ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2392.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2392/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města O. proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 777/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2004, č. j. 42 Co 405/2004-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. února 2004, č. j. 28 C 777/2003-16, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k „bytu č. 6, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v domě č. p. 814 v O. – L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr mezi žalobcem a žalovaným skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po nabytí právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. října 2004, č. j. 42 Co 405/2004-36, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit po skončení nájemního vztahu do patnácti dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) dlouhodobě a opakovaně porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že nezaplatil žalobci (pronajímateli – vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) nájemné a úhrady za služby za listopad a prosinec roku 2000, leden a prosinec roku 2001, březen až prosinec roku 2002 a leden až září roku 2003, a že ke dni dání výpovědi z nájmu bytu činil dluh žalovaného na nájemném částku 52.086,- Kč. Odvolací soud rovněž zjistil, že žalovaný byl evidován na úřadu práce od roku 1993, že od listopadu 2003 pobíral dávky státní sociální podpory ve výši 1.652,- Kč měsíčně, že dále pobíral příspěvek na bydlení v částce 668,- Kč měsíčně, který používal pro svou potřebu, že od 24. srpna 2004 byl zaměstnán a měl příjem, resp. dávky v nemoci, že nájemné se nesnažil platit ani zčásti a že se nepokusil dohodnout s žalobcem na úhradě dluhu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Dále také dovodil, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný se žádným způsobem nesnažil dluh na nájemném uhradit (a to přesto, že již pracoval a měl příjem z pracovní činnosti), a kromě toho použil příspěvek na bydlení pro svoji osobní potřebu a nikoliv pro účel, k němuž je určen. Vyklizovací povinnost žalovaného z bytu soudy vázaly – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dne 14. února 2005 podání označené jako „dovolání“, následně doplněné podáním sepsaným zmocněným advokátem. Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o.s.ř. Namítl, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, že „se nacházel po finanční stránce ve velmi svízelné situaci, kdy na jedné straně byl povinen hradit nájemné a služby spojené s užíváním bytu a na straně druhé nebyl, z důvodu nedostatku pracovních příležitostí a s tím souvisejícího nedostatku peněžních prostředků, schopen uspokojovat ani své životně důležité potřeby, natož pak náklady spojené s bydlením“. Současně uvedl, že přiznaný peněžitý příspěvek mu nebyl řádně vyplácen a že pobíral pouze dávku ve výši 600,- Kč měsíčně, která mu nepostačovala ani na krytí základních životních potřeb. V této souvislosti zdůraznil, že „výkon práva pronajímatele domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu … je v rozporu s dobrými mravy“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. října 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
V průběhu dovolacího řízení (podáním ze dne 3. října 2005) žalobce navrhl, aby „dle §107a o.s.ř. vstoupilo do řízení družstvo O., městské bytové družstvo, jakožto nabyvatel práv a povinností k domu č. p. 814 v O. – L. namísto dosavadního účastníka řízení a žalobce města O.“, jelikož „dle smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 1. 7. 2005 došlo ke změně vlastníka předmětného domu“.
K výše uvedenému podání, které je podle obsahu návrhem na vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka z důvodu singulární sukcese ve smyslu §107a o.s.ř., je třeba uvést, že podle §243c o.s.ř ustanovení §107a o.s.ř. pro řízení u dovolacího soudu neplatí. Proto dovolací soud o procesním nástupnictví podle citovaného usnesení rozhodovat nemohl. Tentýž závěr se uplatní, i kdyby uvedené podání bylo posouzeno jako návrh na záměnu účastníků podle §92 odst. 2 o.s.ř., neboť ani toto ustanovení podle §243c o.s.ř. pro dovolací řízení neplatí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Pro úplnost zbývá dodat, že vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl nijak obsahově konkretizován. Žalovaný netvrdil, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a to tím, že ve skutečnosti „přehodnocuje“ odvolacím soudem provedené hodnocení důkazů významných pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., pro účely posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nabízí svůj „vlastní“ skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost právního závěru, že v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Navíc zpochybnil-li dovolatel správnost závěru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu