ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1235.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1235/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně L. N. (dříve P.), zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. P., o určení, že bytová náhrada žalovanému nepřísluší, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 17 C 245/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2004, č.j. 47 Co 47/2002-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 9. 2004, č.j. 47 Co 47/2002-83, potvrdil rozsudek ze dne 27. 11. 2001, č.j. 17 C 245/99-66, kterým Městský soud v Brně (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že bytová náhrada typu náhradního bytu přiznaná žalovanému rozsudkem Městského soudu v Brně sp.zn. 54 C 228/94 ze dne 17. 10. 1994, který nabyl právní moci dne 29. 11. 1994, žalovanému nepřísluší a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 1994, č.j. 54 C 228/94-9, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 21 sestávajícímu ze tří pokojů s příslušenstvím, v VII. podlaží domu na ulici S. v B. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva byla určena žalobkyně a žalovanému bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Rovněž tak vzaly za prokázáno, že žalobkyně se i se čtyřmi dětmi účastníků zdržuje od roku 1995 v P., kde má zaměstnání a služební byt, že od roku 1998 opakovaně přenechává předmětný byt (se souhlasem pronajímatele) do podnájmu různým osobám, že na některé z podnájemců si stěžovali nájemci ostatních bytů v domě a jejich chování bylo i důvodem zásahu Městské policie, že soužití podnájemců a žalovaného bylo konfliktní, že žalovaný nechal v bytě odpojit elektroměr a plynoměr a žalobkyně musela zjednat nápravu, že k návrhu žalobkyně probíhá u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 27 E 3394/2000 výkon shora označeného rozhodnutí vyklizením žalovaného, že žalovaný se proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí odvolal, neboť nepokládal nabízenou bytovou náhradu za odpovídající a že nemá jinou možnost bydlení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k takové změně poměrů, v důsledku níž by výkon práva žalovaného na vyklizení po zajištění bytové náhrady byl v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na to, že žalovaný, byť porušil právo žalobkyně tím, že po určitou dobu umožnil užívání bytu své přítelkyni, byl závažně omezován ve výkonu svého práva na bydlení ze strany podnájemníků, jejichž počet zjevně překračoval možnosti bytu, že pronajímání bytu žalobkyní nelze omluvit ani tím, že žalovaný jí řádně neplatil za užívání bytu, když se mohla domáhat svého práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobou u soudu; rovněž poukázal na to, že žalobkyně měla podíl na odpojení elektroměru a plynoměru žalovaným a na účelovost jejího jednání, když v řízení o výkon rozhodnutí tvrdí, že žalovanému zajistila náhradní byt, zatímco v řízení v dané věci se snaží prokázat, že nemá na bytovou náhradu právo. Odvolací soud, vycházeje po doplnění dokazování ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl ve shodě s ním k závěru, že žaloba opírající se o ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. není důvodná, a to ani vzhledem k tomu, že žalovaný, jemuž svědčí právo na bydlení (§712 odst. 6 obč.zák.), se nyní v předmětném bytě nezdržuje, nemá-li – jak bylo v řízení prokázáno – právní titul k užívání jiného bytu a výkon jeho práva není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu všechny skutečnosti svědčící o tom, že jednání žalovaného je v rozporu s dobrými mravy (napojení na elektrické vedení z jiného bytu, znemožnění vstupu do bytu žalobkyni, umožnění užívání bytu jinou osobou, porušování povinnosti platit řádně úhradu za užívání bytu), ačkoliv je v řízení prokázala; zpochybňuje též svůj podíl na odpojení elektroměru žalovaným. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000) je ustálena v názoru, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění bytové náhrady jako na podmínce vyklizení bytu) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), může soud – podle §80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení není vázána na zajištění bytové náhrady.
Odvolací soud (vycházeje po doplnění dokazování ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) se zabýval posouzením věci dle §3 odst. 1 obč.zák. a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., zpochybnit) dospěl k závěru, že žalovanému nelze odepřít výkon jeho práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady.
Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobkyni.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu