ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1780.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1780/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně D. W., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. A., zastoupenému advokátkou, o určení, že povinnost žalovaného vyklidit byt není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 16 C 462/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2005, č.j. 53 Co 433/2004-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 6. 2004, č.j. 16 C 462/2002-118 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 14. 5. 2003, č.j. 16 C 462/2000-27, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003, č.j. 54 Co 398/2003-51, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na „určení, že žalovanému nepřísluší právo na zajištění přiměřeného náhradního bytu přiznané mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 8. 1992, č.j. 11 C 124/92-11, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 1993, č.j. 16 Cdo 367/92-23, s tím, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku poté, co mu bude zajištěna bytová náhrada ve formě náhradního ubytování“; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí domu č.p. 423 v P., v němž žalovaný užívá byt III. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházející se v 1. podlaží tohoto domu (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), že ve výroku označenými rozsudky bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku v tehdy platném znění (dále jen „obč.zák.“) a jeho povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále vzal (zejména z místního šetření uskutečněného v předmětném bytě) za prokázáno, že předmětný byt je zaplněn množstvím věcí, z nichž řada je rozbitá, že nábytek je rozmístěn netradičně, že byt působí spíše neuklizeným dojmem, že jeho stav je špatný a jsou v něm rozmístěny stropní podpěry, které ztěžují jeho užívání a prakticky znemožňují užívání koupelny, že žalovaný vyřízl ve vstupních dveřích do bytu otvor pro vhazování korespondence do schránky a že v bytě má množství tiskovin a knih. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaný tím, jak předmětný byt užívá, a jaké věci v něm má, nezasahuje do práv žalobkyně a neohrožuje jiné osoby, a to ani nebezpečím požáru, jak vyplývá ze zprávy Hasičského záchranného sboru h. m. P. ze dne 5. 3. 2004. Zásah do vstupních dveří jejich vzhled nenarušuje a pokud s ním žalobkyně nesouhlasí, může se domáhat nápravy přiměřenějším způsobem, než podáním žaloby v dané věci. Protože v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by žalovaný vysekal nosní zeď v bytě za účelem umístění šatní skříně, že by jí neumožnil přístup do bytu (stalo se tak pouze dvakrát v průběhu několika let), ani že by v něm skladoval zdraví nebezpečné látky, soud prvního stupně uzavřel, že není dán důvod pro odepření práva žalovaného na přiznanou bytovou náhradu pro rozpor s dobrými mravy.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, č.j. 53 Co 433/2004-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že pravomocným soudním rozhodnutím o přivolení k výpovědi a o podmínkách vyklizení bytu byl mezi účastníky založen právní vztah, jehož obsahem je právo žalovaného v bytě bydlet do zajištění přiměřeného náhradního bytu a tomu odpovídající povinnost žalobkyně výkon tohoto práva strpět. Domáhala-li se žalobkyně ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. určení, že povinnost žalovaného k vyklizení není vázána na zajištění soudem určené bytové náhrady, ale toliko na zajištění náhradního ubytování, bylo na ní, aby prokázala, že po vydání rozsudku, jímž došlo k zániku nájemního vztahu, nastaly nové okolnosti, v důsledku nichž je výkon práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). V dané věci však jejich existence prokázána nebyla, neboť žalobkyně buď namítala okolnosti, které existovaly již v době trvání nájemního vztahu (poškození bytu a způsob jeho užívání žalovaným), nebo které sice nastaly až po jeho zániku, avšak nedosahují intenzity odůvodňující rozhodnutí o jiné formě bytové náhrady (nezpřístupnění bytu ve dvou případech); skladování škodlivin a odpadků pak nebylo dokázáno vůbec.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm výslovně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka má za to, že žaloba byla podána důvodně a že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovozuje, že ze skutečností uváděných v dovolání, jež byly v řízení prokázány, vyplývá, že jednání žalovaného je v rozporu s §3 občanského zákoníku, a že není možné na ní požadovat, aby nadále trpěla poškozování a omezování svého vlastnického práva, ani aby zajišťovala žalovanému přiměřený náhradní byt. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že v současné době jsou medializovány případy, kdy nájemci poškozují a devastují pronajatý byt. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. žalobu zamítl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000) je ustálena v názoru, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění bytové náhrady jako na podmínce vyklizení bytu) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), může soud – podle §80 písm. c) o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení není vázána na zajištění bytové náhrady.
Odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) se zabýval posouzením věci dle §3 odst. 1 obč.zák. a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že žalovanému nelze odepřít výkon jeho práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady ve formě přiměřeného náhradního bytu.
Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobkyni.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu