ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1631.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1631/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně J. Č., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. H., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 815/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2005, č.j. 19 Co 4/2004-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2001, č.j. 8 C 815/2000-63, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 23. 4. 2001, č.j. 8 C 815/2000-67, rozhodl, že soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu č. 006, sestávajícího ze dvou pokojů a kuchyně, ve 2. nadzemním podlaží domu č.p. 1311 v ulici H. 9 v J. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), dané žalobkyní a tehdejším žalobcem Ing. Z. K. žalovanému z důvodů podle §711 odst. 1 písm. d) a e) obč. zák., a že se zamítá žaloba na přivolení k výpovědi daná z důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále též „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2003, č.j. 16 Co 263/2001-102, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vztahu mezi žalobcem Ing. Z. K. a žalovaným tak, že žalobu zamítl (pro ztrátu aktivní věcné legitimace), a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval posouzením, zda výpověď z nájmu bytu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), jakož i za účelem doplnění dokazování ohledně toho, zda zamýšlené stavební úpravy domu, v němž se předmětný byt nachází, zcela znemožní užívání bytů jejich nájemci.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 11. 2003, č.j. 8 C 815/2000-130, opětovně přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, určil, že nájem zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák., neboť předmětný dům vyžaduje takové opravy, při jejichž provádění nebude možno byt po delší dobu užívat; rovněž tak dovodil naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., když žalovaný se v bytě nezdržuje, resp. zdržuje se v něm jen občas, aniž by k tomu měl vážné důvody. Dospěl dále k závěru, že je dán i výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť žalovaný bez souhlasu pronajímatelky přenechal byt za úplatu do podnájmu paní M. K. Podle názoru soudu prvního stupně není výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, neboť i když podnájemní vztah trval poměrně krátkou dobu, byl ukončen až poté, kdy se žalobkyně o jeho existenci dozvěděla; navíc žalovanému byla již jednou dána výpověď z téhož výpovědního důvodu (řízení ve věci přivolení k výpovědi bylo vedeno u soudu prvního stupně pod sp.zn. 4 C 17/94, a žaloba byla zamítnuta z formálních důvodů), takže věděl, že takovéto jednání může být postiženo výpovědí, a přesto se ho dopustil opakovaně. Na základě toho soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 2. 2005, č.j. 19 Co 4/2004-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem ohledně naplnění výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák.; poukázal přitom na to, že žalovaný opakovaně porušil svoje povinnosti nájemce, když přesto, že mu již jednou byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu nedovoleného podnájmu, opakovaně přenechal byt do podnájmu bez souhlasu žalobkyně. Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, byť nepřisvědčil jeho závěru o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák., neboť měl za to, že nebylo prokázáno, že předmětný dům nelze z důvodu rekonstrukce užívat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu označil otázku posouzení důvodnosti výpovědi z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Odvolacímu soudu vytýká, že se soustředil pouze na posouzení existence výpovědních důvodů, nezabýval se – v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu – otázkou případného rozporu výpovědi s dobrými mravy a nepřihlédl k tvrzeným okolnostem na straně žalovaného, které odůvodňují aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření vyjádřila nesouhlas s dovolací námitkou žalovaného, poukázala na to, že odvolací soud zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně právě za účelem posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. a v napadeném rozhodnutí shledal v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně správným. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeným napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 1486/2001, uveřejněné pod C 1421 a C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20 a 23) je ustálena v názoru, že ani v případě, kdy je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (míněn tím zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 – dále jen „obč. zák.“), nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. pro rozpor s dobrými mravy.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že zohlednil otázku případného rozporu výkonu práva žalobkyně z hlediska dobrých mravů (byť výslovně necitoval ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.), shledal-li rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, přičemž ve shodě s ním poukázal na zjištěné skutečnosti, v důsledku nichž nelze učinit závěr, že by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy. Bez významu není v této souvislosti ani okolnost, že v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen (mimo jiné) i z toho důvodu, aby daná výpověď byla zkoumána i z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru dovolacího soudu nelze tedy shledat pochybení v tom, že by se odvolací soud nezabýval aplikaci uvedeného ustanovení.
Pokud dovolatel namítá, že se odvolací soud soustředil pouze na posouzení dokazování ohledně naplnění výpovědních důvodů, a nezabýval se již jím tvrzenými okolnostmi významnými pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák., nelze přehlédnout, že dovolatel se ve svém odvolání proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně, potvrzenému napadeným rozsudkem, soustředil na zpochybnění skutkových zjištění (hodnocení důkazů) ohledně naplnění uplatněných výpovědních důvodů a rozpor s dobrými mravy dovozoval toliko z toho, že v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil hrubého porušení povinností nájemce a z toho, že v době dání výpovědi již paní M. K. v bytě nebydlela. Pokud jde o posléze uvedenou námitku lze poukázat na právní názor vyjádřený např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1844/99, podle něhož naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., opírající se o porušení povinností nájemce vyplývající z ustanovení §719 věty první a druhé obč. zák., nelze podmiňovat tím, že toto v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi.
Pro úplnost lze konstatovat, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. října 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu