ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2581.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2581/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) Ing. M. R. a b) V. R., proti žalované I. Ž., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 127/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2005, č.j. 53 Co 104/2005-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 10. 2004, č.j. 16 C 127/2003-60, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2005, č.j. 16 C 127/2003-71, uložil žalované, aby do šesti měsíců od právní moci rozsudku vyklidila byt č. 10 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházející se ve 4. patře domu č.p. 478, P., J. n.. 39 (dále jen „předmětný byt“), a vyklizený jej předala žalobcům; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci užívali předmětný na základě dohody o užívání bytu ze dne 11. 1. 1983, že rozhodnutím Odboru výstavby Obvodního úřadu P. 5 ze dne 6. 5. 1992 jim bylo nařízeno předmětný byt vyklidit z důvodu rekonstrukce domu a z tohoto důvodu jim byl pronajat na dobu určitou do 30. 6. 1994 obecní byt v P. – S., v u. B. č.p. 2386, že v souvislosti se zajištěním náhradních bytů se konalo dne 17. 11. 1992 jednání na Bytovém odboru M. hl. m. P., kterého se za vlastníka domu R. P. zúčastnila jeho právní zástupkyně JUDr. V., která prohlásila, že vlastník domu si je vědom toho, že nájem náhradních bytů byl sjednán na dobu určitou, po jejímž uplynutí se nájemníci vrátí do zrekonstruovaného domu, že však vlastník domu uzavřel s žalovanou nájemní smlouvu k předmětnému bytu dne 27. 2. 1996 na dobu 99 let a dne 30. 7. 1996 na dobu neurčitou, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 4. 1999, č.j. 4 C 144/97-37, bylo vlastníku domu uloženo zpřístupnit žalobcům předmětný byt do jednoho měsíce od právní moci rozsudku s odůvodněním, že právo žalobců k předmětnému bytu trvá a vlastník domu je jim jako pronajímatel povinen zajistit jeho nerušený výkon, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 8. 2000, č.j. 5 C 110/97-40, bylo žalobcům (v uvedené věci žalovaným) uloženo, aby vyklidili a žalobci hlavnímu městu P. odevzdali byt v B. u. do 12 měsíců od právní moci rozsudku s odůvodněním, že uplynula doba, na kterou byl nájem bytu sjednán, a že tento rozsudek nabyl právní moci 18. 2. 2002. Soud prvního stupně dovodil, že žalobci se stali nejdříve společnými uživateli předmětného bytu a posléze k 1. 1. 1992 jeho společnými nájemci podle 871 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Podle názoru soudu prvního stupně (k němuž dospěl již ve věci sp. zn. 4 C 144/97) trvá právo společného nájmu žalobců i nadále, neboť v řízení nevyšlo najevo, že by zaniklo některým ze zákonem stanovených způsobů (§711 obč. zák.). Z těchto důvodů bylo plnění sjednané v nájemních smlouvách uzavřených se žalovanou nemožné, v důsledku toho byly tyto právní úkony podle §37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatné, a žalovaná tak užívá předmětný byt bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že v předmětném bytě se žalovaná zdržuje bez souhlasu nájemců (žalobců), uložil jí soud prvního stupně analogicky podle §126 obč. zák. povinnost předmětný byt vyklidit. Soud prvního stupně se žalobou zabýval i z hlediska dobrých mravů a v této souvislosti uzavřel, že žalovaná se sice do nepříznivé situace nedostala vlastní vinou, ale nezavinili ji ani žalobci. Podle soudu prvního stupně proto je na žalované, aby případnou náhradu škody vymáhala po odpovědné osobě, tj. vlastníku domu. Soud prvního stupně však okolnosti projednávané věci zohlednil při stanovení lhůty k vyklizení a při rozhodování o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2005, č.j. 53 Co 104/2005-80, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud považoval právní posouzení věci soudem prvního stupně za správné, pouze doplnil, že na existenci práva společného nájmu žalobců neměla vliv ani skutečnost, že žalobci se do něj nevrátili, neboť vlastník domu nařízené stavební úpravy nezrealizoval a posléze předmětný byt pronajal žalované. Za situace, kdy žalovaná bez právního důvodu zasahuje do trvajícího nájemního práva žalobců, byli k jejímu vyklizení aktivně legitimování jedině žalobci, nikoli pronajímatel. Protože se žalobci domáhali možnosti užívat předmětný byt důvodně, nelze podle odvolacího soudu jejich požadavek považovat za výkon práva odporující dobrým mravům. I když si žalovaná počínala v dobré víře, nelze podle odvolacího soudu žalobce zatížit povinností opatřit žalované náhradní byt nebo oddálit vyklizení do doby, než by žalované poskytla byt obec, neboť bezprávní užívání předmětného bytu žalovanou zavinil pronajímatel. Rovněž pokud žalovaná zrekonstruovala předmětný byt, zhodnotila takto majetek pronajímatele, proti kterému proto může uplatnit nárok na úhradu vložených investic. Naopak podle odvolacího soudu by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby žalobcům byl nadále odpírán výkon jejich nájemního práva, obzvláště když pozbyli právní titul bydlení v náhradním bytě, který byli povinni na základě pravomocného rozhodnutí soudu vyklidit. Z těchto důvodů považoval odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). V dané věci má podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť se jedná o posouzení otázky, zda lze za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vázat vyklizení bytu na poskytnutí náhradního bytu. Dovolatelka uvedla, že předmětný byt užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené s pronajímatelem a současně v dobré víře investovala do provedené rekonstrukce. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, podle něhož při úvaze o tom, zda vyklizení bytu vázat na zajištění bytové náhrady z důvodu dobrých mravů, nelze pominout, že vyklizovaný v bytě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný právní titul bydlení a nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Uvedenou judikaturu však odvolací soud přehlíží, přestože na projednávanou věc dopadá. Navíc žalovaná investovala do rekonstrukce bytu značnou částku, zhodnotila byt žalobců a má jej vyklidit, aniž by jí byly vráceny finanční prostředky, které by mohla případně použít na zajištění bydlení; i z tohoto důvodu má mít nárok alespoň na náhradní byt, neboť i dobré mravy mohou odůvodnit přiznání bytové náhrady (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1131/99). Žalobci by pak mohli podle zákona č. 102/1992 Sb. požádat o zajištění této náhrady obec. Proto je dovolatelka toho názoru, že věc má být po právní stránce posouzena z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tak, že její povinnost vyklidit předmětný byt bude vázána na zajištění náhradního bytu. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Judikatura dovolacího soudu se ustálila na závěru, že vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou (popř. prostřednictvím analogické aplikace této pozitivní úpravy), ale může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale žalobě o vyklizení bytu lze přesto výjimečně vyhovět (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) za předpokladu přiznání bytové náhrady a že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady dle §3 odst. 1 obč. zák., nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a 59/2003).
Při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba pečlivě zvážit jak důvody, pro něž se použití tohoto ustanovení dožaduje vyklizovaný, např. rodinné a sociální poměry, tak i okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, a zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby mu ochrana práva domáhat se vyklizení bytu byla takto podmíněna (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/1996).
Je však třeba zároveň zdůraznit, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, nebo usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004, a ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2025/2005) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Odvolací soud posoudil otázku, zda vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu (na základě neplatné nájemní smlouvy) lze (obecně) vázat na zajištění bytové náhrady, v souladu s citovanými závěry judikatury; zabýval se i posouzením souladu požadavku žalobců na vyklizení bytu bez zajištění bytové náhrady s dobrými mravy a vzal přitom v úvahu jak okolnosti na straně žalované, tak i okolnosti na straně žalobců (včetně těch, na něž poukazuje dovolatelka v dovolání). Jak se jednotlivá hlediska relevantní pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. prosadila v konkrétní věci, a které z rozhodných okolností považoval odvolací soud (i soud prvního stupně) za významnější než jiné, již za zásadně právně významné (tedy nejen pro tuto konkrétní věc, ale též pro rozhodování věcí obdobných) považovat nelze.
Přípustnost dovolání se tudíž žalované v dovolání uplatněnými argumenty založit nepodařilo. Vycházeje z uvedeného závěru, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu