ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2153.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2153/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. P., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 128/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.3.2005, č. j. 19 Co 54/2005-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.3.2005, č.j. 19 Co 54/2005-41, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11.8.2004, č.j. 17 C 128/2003-27, jímž tento soud zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu o 1 pokoji a kuchyni se společným WC v 1. patře (druhém nadzemním podlaží) domu čp. 341 postaveném na pozemku parc.č. 86 v k.ú. V. v P., kterou dal žalobce žalovanému, a na uložení povinnosti žalovanému vyklidit předmětný byt a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty; odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému jejich náhradu nepřiznal, a o nákladech odvolacího řízení pak rozhodl stejně.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle ust. §212 a 212a o.s.ř. a neshledal odvolání žalobce opodstatněným. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, když uzavřel, že žalovaný zřídil v jím užívaném bytě plynové topení WAW a tyto stavební úpravy byly provedeny bez souhlasu vlastníka a staly se předmětem správního řízení; ve správním řízení nebylo dosud rozhodnuto o odstranění stavby. Žalovaný se opakovaně snažil zajistit si písemně souhlas žalobce s uvedenými stavebními úpravami, pro nemožnost doručení zásilek na adresu žalobce v P., se mu to však nepodařilo. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně tento zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po právní stránce, když uzavřel, že jednání žalovaného nenaplnilo výpovědní důvod podle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Odvolací soud je na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že výpovědní důvod byl výše popsaným jednáním žalovaného naplněn. Soud prvního stupně však dle odvolacího soudu nakonec postupoval správně, pokud žalobu zamítl dle ust. §3 odst. 1 obč. zák. Pokud soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je invalidní důchodce, má nízký příjem, vyživovací povinnost k dceři, která dosud bydlí se žalovaným v jednom bytě, opakovaně žádal pronajímatele o souhlas s vybudováním plynového vytápění a v tomto směru i s pronajímatelem jednal, pak správně uzavřel, že je nutno odepřít pronajímateli právo na přivolení k výpovědi z nájmu bytu právě pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že přihlédl ke zdravotní situaci žalovaného, jeho sociálním poměrům, jeho snaze se dlouhodobě dohodnout se žalobcem na způsobu vytápění bytu a na zajištění souhlasu pronajímatele s uvedenou stavební úpravou i na získání stavebního povolení u příslušného správního orgánu.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné ve věci samé potvrdil.
Dovoláním ze dne 16.6.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 17.6.2005, napadl žalobce výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. a jako dovolací důvod označil ust. §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. (správně §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
V dovolání žalobce zejména uvedl, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť i když byl formálně rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, odvolací soud posoudil rozdílně práva a povinnosti účastníků. Dále uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný je nájemcem předmětného bytu, který byl vybaven vytápěním na pevná paliva a byl ve stavu způsobilém k řádnému užívání. Dále bylo dle dovolatele prokázáno, že žalovaný s poukazem na svůj zdravotní stav projevil zájem o změnu způsobu vytápění bytu, že odmítl nabídku na elektrické přímotopy a chtěl zařídit byt plynovým vytápěním. Dovolatel podmínil souhlas s touto změnou tím, že žalovaný obstará projekt a že proběhne řádné stavební řízení. Dále uvedl, že zásadně nesouhlasil s tím, aby si prováděl změnu vytápění sám žalovaný za pomoci svých přátel. Bylo prokázáno, že souhlas nikdy neudělil, neboť žalovaný jeho podmínky nesplnil, a přesto provedl změnu vytápění sám za pomoci svého kamaráda. O stavební povolení nebylo požádáno, přestože je ho zapotřebí, takže se jednalo o „černou stavbu“. Dle dovolatele odvolací soud sice správně uzavřel, že jednáním žalovaného byl naplněn výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ale ne zcela správně mu odepřel právo dát žalovanému výpověď s poukazem na dobré mravy. Dovolatel je toho názoru, že tzv. snaha žalovaného se s ním dohodnout, vyzdvihovaná soudem, spočívala jen v tom, že mu žalovaný ultimativně oznámil, že si hodlá změnit způsob vytápění bytu a že tuto změnu provede svépomocí za pomoci svých známých. O ničem jiném nebyl žalovaný ochoten jednat. Zdůrazňovat zdravotní stav a sociální situaci žalovaného na úkor vlastnických práv je dle dovolatele zcela nemístné, když naopak jeho vlastnická práva, jakož i práva dalších nájemníků jsou ohrožena. Dovolatel dále uvedl, že jako pronajímatel neporušil žádnou povinnost týkající se zlepšení kvality bytu, byť by to bylo třeba v důsledku zdravotního stavu nájemce. Přesto byl ochoten vyvinout součinnost a dát žalovanému za splnění daných podmínek souhlas k instalaci plynového topení. Pokud byly pro žalovaného podmínky nepřijatelné, měl svou situaci řešit jiným způsobem. Argument neschopnosti topit pevnými palivy ze zdravotních důvodů nebyl na místě, když žalovaný žije se zletilou dcerou, u níž žádné zdravotní problémy nebyly tvrzeny, natož prokázány. Dovolatel uzavřel, že za situace, kdy není jako pronajímatel povinen udělit souhlas se stavebními úpravami ani jinými podstatnými změnami v bytě, a za situace, že tyto stavební úpravy a podstatné změny jsou provedeny v rozporu platnými stavebními předpisy, nelze založit odkazem na ust. §3 odst. 1 obč. zák. právo nájemce, aby si tyto stavební úpravy provedl s poukazem na zdravotní stav a sociální situaci bez souhlasu pronajímatele a tolerovat rozpor se stavebními předpisy. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný, jak bylo zjištěno z obsahu spisu, se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
V daném případě se jedná o potvrzující výrok odvolacího soudu ve věci samé, neboť odvolací soud, ač předmětnou věc odlišně právně posoudil, nemělo toto jeho posouzení vliv na obsah práv a povinností účastníků, jak je vymezil soud prvního stupně, a proto nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil ve věci samé v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel v projednávané věci výslovně neformuloval otázku, se kterou by spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Z obsahu dovolání lze především dovodit, že dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud mu na základě ust. §3 odst. 1 obč. zák. odepřel právo dát žalovanému výpověď.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.11.1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 22.11.2005, sp.zn. 26 Cdo 2184/2005) zaujal právní názor, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ust. §3 odst. 1 obč. zák.
Soudní praxe je rovněž ustálena v právním názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15.3.2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18.11.2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20.1.2005, sp.zn. 26 Cdo 86/2004, ze dne 9.2.2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23.2.205, sp.zn. 26 Cdo 192/2004) a proto tato otázka nemůže v posuzovaném případě založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatel dále namítal, že snaha žalovaného se s ním dohodnout, spočívala v tom, že žalovaný mu ultimativně oznámil, že si hodlá změnit způsob vytápění bytu a že tuto změnu provede svépomocí za pomocí svých kamarádů a nebyl o ničem ochoten jednat, ačkoliv dovolatel byl ochoten vyvinout součinnost a dát žalovanému při splnění jím stanovených podmínek souhlas ke změně vytápění, pak je třeba konstatovat, že tyto námitky spočívají na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Směřují tedy především proti skutkovým zjištěným učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a teprve až následně proti právnímu hodnocení takto zjištěného skutkového stavu. Dovolatel tím přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolatel v dovolání dále namítal, že nelze s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. a s poukazem na nájemcův zdravotní stav a sociální situaci založit právo nájemce, aby provedl v bytě pronajímatele stavební úpravy bez jeho souhlasu a v rozporu se stavebními předpisy.
Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že jeho rozhodnutí spočívá na právním názoru, že výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. byl jednáním žalovaného naplněn, ovšem pro rozpor s ust. §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud odepřel pronajímateli právo dát žalovanému výpověď z nájmu bytu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí tedy nedospěl k závěru, že žalovaný může provést stavební úpravy v bytě žalobce bez jeho souhlasu a dokonce v rozporu se stavebními předpisy. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy na této právní otázce nespočívá, a proto tato námitka dovolatele nemůže přípustnost dovolání založit.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto rozhodl tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 5, 1. věty a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu