ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2542.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2542/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. L. a 2) J. L., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 249/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2006, č. j. 51 Co 468/2005-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. dubna 2005, č. j. 8 C 249/2004-57, ve znění opravného usnesení ze dne 21. června 2006, č. j. 8 C 249/2004-99 (správně 8 C 249/2004-101), výrokem I. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt 2+1 s příslušenstvím ve zvýšeném přízemí a sklepní kóji v suterénu, nacházející se v domě ve S. na stavební parcele č. 3151, zapsaném na listu vlastnictví č. 1622 u Katastrálního úřadu v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. února 2006, č. j. 51 Co 468/2005-85, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. o věci samé (výrok I.), změnil jej ve výroku o prvostupňových nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 4. dubna 1962 schválil Bytový odbor Obvodního národního výboru v P. (dále jen „bytový odbor“) dohodu o směně bytů mezi R. K. a rodiči žalované F. a R. Š. (dále jen „dohoda ze dne 4. dubna 1962“), že na základě dohody ze dne 4. dubna 1962 se rodiče žalované nastěhovali do bytu o jednom pokoji a kuchyni v přízemí předmětného domu, že rozhodnutím bytového odboru ze dne 6. dubna 1962 byla k tomuto bytu sloučena uvolněná místnost po paní N. (dále jen „rozhodnutí ze dne 6. dubna 1962“), čímž bylo dosaženo kolaudovaného stavu z roku 1928, a že od této doby užívali rodiče žalované byt 2+1 s příslušenstvím, tj. předmětný byt. Dále vzal za zjištěno, že žalovaná, která se svými rodiči v předmětném bytě dříve bydlela, se do bytu znovu přistěhovala v roce 1993 se svým synem Jiřím Loudou (druhým žalovaným), že v roce 1998 se jí narodil syn M. L., že otec žalované zemřel v roce 2000, že v roce 2003 onemocněla matka žalované, že péči o ni zajišťovali žalovaní (i za pomoci sester žalované) a že toto společné soužití trvalo i ke dni úmrtí matky žalované (ke dni 10. července 2004). Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že dnem rozhodnutí bytového odboru o sloučení bytu o jednom pokoji a kuchyni s další uvolněnou místností po paní N., tj. dnem 6. dubna 1962, bylo dosaženo původního kolaudovaného stavu z roku 1928, že proto nebylo zapotřebí opětovné kolaudace a že tímto dnem vznikl rodičům žalované nájemní poměr k bytu 2+1 s příslušenstvím (tedy k předmětnému bytu). Současně dovodil, že i kdyby tomu tak nebylo, lze – z důvodů uvedených v rozsudcích soudů obou stupňů – usuzovat na uzavření nájemní smlouvy konkludentně v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994. Následně – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že na žalované přešlo smrtí R. Š. právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí R. Š. /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.”), neboť vedle předpokladu „neexistence vlastního bytu“ splňovali i další předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, totiž předpoklad „žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti”; proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedl, že napadené „rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“, a že „řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Odvolacímu soudu především vytkl, že „některé důvody jeho odvolání nevzal při rozhodování v úvahu“, že „některé nezdůvodnil vůbec nebo nepřesvědčivě a závěry jeho rozsudku nemají oporu v provedeném dokazování“. V této souvislosti uvedl, že odvolací soud pokládal za věrohodné pouze některé svědecké výpovědi, zejména výpovědi svědků žalovaných, které převzal bez jakýchkoliv výhrad, a neuvedl, proč jiné jsou nevěrohodné; podle dovolatele postupoval „zcela formálně a mechanicky bez snahy skutečně se věcí zabývat…“. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že se soudy „nezabývaly klíčovou otázkou, zda skutečně byla snaha žalovaných založit se svou babičkou společnou domácnost, nebo zda jen šlo o účelovou snahu domoci se výhodného nájemního vztahu za regulované nájemné“. Zde uvedl, že soudy „vzaly v úvahu pouze výpovědi samotných žalovaných nebo jejich příbuzných a přátel a nezohlednily listinné důkazy (v dovolání specifikované) předložené žalobcem“. Současně zdůraznil, že „k platné směně (bytů) nemohlo dojít a manželé Š. nemohli v pozdější době platně nabýt právo nájmu“, neboť podle kolaudovaného stavu z roku 1928 byl předmětný dům rodinným domem a k výměně bytů nebyl v rozporu s ustanovením §32 odst. 2 zákona č. 67/1956 Sb. udělen souhlas vlastníků domu (rodičů dovolatele). Namítl rovněž, že byl-li dne 24. července 1928 předmětný dům kolaudován jako dům rodinný, nebyly v něm kolaudovány jednotlivé byty, a proto nelze souhlasit s názorem, že „tímto sloučením byl byt uveden do původního stavu tak, jak byl dům kolaudován“. Podle názoru dovolatele nemohlo dojít – z důvodů v dovolání uvedených – k uzavření nájemní smlouvy konkludentně. V závěru soudům vytkl, že nerozhodly o jeho žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a namítl, že „oba napadené rozsudky porušily nejen hmotné a procesní předpisy, ale i jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 garantované Listinou základních práv a svobod“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítli, že dovolatel nedoložil, že by napadené rozhodnutí řešilo otázku zásadního právního významu, a navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (v podobě obecných /nijak nekonkretizovaných/ námitek, že odvolací soud „některé důvody jeho odvolání nevzal při rozhodování v úvahu“ a že „některé nezdůvodnil vůbec nebo nepřesvědčivě“, a námitky, že soudy nerozhodly o jeho žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní ve společné domácnosti v den její smrti ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.); zde je jeho výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění – pro účely posouzení věci podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. dovolatel nabídl svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci, na jehož základě zpochybnil správnost právních závěrů učiněných s odkazem na ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák. Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Současně opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem týkajícím se kolaudačního stavu předmětného domu z roku 1928 je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým novotám uplatněným v tomto ohledu až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Nepodařilo-li se dovolateli prostřednictvím užitých (v daném případě nezpůsobilých) dovolacích důvodů zpochybnit správnost závěru, že na základě dohody ze dne 4. dubna 1962 a rozhodnutí ze dne 6. dubna 1962 vznikl rodičům žalované nájemní poměr k bytu 2+1 s příslušenstvím (tedy k předmětnému bytu), je nadbytečné zabývat se otázkou vzniku nájemního poměru matky žalované k předmětnému bytu na základě nájemní smlouvy uzavřené konkludentně v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994, tj. závěru, který odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil podpůrně pro případ, že by neobstál závěr uvedený na prvním místě.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti namítl, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a dále zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozoval nesprávnost závěru o přechodu práva nájmu bytu (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.) na žalované, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. října 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu