ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1843.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1843/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně L., s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. J. M., zastoupenému advokátem, o částku 376.905,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 524/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. března 2005, č. j. 6 Co 2892/2004-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.365,- Kč k rukám advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, č.j. 7 C 524/2004-60, uložil žalovanému, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobkyni částku 376.905,76 Kč s úrokem ve výši 2% p.a. od 1. 9. 2003 do zaplacení, jinak žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení úroku z prodlení od 1. 6. 2003 do 31. 8. 2003 ve výši 3% p.a. a od 1. 9. 2003 ve výši 1%, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že se vzhledem k obsahu nájemních smluv v dané věci nejednalo o nájem bytu dle §685 obč. zák., neboť účastníci řízení si sjednali užívání bytů ke krátkodobému ubytování v rámci podnikání žalovaného, který však téměř po celou dobu trvání nájemního vztahu platil nájemné pozdě, i když v plné výši, což vysvětloval tím, že se mu v podnikání pro nedostatek zákazníků příliš nedařilo. Jako důvod uváděl, mezi jinými, i hluk z nebytových prostor, který začal zdůrazňovat teprve poté, co mu byla doručena výpověď z nájmu. Žalovaný nikdy nezpochybňoval svoji povinnost k úhradě vzniklého dluhu na nájemném, dokonce ještě dne 14. 5. 2003 učinil elektronickou poštou návrh na jeho splácení. Právě tato skutečnost podle soudu prvního stupně vyvrátila jeho tvrzení, že vůči žalobkyni uplatnil slevu na nájemném za měsíce březen až květen. Podle soudu prvního stupně bylo tvrzení žalovaného o tom, že nemohl v pronajatých bytech prakticky nikoho ubytovat, jelikož žalobkyně nezajistila jako pronajímatel řádné užívání předmětu nájmu, v logickém rozporu se zjištěním, že si žalovaný po skončení sjednané doby nájmu dohodl s žalobkyní prodloužení tohoto vztahu. Navíc z obou zpráv o akustickém měření hluku vyplynulo, že v době měření byly pokoje, které s ohledem na svoji dispozici měly být hlukem nejvíce zasaženy, vždy obsazeny hosty.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 3. 2005, č.j. 6 Co 2892/2004-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadené části a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování dopisem ze dne 29. 8. 2003 adresovaným žalobkyni, v němž žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce uplatnil „podle ustanovení §673 obč. zák. jeho nárok z toho důvodu“, že žalobkyně nezajistila řádné užívání bytu k dohodnutému způsobu, neboť žalovaný kvůli hlučnému provozu baru dalšího nájemce žalobkyně přišel o tržby zejména v období březen až květen. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že pokud nájemce nemohl najatý byt řádně užívat, nemuselo to nutně znamenat, že by v důsledku toho ztratil zájem o další trvání nájemního vztahu, když mohl uplatnit nárok na prominutí nájemného nebo jeho slevu. V daném případě by však podle odvolacího soudu žalovaný, pokud by skutečně v užívání bytů omezován byl, neuznával dne 14. 5. 2003 svůj dluh na nájemném, a to tím spíše, že §675 obč. zák. vyžaduje uplatnění předmětných nároků „bez zbytečného odkladu“. Jestliže žalovaný tvrzený nárok uplatnil až dopisem ze dne 29. 8. 2003, lze podle odvolacího soudu důvodně pochybovat, že tak učinil včas. Především však, pokud žalovaný v dopisu ze dne 29. 8. 2003 uvedl, že „zadržel nájemné za měsíce březen, duben a květen“ a že je ochoten s žalobcem „jednat o tom, do jaké výše tuto náhradu bude ochoten akceptovat“, nešlo o uplatnění konkrétního nároku podle §675 obč. zák., neboť takový projev vůle nesplňoval zákonné požadavky na srozumitelnost a určitost právního úkonu. Pokud by žalovaný uplatnil nárok na prominutí nájemného, dal by dle názoru odvolacího soudu žalobkyni na vědomí, že nezaplatí nic, anebo by uvedl, v jaké částce slevu požaduje, což se nestalo, a proto odvolací soud uzavřel, že žalovaný nárok ve smyslu §675 obč. zák. neuplatnil a žalobkyně tak měla právo na zaplacení dohodnuté výše nájemného v plném rozsahu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalovaný v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává v tom, zda řádné uplatnění nároku ve smyslu §673 a §675 obč. zák. vyžaduje přesnou dikci znění těchto ustanovení nebo postačí pouhý odkaz na ně. Dovolatel se domnívá, že věta v dopise ze dne 29. 8. 2003 znějící „uplatňuji u Vás podle ustanovení §673 obč. zák. jeho nárok z toho důvodu, že Vy jako vlastníci domu jste nezajistili řádné užívání bytu v dohodnutém způsobu…“ je jednoznačným projevem vůle nájemce. Uvedl-li, že zadržuje nájemné za měsíce březen, duben a květen a že je ochoten se žalobkyní jednat, nelze bez dalšího dovozovat, jiný důvod neplacení nájemného, jak nesprávně uzavírá odvolací soud. Skutečné důvody zadržení nájemného totiž spočívají v tom, že provoz hlučného baru byl ukončen, a proto lze očekávat dobrou obsazenost najatých bytů, kterou měl ještě před otevřením uvedeného podniku, a tak bude schopen dluh spolu s běžným nájemným uhradit. Proto dopisem ze dne 29. 8. 2003 projevil i zájem se s žalobkyní dohodnout. Tyto důvody však odvolací soud nezkoumal, proto je právní posouzení nároku uplatněného žalovaným nesprávné. Pokud odvolací soud uzavírá, že nárok ve smyslu §675 obč. zák. neuplatnil ani bez zbytečného dokladu, tak k tomu dovolatel uvádí, že z výpovědi pracovnice žalobkyně vyplývá, že již v předchozí době učinil stížnost na provoz baru a předložil studie o výši hluku. Současně je pochopitelné, že neuplatňoval právo na prominutí nájemného, neboť měl zájem nadále užívat předmět nájmu k provozování své činnosti. Navíc ustanovení §675 obč. zák. upravuje šestiměsíční prekluzivní lhůtu k uplatnění nároku. Otázka, zda situaci, kdy žalovaný s pronajímatelem po celou dobu jednal, lze posuzovat jako uplatnění nároku bez zbytečného odkladu, je podle dovolatele rovněž otázkou zásadního právního významu. Protože odvolací soud hodnotil důkazy, zejména právní úkon žalovaného ze dne 29. 8. 2003, nesprávně, tak žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnut zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně nebyla platební morálka žalovaného od poloviny roku 2002 dobrá. Po uplynutí doby nájmu byl nájem na jeho žádost dodatkem ze dne 24. 2. 2003 přesto prodloužen, neboť žalovaný přislíbil dluhy uhradit. Problémy s placením nájemného však pokračovaly, a proto byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu, na což zareagoval návrhem na splátkový kalendář ze dne 14. 5. 2003, který rovněž neplnil, když dluh navýšil i za měsíc červen, proto mu byl dne 27. 6. 2003 nájemní vztah vypovězen. Dva měsíce po dané výpovědi pak žalovaný dopisem ze dne 29. 8. 2003 uplatnil nárok nehradit nájemné zpětně za měsíc březen, duben a květen s tím, že o výši slevy z nájemného je ochoten jednat. Podle žalobkyně je lhůta „bez zbytečného odkladu“ pro uplatnění nároku ve smyslu §675 obč. zák. vykládána jako jednoměsíční. Žalovaný však ještě 14. 5. 2003, tedy v měsíci, pro který následovně uplatňuje nárok podle §675 obč. zák., takový nárok nevznáší, naopak navrhuje splátkový kalendář a slibuje uhradit veškeré dluhy. Podle žalobkyně povaha nároku podle §675 obč. zák. vyžaduje, aby z jeho uplatnění jasně vyplývalo, zda nájemce požaduje slevu nájemného nebo jeho prominutí. Dopis ze dne 29. 8. 2003 ovšem toto zákonné kritérium nesplňuje. Vzhledem k navrženému splátkovému kalendáři a příslibu úhrady veškerých dluhů ze dne 14. 5. 2003 lze podle žalobkyně zřetelně dovodit, že uplatnění nejasného nároku na hranici prekluzivní lhůty je účelové, a proto navrhuje dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatel výslovně napadá především právní posouzení otázky platnosti a včasnosti právního úkonu obsaženého v dopisu ze dne 29. 8. 2003 z hlediska §675 obč. zák.
Závěr o platnosti (určitosti a srozumitelnosti) právního úkonu, jímž měl žalovaný uplatnit nárok na prominutí nájemného, je však založen především na vyhodnocení obsahu dopisu ze dne 29. 8. 2003. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle žalovaného zachycená v dopisu ze dne 29. 8. 2003, je proto otázkou skutkovou. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod tak spočívá v námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o.s.ř., přičemž tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Posouzení zjištěného obsahu konkrétní listiny (dopisu ze dne 29. 8. 2003) z hlediska požadavku určitosti a srozumitelnosti (§37 obč. zák.) je pak záležitostí individuálního případu, postrádající významový přesah do obecné soudní praxe, a proto se nemůže jednat o otázku zásadního právního významu.
Nelze-li zpochybnit závěr, že právo na prominutí nájemného nebylo uplatněno, je logicky vyloučeno uvažovat o tom, zda k uplatnění tohoto práva došlo v zákonné lhůtě. Ostatně závěr, že „lze důvodně pochybovat, že tak [žalovaný] učinil včas“ vyslovil odvolací soud jen podpůrně a okrajově.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 37.160,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené dvakrát o 50% podle §15 a §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu