ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2874.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2874/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) F. N., b) D. N., a c) Z. T., všech zastoupených advokátem, proti žalované M. S., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 201/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2006, č. j. 8 Co 163/2006-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. září 2005, č. j. 9 C 201/2005-50, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalované k „bytu o velikosti 5+1 s přísl., I. kategorie, ve 2. podlaží v domě č. p. 226 v Ž. ul. v Č. B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalované povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. května 2006, č. j. 8 Co 163/2006-91, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobci jsou spoluvlastníky předmětného domu, že na základě nájemní smlouvy ze dne 1. března 1993 (ve znění dodatku č. 1 /ke smlouvě o nájmu bytu/ ze dne 14. dubna 1999) předmětný byt užívali jako jeho nájemci žalovaná a její manžel J. S. a že manžel žalované v den podání žaloby (19. května 2005) zemřel. Dále zjistil, že předpisem nájemného platného od 1. července 2002 byla měsíční platba za nájemné a úhrady za služby stanovena částkou 4.612,60 Kč (z čehož nájemné činilo 3.632,60 Kč a měsíční záloha na služby 980,- Kč), že o výši nájemného a úhrad za služby již proběhl mezi účastníky spor vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 386/2003, že v něm šlo o zaplacení dlužného nájemného a záloh na služby za dobu od února 2003 do října 2003 a nedoplatku z titulu vyúčtování za léta 2000 až 2002 v celkové výši 12.941,10 Kč, že řízení v této věci bylo zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby, neboť účastníci se mimosoudně dohodli a dne 18. května 2005 uzavřeli dohodu o narovnání a dohodu o zaplacení dluhu a že následně byl dluh ve výši 12.575,- Kč uhrazen. Vzal také za prokázáno, že v uvedeném řízení učinili účastníci nesporným, že od 1. července 2002 činí nájemné za předmětný byt částku 3.632,60,- Kč, že ani v době od listopadu 2003 do července 2005 nebylo nájemné a úhrady za služby placeno v plné výši, že dluh z tohoto titulu dosáhl výše 13.977,60 Kč a že od července 2005 hradí žalovaná nájemné v plné výši. Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – současně zjistil, že žalovaná (původně ještě se svým manželem) zaplatila žalobcům za užívání bytu v lednu 2004 částku 4.267,- Kč, od února 2004 do července 2005 částku 3.931,- Kč měsíčně, v srpnu a září 2005 částku 4.300,- Kč měsíčně a za období od října do prosince 2005 částku 4.122,50 Kč měsíčně, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. prosince 2005, č. j. 7 C 237/2005-46, jež nabylo právní moci dne 30. ledna 2006, byl schválen smír uzavřený mezi žalobci a žalovanou, v němž se žalovaná mimo jiné zavázala zaplatit z titulu dlužného nájemného a služeb za období od února 2004 do července 2005 částku 8.753,- Kč, že ve zbývající výši 2.928,80,- Kč s příslušenstvím pak bylo řízení zastaveno a že ze znaleckého posudku č. 0004/2004 ze dne 7. dubna 2004 znalce Ing. J. Š. lze dovodit, že výše žalovanou placených snížených záloh by nemohla postačovat obvyklému rozsahu těchto plateb (i s přihlédnutím k údajně žalovanou oznámené změně počtu členů domácnosti). Zjistil rovněž, že žalovaná trpí ischemickou srdeční chorobou, je léčena na hypertenzi s diabetes mellitus, přičemž její zdravotní stav vyžaduje dodržování dietního režimu a správné životosprávy a vylučuje fyzickou zátěž. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Dále – opět ve shodě se soudem prvního stupně – také dovodil, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti zdůraznil, že „je zcela správné přihlížet k celkové délce období, v němž byly povinnosti nájemce porušeny, a k opakujícímu se porušování povinnosti nájemce – žalované, byť výpovědní důvod zahrnoval po skutkové stránce pouze jeden z časových úseků, ve kterém k nežádoucímu chování nájemce došlo“. Stejně jako soud prvního stupně pak dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalované z bytu, nejde-li v tomto případě o rodinu s nezletilými dětmi, vázat pouze na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání, a to poukazem na okolnosti posléze uvedené, zpochybnila správnost právních závěrů, které soudy obou stupňů učinily s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ a §3 odst. 1 obč. zák. Zmínila rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, v němž byla řešena otázka rozporu výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. s dobrými mravy mezi stejnými účastníky řízení. Namítla, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. soud prvního stupně „nevyhodnotil“ skutečnost, že již před doručením žaloby byly „do té doby sporné dlužné částky“ uhrazeny, a to dne 25. května 2005, že tím byly doplaceny „do té doby sporné platby za služby“ do ledna 2004 včetně, že od této doby pak činily nedoplatky za služby pouze částku 8.407,- Kč (jde o nižší částku než trojnásobek měsíčního nájemného) a že od července 2005 platí řádně v plné výši. Podle názoru žalované soud prvního stupně rovněž „nevzal na zřetel, že žalobci neustále účtovali jak zálohy na služby, tak i jejich vyúčtování, jako by v bytě bydlely 4 osoby, i když nejméně od r. 2001 věděli, že v bytě jsou pouze osoby tři a od května 2005 pak pouze dvě“. Odvolacímu soudu vytkla, že se „vůbec nezabýval zhodnocením jejího zdravotního stavu … z hlediska podané výpovědi“. Zdůraznila, že „ačkoliv soudy obou stupňů aplikovaly správná zákonná ustanovení, neučinily tak důsledně“. Za zásadně právně významné dovolatelka pokládala otázky, „zda je výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. naplněn tehdy, jestliže nájemce poukazuje pronajímateli pravidelně částky, převyšující dohodnuté nájemné, ale s ohledem na nesprávné vyúčtování platí menší zálohy na služby spojené s užíváním bytu“, dále „zda lze přivolit k výpovědi z nájmu bytu tehdy, když ke dni podání výpovědi nepřesahuje dlužná částka trojnásobek sjednaného nájemného“, a konečně „zda v případě souběhu závažného zdravotního poškození na straně nájemce a nesprávnostech při vyúčtování služeb spojených s nájmem bytu na straně pronajímatele je na místě použít ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tak, že lze nevyhovět návrhu na přivolení k výpovědi“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d/ a §3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelka však opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a nabídla zčásti jiný (vlastní) skutkový stav věci, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí spočívá především na řešení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce). Dovolatelka zpochybnila správnost právních závěrů, které odvolací soud učinil s odkazem na citované ustanovení. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. rozhodnutí ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000 (včetně odůvodnění), uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000) zaujal právní názor, podle něhož z ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno (srov. dikci „zejména“) jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Od uvedeného názoru nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci. Přitom neplacením nájemného (úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu) ve smyslu §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, tj. je placeno v nižší částce než dohodnuté, resp. než jednostranně zvýšené. Zbývá dodat, že nesouhlasí-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, má možnost se proti takto zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněné pod č. C 1693 ve Svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2004, ze dne 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2122/2004, a ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2663/2004). Z toho rovněž vyplývá, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné (platil nájemné v částce nižší než dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené), nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jak to Nejvyšší soud dovodil rovněž v rozsudcích z 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001. K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna, rovněž prokáže – ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99, a dále např. v rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněném pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura. Přitom již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil mimo jiných rovněž právní závěr, že podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý.
Dovolatelka v dovolání zpochybnila rovněž správnost právních závěrů, které odvolací soud učinil s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
S dovolatelkou lze souhlasit v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/).
Zpochybňuje-li však dovolatelka správnost právního názoru, který odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud), je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu