila část kupní ceny ve výši 887.500.-Kč v hotovosti a bezhotovostním převodem částku 500.000,-Kč a zbytek se zavázala doplatit ve dvou splátkách, a že darovací smlouvou ze dne 2. 10. 2001 převedla tyto nemovitosti (jejichž cena dle znaleckého posudku činí 2.439.600.-Kč) na svoji dceru, která je nyní prodává. Vzaly rovněž za zjištěno, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 4 C 123/99 se nájemci bytů v předmětném domě (zastoupeni žalovanou) domáhali vůči pronajímatelce (žalobkyni) určení podílu na úhradách za služby spojené s užíváním bytu; žaloba byla vzata zpět poté, co způsob rozúčtování služeb byl přezkoumán odborným posudkem.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. je dán a zabývaly se dále otázkou, zda lze pronajímatelce odepřít výkon jejího práva pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že osobní a majetkové poměry žalované neodůvodňují omezení vlastnického práva žalobkyně, a odkázal na závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl v odůvodnění svého rozsudku. Z něho se mimo jiné podává, že v dané věci nejde o případ (řešený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 471/98), kdy by nájemce neplatil nájemné výlučně z důvodu objektivně tíživé sociální situace, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná vlastnila v rozhodné době nemovitosti v k.ú. Č., zakoupené za smluvní cenu převyšující dva miliony korun; tuto skutečnost přitom v řízení zamlčela a v průběhu odvolacího řízení nemovitosti darovala svojí dceři. Podle názoru soudu byl tento převod účelový (a to i s přihlédnutím k tomu, že je její dcera prodává), neboť žalovaná mohla tyto nemovitosti zpeněžit a ze získaných prostředků platit řádně nájemné. Za situace, kdy žalovaná zamlčením rozhodných okolností a účelovým jednáním porušila obecné morální zásady, nelze odepřít žalobkyni ochranu jejího práva, byť žalovaná dlužné nájemné uhradila a platí běžné nájemné. Dovodil rovněž, že jednání žalované není omluvitelné ani zhoršenými vztahy mezi žalobkyní a nájemci bytů v domě a že postup podle §3 odst. 1 obč.zák. neodůvodňuje ani zdravotní stav žalované, neboť je schopná pohybu, bydlí samostatně a nezrušila svoje podnikatelské aktivity, k nimž se hodlá vrátit.
Žalovaná dovoláním výslovně napadla rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV., potvrzený rozsudkem odvolacího soudu s tím, že napadaná rozhodnutí mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Soudu prvního stupně i soudu odvolacímu vytýká, že nevzaly v úvahu její tíživý zdravotní stav v době, kdy neplatila nájemné. Namítá, že nezaplatila celou kupní cenu za nemovitosti v k.ú. Č., že z vlastních zdrojů uhradila toliko 350.000.-Kč a zbytek si půjčila od přátel, a že okolnost, že byla jejich vlastnicí, sama o sobě neznamená, že by měla dostatek finančních prostředků. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že převod nemovitostí na dceru byl účelový, a uvádí, že důvodem tohoto jednání byla okolnost, že je nemohla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu spravovat, ani prodat a získané prostředky použít na úhradu nájemného. Navíc bylo obtížné najít kupce, jak o tom svědčí zprostředkovatelská smlouva z 10. 11. 1999, uzavřená s realitní kanceláří, kterou soud nevzal v úvahu. Dovozuje, že příčinou neplacení nájemného byla její tíživá sociální situace, do níž se dostala nezaviněně, a také její nepříznivý zdravotní stav, který soud nedostatečně zohlednil. Poukazuje rovněž na špatné vztahy mezi pronajímatelkou (žalobkyní) a nájemci bytů v předmětném domě, jak o tom svědčí soudní řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 4 C 123/99, jakož i na to, že v této okolnosti lze spatřovat příčinu neplacení nájemného, neboť žalobkyně se ji snaží zničit, aby dosáhla uvolnění předmětného bytu. Soudu prvního stupně vytýká, že neprovedl všechny navrhované důkazy, v důsledku čehož byl nesprávně zjištěn skutkový stav a následně učiněn nesprávný právní závěr. Navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu, byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 19. listopadu 2003, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatelka výslovně napadá rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o.s.ř.) a občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 3. 2003, č.j. 19 C 192/2000-107, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.). se podává, že dovolatelka rovněž vyjadřuje nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání proti tomuto rozsudku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť v pořadí první, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen shora označeným usnesením odvolacího soudu za účelem doplnění dokazovaní. Nelze tedy dovodit, že by soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jinak než ve svém prvním rozsudku proto, že byl vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, jak to vyžaduje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že vyhovění žalobě na přivolení k výpovědi nebrání ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 11. 9. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněné pod C 1421 a C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20 a 23 ) je ustálena v názoru, že ani v případě, kdy je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Ustanovení 3 odst. 1 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26).
Nejvyšší soud dále opakovaně (srov. jeho rozsudek ze dne 21. 4. 1998, sp.zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425, dále např. rozsudek ze dne 14. 4. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1285/2004, a usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2025/2005) vyjádřil právní názor, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč.zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postavena najisto.
Odvolací soud (soud prvního stupně) se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., zpochybnit) dospěl k závěru, že žalobkyni nelze odepřít výkon jejího vlastnického práva. Přihlédl přitom i k okolnostem namítaným dovolatelkou a přesvědčivě se vypořádal i s otázkou, zda důvodem neplacení nájemného byla její tíživá sociální situace. Dovolací soud proto neshledal pochybení v aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. odvolacím soudem.
Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. června 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc. , v.r. předsedkyně senátu