ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1422.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1422/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce R. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) A. P., a 2) P. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 223/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.11.2005, č.j. 19 Co 437/2005-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18.5.2005, č.j. 16 C 223/2004-51, zamítl žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu č. 12 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie, nacházejícího se ve III. podlaží domu č.p. 1487 v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní, kterým svědčí společný nájem bytu manžely, svým jednáním spočívajícím v odstranění vestavěné skříně – spíže bez souhlasu pronajímatele nenaplnili skutkovou podstatu výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném v době dání výpovědi, tj. do 30.3.2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť dle zpráv stavebního úřadu se nejednalo o stavební úpravu vyžadující souhlas majitele či stavebního úřadu, nedošlo k významnému zásahu, jímž by byl znehodnocen majetek žalobce a je věcí nájemců, k jakému účelu prostory bytu využijí. Uvedený výpovědní důvod však naplnili tím, že od prosince 1997 po dobu delší než tři měsíce neplatili nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu v předepsané výši, čímž hrubě porušili svoje povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Přesto ani v tomto případě neshledal soud předpoklady pro přivolení k výpovědi z nájmu tohoto bytu, když přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalovaní jsou dlouhodobými nájemci bytu, nájemné a zálohy na služby ve výši přibližně 90% předepsané částky hradí pravidelně, ohledně výše nájemného a záloh na služby probíhá mezi účastníky u téhož soudu řízení, žalovaní o byt řádně pečují, žádným způsobem neporušují své povinnosti nájemce a žalobci svým chováním nezpůsobili žádnou škodu. Za této situace podle soudu prvního stupně nesouhlas nájemce s předepsanou výší nájemného a záloh za služby nemůže mít pro nájemce tak závažné následky, jako je zánik práva nájmu bytu, a bylo by tedy v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. k výpovědi z nájmu bytu přivolit.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9.11.2005, č.j. 19 Co 437/2005, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a rovněž i s jeho právním posouzením věci. Obdobně jako prvostupňový soud v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 513/2001 a sp. zn. 26 Cdo 532/2000) konstatoval, že žalovaní neplacením nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu po dobu delší 3 měsíců naplnili výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Opět však dal za pravdu soudu prvního stupně, že i za tohoto stavu lze v odůvodněných případech postupovat podle §3 odst. 1 obč. zák. a s ohledem na zjištěné okolnosti bylo na místně žalobci výkon práva vyplývajícího z nájemního vztahu odepřít, neboť by byl v rozporu s dobrými mravy.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že v posuzovaném případě nebyly dány podmínky pro aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák., a výkon práva žalobce byl tedy soudy obou stupňů bezdůvodně odepřen. Dovolatel namítá, že soud (jak prvostupňový, tak i odvolací) nepřihlédl k tomu, že výše nájemného pro byt II. kategorie je mezi účastníky nesporná, a žalovaní přesto toto nájemné krátí. Má za to, že na rozpor výkonu práva žalobce s §3 odst. 1 obč. zák. nelze usuzovat ze skutečnosti, že vztahy mezi účastníky jsou značně vyhrocené z důvodu probíhajícího soudního řízení, což bývá v soudních sporech spíše pravidlem než výjimkou, z pravidelnosti byť neúplných plateb ze strany žalovaných, neboť tyto byly pravidelně zpožděné až o 50 dní vzhledem k jejich splatnosti, ani z toho, že žalovaní svým chování žalobci nezpůsobili škodu. Uzavírá, že „v důsledku toho se pronajímatel dostal s nájemci do naprosto nerovného postavení, kdy sám musí plnit bezvýhradně své povinnosti, zatímco neplacení nájemného v plné výši a další porušování povinností ze strany nájemců je soudy vnímáno s nepřiměřenou shovívavostí“. Krom výše uvedeného dovolatel soudu vytýká nesprávné právní posouzení odstranění vestavěné skříně – spíže, kdy soud v tomto jednání žalovaných neshledal hrubé porušení povinností nájemce a naplnění výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Dle názoru dovolatele odstranění příčky a spojení dvou kolaudovaných prostorů v jeden je hrubým porušením povinností nájemce, a to bez ohledu na to, že příčka není vyzděná, ale jen montovaná (dřevěná). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ust. §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a proto, že odstranění příčky v bytě nenaplňuje v daném případě hrubé porušení povinností žalovaných vyplývajících z nájmu bytu.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 1486/2001, uveřejněné pod C 1421 a C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20 a 23) je ustálena v názoru, že ani v případě, kdy je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26).
Odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobci je třeba v tomto případě výkon jeho vlastnického práva odepřít. Přihlédl zejména k tomu, že žalovaní platili nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu pravidelně a za situace, kdy mezi žalobcem a žalovanými probíhal soudní spor o doplatek nájemného a úhrad za služby, by přivolení k výpovědi z nájmu bytu znamenalo nepřiměřenou tvrdost ve vztahu k žalovaným, a odepřením výkonu práva žalobce nebude jeho majetková sféra mimořádně dotčena. Dovolací námitka o prodlení žalovaných s pravidelnými platbami je námitkou napadající správnost zjištění skutkového stavu, která nemůže být vzhledem k rozsahu dovolacího přezkumu relevantní.
Pokud dovolatel předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Dovolatelem namítané nesprávné právní posouzení odstranění vestavěné skříně – spíže žalovanými, v němž soud prvního stupně ani soud odvolací neshledali naplnění výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (jež je rovněž právní normou s relativně neurčitou hypotézou), taktéž nelze považovat za otázku zásadního právního významu, neboť posouzení otázky, zda jednání žalovaných představuje (dostatečně) hrubé porušení práv vyplývajících z nájmu bytu, je založeno na zhodnocení konkrétních okolností dané věci a nemá přesah do rozhodování věcí stejného druhu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 5 a ust. §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobce sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu