ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2027.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2027/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, Csc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného T. C. P., akciová společnost /TCP/, zastoupeného advokátkou, o určení existence práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 18 C 6/2003, o dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne ze dne 18. června 2004, č.j. 18 C 6/2003-51, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č.j. 13 Co 462/2004-78, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne ze dne 18. června 2004, č.j. 18 C 6/2003-51, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 20004, č.j. 13 Co 462/2004-78, se odmítají.
III. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 6. 2004, č.j. 18 C 6/2003-51, určil, že žalobce je nájemcem bytu č. 10, IV. kategorie, ve IV. nadzemním podlaží domu č.p. 1023 v k.ú. N. M., P. 1, Na F. 21, sestávajícího z jednoho pokoje o výměře 41,10 m2, umístěného proti schodišti se vstupem přes společnou předsíň umístěnou vlevo od schodiště, spíže o výměře 1,28 m2, umístěné vlevo od vstupu do společné předsíně, WC o výměře 2,90 m2, umístěného vlevo za spíží s vchodem ze společné předsíně, a společné předsíně (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že nájemkyní předmětného bytu byla B. K. (babička žalobce), která v bytě bydlela od roku 1947 až do své smrti (26. 2. 2002). Z provedených důkazů, zejména z výpovědí svědků M. F., A. Z., Z. V., Ing. J. L., E. K. a JUDr. J. B. (nájemců ostatních bytů v předmětném domě) vzal za zjištěno, že žalobce žil se svojí babičkou v předmětném bytě nejméně od roku 1994, že se podílel na chodu domácnosti zajišťováním nákupů a úklidu, že babička mu vařila a vyjadřovala se o něm velmi pochvalně a že v době její nemoci o ni osobně pečoval. Na základě toho dovodil, že soužití žalobce a jeho babičky mělo charakter společné domácnosti a že oba měli v úmyslu vést trvalé životní společenství, o čemž svědčí i místo podnikání žalobce. Výpovědi svědků Ing. J. Š. a J. N. neshledal způsobilými uvedený závěr vyvrátit, neboť tito svědkové dům navštívili toliko v souvislosti s jeho rekonstrukcí a své poznatky o bydlení žalobce čerpali z jediného rozhovoru s jeho babičkou. Za nerozhodnou považoval též okolnost, že tři ze slyšených nájemců bytů dříve potvrdili otci žalobce, že bydlel s nájemkyní bytu, jakož i okolnost, že žalobce byl trvale hlášen v bytě své matky v K. nad V.; v této souvislosti konstatoval, že tento záznam má toliko evidenční charakter a nevypovídá ničeho o tom, kde žalobce skutečně bydlel. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má (s ohledem na postoj žalovaného) naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., a že prokázal splnění podmínek pro přechod práva nájmu k předmětnému bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále též jen „obč.zák.“).
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, č.j. 13 Co 462/2004-78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a po stránce právní ho správně posoudil. Přisvědčil jeho závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že prokázal splnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu stanovených v §706 odst. 1 obč.zák. Vyjádřil přitom názor, že u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč.zák. se nevyžaduje existence spotřebního společenství, ale toliko sdílení společné domácnosti v den smrti nájemce.
Rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný a vedlejší účastník dovoláním. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřují v tom, že „soudy obou stupňů rozhodovaly v rozporu s hmotným právem, když přechod práva k nájmu bytu přechází na vymezený okruh osob za určitých podmínek, přičemž tyto podmínky musí být splněny“; protože splněny nebyly, soudy obou stupňů rozhodovaly i v rozporu s konstantní judikaturou. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřují v tom, že „soud sice aplikoval na zjištěný skutkový stav správný právní předpis, ale nesprávně ho vyložil“. V této souvislosti uvádějí, že v průběhu dokazování bylo zjištěno, že svědkové potvrdili nejdříve, že s nájemkyní bytu bydlel otec žalobce, a posléze, že s ní bydlel žalobce, že z dědického spisu po paní K. vyplývá, že s ní žil otec žalobce, a že si soud tuto skutečnost mohl a měl zjistit. Namítají, že soudy obou stupňů učinily svůj závěr o naplnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu na žalobce „přes rozpory a účelovost tvrzení svědků a jednoznačnost listinných důkazů“. Namítají, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §706 odst. 1 věty první obč.zák., když dovodil, že k přechodu nájmu u zde uvedených osob postačí, aby s nájemcem sdílely společnou domácnost, a poukazují na to, že v řízení nebyly zjištěny objektivní okolnosti svědčící o úmyslu žalobce a jeho babičky žít v trvalém životním společenství; výpovědi svědků byly nevěrohodné a sám otec žalobce zpočátku tvrdil, že s nájemkyní žil on a nikoliv jeho syn (žalobce); svoje tvrzení změnil poté, co zjistil, že vzhledem k tomu, že mu svědčí právo společného nájmu bytu, nemůže na něho právo nájmu předmětného bytu přejít. Dovolatelé mají za to, že úprava přechodu práva nájmu bytu „je poplatná době svého vzniku“ a že jsou jí pronajímatelé diskriminováni. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o.s.ř. přípustné, neboť problematika přechodu práva nájmu bytu je judikaturou dostatečně řešena a dovolací námitky směřují proti hodnocení provedených důkazů. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
V projednávané věci je dovoláním výslovně napaden rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o.s.ř.), a občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o „dovoláních“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2004, č.j. 18 C 6/2003-51, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř.).
Dovoláními je rovněž napaden pravomocný rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §93 odst. 3 o.s.ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Pravidlo uvedené v ustanovení §93 odst. 3 o.s.ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení §93 odst. 3 o.s.ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení §203 odst. 1 o.s.ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení §231 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003 sp.zn. 25 Cdo 162/2003, které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalovaného, které bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově uplatňuje dovolatel, byť formálně (výslovně) uplatňuje toliko dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) obč.zák. Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) zpochybňuje právní závěr, na jehož základě bylo žalobě vyhověno, námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu o existenci soužití žalobce s nájemkyní bytu ve společné domácnosti. Jeho námitky jsou námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem; dovolatel v dovolání předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se soužití žalobce s nájemkyní bytu, z níž dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že napadené rozhodnutí je – co do výkladu ustanovení §706 odst. 1 věty první obč.zák. – v rozporu s hmotným právem a s konstantní judikaturou. Z ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1826/96, ze dne 14. 6. 2000, sp.zn. 26 Cdo 71/99, a ze dne 16. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1867/2000, uveřejněné pod C 42 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1) vyplývá, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč.zák. se k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje z hlediska naplnění znaku společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 obč.zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a osoby s ním v jeho bytě žijící, žít v trvalém životním společenství. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento se zabýval i otázkou charakteru soužití žalobce a nájemkyně bytu a dovolací námitky směřující proti jeho závěru o trvalosti tohoto soužití (převzatého z rozsudku soudu prvního stupně), jsou námitkami směřujícími proti tomuto skutkovému (nikoliv právnímu) závěru.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného a vedlejšího účastníka, kteří po procesní stránce zavinili zastavení dovolacího řízení proti rozsudku soudu prvního stupně a jejichž dovolání proti rozsudku soudu odvolacího byla odmítnuta, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.550,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. c/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky č. 117/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný a vedlejší účastník dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. prosince 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu