ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1610.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1610/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně T. O. C. R., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalované H. K., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 82/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesením Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 18. listopadu 2005, č. j. 19 C 82/2005-58, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2006, č. j. 42 Co 51/2006-23, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 18. listopadu 2005, č. j. 19 C 82/2005-15, se zastavuje.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2006, č. j. 42 Co 51/2006-23, a usnesení Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 18. listopadu 2005, č. j. 19 C 82/2005-15, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále – pobočka v Krnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (soud prvního stupně) usnesením ze dne 18. listopadu 2005, č. j. 19 C 82/2005-15, výrokem I. zastavil řízení (o vyklizení bytu č. 2, první kategorie, ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. 478 v J., sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně, koupelny, WC – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výrokem II. zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků a o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 1. února 2006, č. j. 42 Co 51/2006-23, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III. a IV. a změnil je ve výroku II. tak, že rozhodnutí v této části zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“), neboť povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni (do patnácti dnů od zajištění přístřeší po skončení výpovědní lhůty) byla žalované již uložena rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově, ze dne 20. dubna 2005, č. j. 19 C 203/2004-17, který nabyl právní moci dne 9. června 2005, a to v souvislosti s přivolením k výpovědi z nájmu předmětného bytu
Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o.s.ř. V dovolání zpochybnila správnost právního závěru, že projednání předmětné věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Má za to, že názor soudů obou stupňů o totožnosti předmětu řízení je nesprávný proto, že „původní řízení sp. zn. 19 C 203/2004 se týkalo přivolení k výpovědi z nájmu a nynější řízení se týká vyklizení bytu“, resp. „řízení sp. zn. 19 C 203/2004 se týkalo přivolení k výpovědi z nájmu a toto řízení se opírá o ochranu vlastnického práva ve smyslu ustanovení §126 obč. zák.“. Uvedla, že „totožnost v dané věci je dána totožností účastníků a totožnosti bytu, ale již není dána skutkovými tvrzeními“, a že se tedy „nejedná o věc rozsouzenou, jelikož současné řízení vychází ze zcela odlišných, tedy jiných skutkových tvrzení“. V těchto souvislostech odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 147/2002, a sp. zn. 20 Cdo 2931/99. Současně zdůraznila, že se tímto dostala „do neřešitelné a patové situace“, neboť „původní rozsudek (týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) je sice pravomocný, ale není vykonatelný a již nikdy se vykonatelným nemůže stát, protože není dán, podanou žalobou na vyklizení, prostor pro uběhnutí 3 měsíční výpovědní lhůty, respektive ani pro započetí běhu této lhůty“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadené usnesení odvolacího soudu, nýbrž i usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Usnesení Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 18. listopadu 2005, č. j. 19 C 82/2005-15, které bylo rovněž dovoláním napadeno, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 18. listopadu 2005, č. j. 19 C 82/2005-58, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání (proti usnesení odvolacího soudu) bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. Za této situace se již dovolací soud nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka. Dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – napadla prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. správnost právního závěru, že projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř.
Podle §159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu §159a odst. 4 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§159a odst. 5 o.s.ř.).
V ustanovení §159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4) o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu. Přitom ustanovení §103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené) přihlížel kdykoli za řízení.
Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle §103 o.s.ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud (prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené (§83 odst. 1 o.s.ř.) pro spor o vyklizení téhož bytu; obdobně to platí pro překážku věci rozsouzené (§159 odst. 3 o.s.ř. – nyní §159a odst. 5 ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4 o.s.ř.). Vzhledem k tomu zastává dovolací soud – na rozdíl od soudů obou stupňů – názor, že pravomocný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. dubna 2005, č. j. 19 C 203/2004-17, nezakládal překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k řízení o žalobě o vyklizení bytu vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 19 C 82/2005. Z toho vyplývá, že zde nešlo o procesní situaci, kdy řízení o vyklizení bytu nemělo proběhnout pro nedostatek podmínky řízení.
Vzhledem k uvedenému byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení však soud nepřehlédne, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2195/2003, uveřejněném pod C 2409 v sešitě č. 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu (a dále také v rozsudcích ze 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 685/2004, a z 20. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1439/2005), dovodil, že nelze vyhovět žalobě na vyklizení místností užívaných k bydlení, jestliže právní poměry účastníků týkající se jejich vyklizení, již byly vyřešeny v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Lze rovněž připomenout, že soudní praxe již dříve dovodila (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25), že podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů. Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud - podle §80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu