ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2240.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2240/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce V. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. R., o návrhu na vydání předběžného opatření, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 Nc 4083/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. března 2006, č. j. 35 Co 183/2006-149, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. prosince 2005, č. j. 11 Nc 4083/2004-121, zastavil řízení o návrhu na vydání předběžného opatření, kterým se žalobce domáhal, aby žalovaný byl povinen do tří dnů od vydání rozhodnutí „obnovit pokojný stav, a to obnovením služby dodávky pitné vody z veřejného vodovodu do usedlosti č. p. 36 v katastrálním území S. Š., obec Z. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), prostřednictvím vodovodního řádu, který ve spolupráci se S., a.s., dne 26.6.2000 uzavřel a znemožnil tak čerpání pitné vody z veřejného vodovodu navrhovateli“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. března 2006, č. j. 35 Co 183/2006-149, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“), neboť o tomtéž nároku – uložení povinnosti obnovit pokojný stav obnovením služby dodávky pitné vody z veřejného vodovodu do předmětného domu – vyplývajícím ze stejných skutkových okolností, mezi týmiž účastníky řízení již bylo pravomocně rozhodnuto (ke dni 30. srpna 2004) zamítavým usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. dubna 2004, č. j. 11 Nc 4082/2004-9, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. července 2004, č. j. 35 Co 282/2004-65. Současně – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002 – odvolací soud zdůraznil, že o překážku věci pravomocně rozhodnuté nejde v případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. Odkazoval-li však v novém řízení žalobce na výpis z katastru nemovitostí (ze dne 7. května 1999), jímž dokládal své vlastnické právo k předmětnému domu, dále na znalecký posudek z roku 1995, na hospodářskou smlouvu mezi Státním statkem Z. (právním předchůdcem žalovaného) a S. o dodávkách vody ze dne 25. dubna 1001 a na doklad o realizaci vodovodní přípojky ze dne 20. ledna 1988, je odvolací soud toho názoru, že „žalobce nový návrh na předběžné opatření opírá o důkazy, které existovaly již v době před vydáním prvního rozhodnutí o návrhu žalobce na předběžné opatření pod čj. 11 Nc 4082/2004-9 dne 28.4.2004 … neopřel nový návrh na předběžné opatření mezi týmiž účastníky o nově vyvstalé skutečnosti po 30. srpnu 2004“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním sepsaným ustanoveným advokátem. Jeho přípustnost opřel o ustanovení „§237 odst. 1 písm c/ o.s.ř.“. V dovolání především namítl, že v novém návrhu „zmínil nové skutkové okolnosti, které získal až po vydání předchozích rozhodnutí soudu, kterými byly jeho předchozí návrhy na vydání předběžného opatření zamítnuty“. Dále uvedl, že mu „nebyla poskytnuta možnost se vyjádřit k těmto důkazům a soudy je neprojednaly a ani se k nim nemohly vyjádřit“, a pokračoval, že tím, že došlo „k neprojednání“ jím navržených důkazů, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vyjádřil přesvědčení, že projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené proto, že zásah do jeho vlastnických práv se stále prohlubuje, a zdůraznil, že „v současné době … získal důkazy, které bez jeho (správně zřejmě svého) zavinění nemohl uplatnit v předchozích řízeních“. Žalovanému vytkl, že mu „neumožnil převzít vodovodní přípojku do vydaných nemovitostí“, ačkoliv z výpovědí dřívějších i současných nájemců bytů v předmětném domě bylo zjištěno, že „tam vždy pitná voda dodávána byla“. Rozhodující proto bylo, že dodávka pitné vody do nemovitostí vždy zajišťována byla a je podle žalobce nerozhodné, „kdo a jak to udělal a kdo na pozemcích, přes které vodovodní řád vedl, tento zabudoval, to bylo věcí orgánu veřejné správy“. Navíc stát by měl být v případě vydaného majetku občanům nápomocen a neměl by se vůči nim takto absurdně chovat. Byl-li návrh zamítnut, jde podle žalobce „o zlovůli soudů, které judikují právo neprávo ve prospěch P. ČR a tak porušují rovnost postavení občana vůči státu“. Zastával názor, že „bylo-li rozhodnuto o předchozích jeho návrzích zamítavě a že by měla novému projednání věci bránit věc pravomocně skončená, pak nelze mít zato, že šlo o rozhodnutí ve věci samé, a proto lze při uplatnění nových skutkových okolností, které soudu doložil, mít zato, že se jedná o věc rozhodnutou“. V těchto souvislostech odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 139/05, II. ÚS 343/02, III. ÚS 349/01 a IV. ÚS 189/01 a na rozhodnutí R 37/88 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
K dovolací námitce, že v novém návrhu „zmínil nové skutkové okolnosti, které získal až po vydání předchozích rozhodnutí soudu, kterými byly jeho předchozí návrhy na vydání předběžného opatření zamítnuty“, že mu „nebyla poskytnuta možnost se vyjádřit k těmto důkazům a soudy je neprojednaly a ani se k nim nemohly vyjádřit“, a že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, lze uvést následující. Ustálená soudní praxe dovodila, že překážka věci pravomocně rozsouzené není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. května 1987, sp. zn. 12 Cz 12/87, uveřejněné pod č. 39 v sešitě č. 9 – 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, uveřejněného pod č. 212 v sešitě č. 12 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. dubna 2004, sp. zn. I. ÚS 35/04/, a ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 1312/2005). Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že opřel-li žalobce nově uplatněný nárok o výpis z katastru nemovitostí (ze dne 7. května 1999), jímž dokládal své vlastnické právo k předmětnému domu, dále o znalecký posudek z roku 1995, o hospodářskou smlouvu mezi Státním statkem Zákupy (právním předchůdcem žalovaného) a S. o dodávkách vody ze dne 25. dubna 1001 a o doklad o realizaci vodovodní přípojky ze dne 20. ledna 1988, šlo o okolnosti, které existovaly a byly známy již v průběhu předchozího řízení (ukončeného zamítavým usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. dubna 2004, č. j. 11 Nc 4082/2004-9, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. července 2004, č. j. 35 Co 282/2004-65). Dovolací soud uzavírá, že postup soudu v dané procesní věci nelze považovat za odmítnutí spravedlnosti, popř. za porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 15. dubna 1994, sp. zn. IV. ÚS 6/94, uveřejněné pod č. 10 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – napadá prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. správnost právního závěru, že projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř.
Podle §159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu §159a odst. 4 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§159a odst. 5 o.s.ř.).
V ustanovení §159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4) o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu. Přitom ustanovení §103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené) přihlížel kdykoli za řízení.
Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle §103 o.s.ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě překážky věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud (prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2001).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. dubna 2004, č. j. 11 Nc 4082/2004-9, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. července 2004, č. j. 35 Co 282/2004-65, byl pravomocně zamítnut návrh žalobce na nařízení předběžného opatření, podle kterého měla být témuž žalovanému uložena povinnost do tří dnů od vydání rozhodnutí obnovit pokojný stav obnovením služby dodávky pitné vody z veřejného vodovodu do usedlosti žalobce (do předmětného domu), tedy služby plynoucí podle žalobce z nájemních smluv k bytovým jednotkám v domě, a to pro nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobce a rovněž pasivní věcné legitimace na straně žalovaného. Návrhem na vydání předběžného opatření ze dne 31. srpna 2004 se žalobce v této věci opět domáhal totožného nároku proti témuž žalovanému na základě téhož skutkového stavu, když povinnost žalovaného dovozuje z nájemních smluv k bytovým jednotkám v domě, ze kterých má vyplývat povinnost žalovaného zajistit dodávku pitné vody nájemcům.
Z uvedeného vyplývá, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, kterou představuje usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. dubna 2004, č. j. 11 Nc 4082/2004-9, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. července 2004, č. j. 35 Co 282/2004-65. Na tom nemohou nic změnit ani dovolací námitky, že žalovaný žalobci „neumožnil převzít vodovodní přípojku do vydaných nemovitostí“, ačkoliv z výpovědí dřívějších i současných nájemců bytů v předmětném domě bylo zjištěno, že „tam vždy pitná voda dodávána byla“, že rozhodující proto bylo, že dodávka pitné vody do nemovitostí vždy zajišťována byla, že naopak je nerozhodné, „kdo a jak to udělal a kdo na pozemcích, přes které vodovodní řád vedl, tento zabudoval, to bylo věcí orgánu veřejné správy“, a že stát by měl být v případě vydaného majetku občanům nápomocen a neměl by se vůči nim takto absurdně chovat. Vzhledem k tomuto neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení soud prvního stupně řízení správně podle §104 odst. 1 věty první o.s.ř. zastavil, a je tak správný i názor odvolacího soudu, že předpoklady pro zastavení řízení byly v daném případě naplněny.
Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno podle §104 odst. 1 o.s.ř., lze – vzhledem k řečenému – pokládat jeho rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o.s.ř. usnesením zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu