ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2844.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2844/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. H., proti žalované M. N., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 17/2004, o dovolání žalované proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. ledna 2005, č. j. 11 C 17/2004-77, a Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č. j. 39 Co 320/2005-114, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. ledna 2005, č. j. 11 C 17/2004-77, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č. j. 39 Co 320/2005-114, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 11 C 17/2004-77, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalované k „bytu 2+1 s příslušenstvím přístupným z chodby, v 1. patře domu č. p. 1847 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr žalované skončí v tříměsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č. j. 39 Co 320/2005-114, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) porušovala povinnosti nájemce bytu tím, že nezaplatila žalobci (pronajímateli – vlastníku předmětného domu) nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně překračující tři měsíce (z tohoto titulu dlužila žalobci ke dni podání žalobci částku 17.320,- Kč bez poplatku z prodlení), že žalovaná (a rovněž její dcera) byla příjemcem dávek státní sociální podpory od roku 2001, že byla rovněž vedena v evidenci úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání od 29. září 2004, že v průběhu řízení (konkrétně dne 22. dubna 2004) dluh uhradila spolu s částečnou úhradou poplatku z prodlení ve výši 3.885,30 Kč, že však stále dlužila žalobci na poplatcích z prodlení částku 12.704,- Kč, že i nadále platí běžné nájemné se zpožděním a že problémy s placením nájemného měla již v minulosti. Odvolací soud vzal rovněž za zjištěno, že spolu s žalovanou užívá byt její zletilá dcera V. N. a že obě nemají v domě dobrou pověst. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Dále – opět ve shodě se soudem prvního stupně – také dovodil, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze (z důvodů uvedených v napadeném rozsudku) pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Stejně jako soud prvního stupně pak dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalované z bytu vázat pouze na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.).
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání. V něm především namítla, že „odvolací soud nevzal v úvahu důvody, které jsou uvedeny v odvolání“; v této souvislosti zdůraznila, že byla odkázána pouze na příjmy ze sociálních dávek ve výši 3.700,- Kč, že byla nucena postarat se o nemocnou matku pobírající starobní důchod ve výši 7.000,- Kč, že po zhoršení zdravotního stavu matky a po jejím umístění do ústavního ošetřování zůstala bez prostředků, neměla na živobytí a ani na nájemné, že po podání žaloby si vypůjčila peníze a dlužné nájemné uhradila a že v důsledku napadeného rozsudku se i s dcerou stávají „bezdomovci“. Uvedla rovněž, že „nedoplatek dlužného nájemného neodpovídá jeho výši pro závady v bytě, karma není funkční, v bytě není teplá voda, a proto není možné požadovat nájemné za 2. kategorii“, a tedy že „má nárok na slevu na nájemném“. Podle názoru dovolatelky „žalobci nevznikla žádná újma za opožděnou úhradu“, přičemž ten si pak navíc „účtuje poplatek z prodlení, který je vyšší než bankovní úroky“. Navrhla, aby dovolací soud „změnil uvedené rozsudky tak, že žaloba na přivolení k výpovědi se zamítá, případně aby žalovaná měla nárok na poskytnutí náhradního bytu“.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. ledna 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. ledna 2005, č. j. 11 C 17/2004-77, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 151 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu soudní judikatura/). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. ledna 2005, č. j. 11 C 17/2004-77, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání (proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení, zda je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a zda uplatněná výpověď z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelka však opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem týkajícím se závad v bytě je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.), jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým tvrzením týkajícím se závad v bytě, které byly uplatněny až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Pokud pak dovolatelka – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – zpochybnila správnost právního názoru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., Nejvyšší soud (navíc) konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.
Zásadně právně významné nelze napadené rozhodnutí shledat ani v otázce bytové náhrady pro žalovanou. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, uveřejněný pod C 394 ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, rozsudek ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněný pod C 642 ve svazku 8 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena v názoru, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), nemůže soud podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vázat povinnost nájemce k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi. Přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší nepřichází v takovém případě v úvahu ani na základě §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný pod C 1875 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu