ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2375.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2375/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. H. a 2) V. H., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 129/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. dubna 2005, č. j. 12 Co 531/2004-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. dubna 2005, č. j. 12 Co 531/2004-239, potvrdil rozsudek ze dne 8. dubna 2004, č. j. 25 C 129/2003-183, ve znění usnesení ze dne 6. května 2004, č. j. 25 C 129/2003-192, jímž Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k „bytu č. 2, třetí kategorie, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, který se nachází v prvním patře domu č. p. 46 v O.,“, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne měsíce následujícího od právní moci rozsudku, uložil žalovaným povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že předmětný dům koupil žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 11. března 2003 od manželů V. a D. P., že rozhodnutím (o přidělení bytu) ze dne 15. září 1976 byl předmětný byt přidělen žalovaným, že dne 17. dubna 1978 byl s žalovanými sepsán zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu, že žalovaní v bytě provedli se souhlasem dřívějšího pronajímatele na vlastní náklady řadu stavebních úprav (mimo jiné na základě rozhodnutí Městského národního výboru v O. ze dne 28. ledna 1985 k bytu připojili sousední bytovou jednotku o velikosti 0+1 a rozloze 24 m² po J. K. a zřídili v bytě koupelnu), že od 8. ledna 1996 je na adrese předmětného bytu přihlášena k trvalému pobytu také matka druhé žalované A. J., že byt není zařízen pro bydlení tří dospělých osob a že výpověď z nájmu bytu byla žalovaným řádně doručena. Dále zjistily, že v důsledku povodní v roce 1997 a následných rekonstrukčních prací prováděných pronajímatelem v předmětném domě se žalovaní přestěhovali do rodinného domu v L. č. p. 38 o velikosti 1+1, dále ateliéru se dvěma místnostmi a příslušenstvím včetně zahrady (dále jen „dům v L.“ a „byt v domě v L.“), který jim na základě kupní smlouvy ze dne 8. března 2001 prodala za dohodnutou kupní cenu 180.000,- Kč jejich dcera P. N., která dosud od kupní smlouvy neodstoupila. Poté vzaly za prokázáno, že první žalovaný je léčen pro epilepsii a musí dodržovat pravidelný denní režim a spánek, že druhá žalovaná trpí plicním onemocněním, dvanáct hodin denně musí být napojena na plicní ventilátor a má výrazně omezenou pohyblivost, a že oba žalovaní pečují o A. J., která je dlouhodobě léčena pro závažné plicní onemocnění a chronické onemocnění srdce, mimo to je od roku 1995 upoutána na invalidní vozík a potřebuje celodenní péči. Zjistily také, že předmětný dům se nachází ve staré zástavbě, že nikdy nešlo o bezbariérový dům, že v domě byly v roce 1998 na základě stavebního povolení provedeny stavební úpravy, které byly rovněž zkolaudovány, že šlo o opravu omítek, výměnu oken, změnu dispozičního řešení vstupu do domu, kde byly vyměněny vstupní dveře a oproti dosud existujícímu stavu, kdy se do přízemí domu vstupovalo po pěti schodech, bylo nově zřízeno sedm schodů a po vstupu do domu je zapotřebí nejprve sejít do suterénu a následně vyjít do přízemí a do prvního patra, kde se nachází předmětný byt, a že vedle toho je přístup do domu možný dvorem ze zadní části domu. Nakonec vzaly za zjištěno, že provedené stavební úpravy nebrání nájemcům v užívání jejich bytů, že do domu je možný přístup s dětským kočárkem, že chodbami lze projíždět s invalidním vozíkem a že pro žalované je situace obtížnější v tom smyslu, že musí zajišťovat transport A. J., pohybující se na invalidním vozíku, do bytu a z bytu. Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – především dovodil, že (společný) nájem bytu byl žalovaným vypovězen řádně doručenou výpovědí z nájmu bytu a že jsou naplněny v ní uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.”). Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dovodil, že žalovaní mají dva byty (předmětný byt a byt v domě v L.) a přitom nejde o případ, kdy by na nich nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, a to proto, že dům v Lípách je způsobilý obývání a žalovaní kupní smlouvu ze dne 8. března 2001 „uzavřeli zcela z vlastní vůle, nebyli k jejímu uzavření žádným způsobem donuceni“. Ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. pak dovodil, že předmětný byt žalovaní neužívají bez vážných důvodů; v bytě totiž nebydlí a tudíž jej neužívají („druhá žalovaná byt neužívá vůbec od r. 1997 a první žalovaný jej užívá pouze příležitostně k jednodennímu přespání“, jak to vyjádřil soud prvního stupně) proto, že svou bytovou potřebu uspokojují bydlením v domě v L., a nikoli proto, že by bylo jeho užívání znemožněno provedenými stavebními úpravami. Poté rovněž dovodil, že „dání výpovědi z nájmu bytu nelze samo o sobě považovat za rozporné s dobrými mravy“ (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Vyklizovací povinnost žalovaných z bytu soudy vázaly – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadili dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především uvedli, že „nebyla dána výpověď do institutu společného nájmu bytu“. Současně soudům vytkli, že „při provádění dokazování nebyl proveden navržený důkaz demonstrace dopravy osoby sedící na invalidním vozíku po chodbách a schodech … nesouhlasili s názorem odvolacího soudu, že důkaz demonstrace vjezdu invalidního vozíku do domu je nadbytečný …“, a pokračovali, že – z důvodů popsaných v dovolání – nejsou schopni po rekonstrukci domu matku žalované dopravovat do bytu a zpět a že přístup do bytu je problematický i pro žalovanou. Poté podrobně rozvedli průběh řízení a zhodnotili provedené důkazy. Zde vyjmenovali důvody, které je vedly ke koupi domu v L., zdůraznili svůj zdravotní stav a zdravotní stav A. J. a dále to, že „koupě nemovitosti v Lípách byla pro ně následným východiskem z nouze“ a že dům v L. jejich zdravotnímu stavu nevyhovuje, neboť „potřebují nejen praktického lékaře, ale pravidelné kontroly u odborných lékařů, případně i hospitalizace v nemocnici“ a „z L. je obtížná doprava do O. k zajištění nezbytné lékařské péče“. Poukázali také na to, že peníze připravené na splácení kupní ceny byli nuceni použít na opravu domu v L. Uvedli, že ke koupi domu v L. přistoupili až po několika marných pokusech o výměnu předmětného bytu, a zdůraznili rovněž nedobré vztahy s předchozími vlastníky domu. Dále soudům vytkli nesprávné posouzení vážnosti důvodů neužívání předmětného bytu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. a zde uvedli, že „provedené stavební úpravy značně zhoršily přístup k bytu po schodišti pro žalovanou 2) pro omezení pohybu a zcela znemožnily transport invalidní osoby na vozíku“. Jsou rovněž přesvědčeni, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti poukázali na „svoji tíživou sociální situaci i na to, že ačkoliv jsou oba vážně nemocni, starají se o matku žalované, která je již 10 let imobilní“. Zdůraznili, že „k neužívání předmětného bytu byli donuceni jednáním předcházejícího i stávajícího majitele domu, koupě domu v L. (do dnešního dne žalovaní nezaplatili podstatnou část kupní ceny a nemají ani finanční prostředky na opravy domu v L.), byla provizorním řešením učiněným v tísni a v současné době i s paní J. bydlí v lidsky nedůstojných a zdravotně nevyhovujících podmínkách“. Současně namítli, že do rekonstrukce předmětného bytu investovali od roku 1976 značné finanční prostředky a že „před přidělením bytu v roce 1976 byl tento neobyvatelný“. Dovolatelé jsou toho názoru, že „žaloba měla být s odkazem na rozpor s dobrými mravy zamítnuta, pokud by jí však soud vyhověl, měla být s ohledem na dobré mravy žalovaným přiznána rovnocenná bytová náhrada“. Zde odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/1996, a zdůraznili, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze vyklizovací povinnost z bytu výjimečně vázat na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu, a to ani podle pozitivní právní úpravy, ani na základě její analogické aplikace. Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; současně požádali o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
V doplňujícím podání doručeném dovolacímu soudu dne 14. prosince 2005 dovolatelé opět požádali o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a sdělili, že paní J. před nedávnem zemřela.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. dubna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek týkajících se provádění a hodnocení důkazů a zejména námitek týkajících se neprovedení navrženého důkazu) a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelé však přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenuli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují mimo jiné rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení naplněnosti výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem jsou naplněny výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/, nýbrž – mimo jiné – rovněž na závěru, že výpověď z nájmu bytu (z důvodů podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák.) není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Následně zmíněný právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Zpochybňují-li totiž dovolatelé správnost závěru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládají jiný význam než odvolací soud), lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že právo společného nájmu bytu manžely se ve způsobu ukončení nájemního poměru (v tom smyslu, že nájem bytu zanikne oběma manželům současně) neliší od zániku nájemního poměru u výlučných nájemců bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Lze proto za nepřípadnou pokládat dovolací námitku, že „nebyla dána výpověď do institutu společného nájmu bytu“.
Stejně tak, a to ve vztahu k otázce bytové náhrady, je nepřípadný odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/1996 (uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rovněž pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), podle něhož na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze vyklizovací povinnost z bytu výjimečně vázat na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu, a to ani podle pozitivní právní úpravy, ani na základě její analogické aplikace. V posuzovaném případě totiž bytová náhrada pro žalované vyplývá přímo z pozitivní právní úpravy, tj. z ustanovení §712 odst. 5 obč. zák., a proto je vyloučeno uvažovat o přisouzení bytové náhrady na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze pouze odepřít bytovou náhradu vyplývající v tomto případě z ustanovení §712 odst. 5 obč. zák.).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu