ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.412.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 412/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně A. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. Š., 2) I. Š., zastoupeným advokátem, o určení, že povinnost žalovaných vyklidit byt není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 244/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. října 2004, č.j. 22 Co 255/2004-62, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. října 2004, č.j. 22 Co 255/2004-62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 5. 2004, č.j. 6 C 244/2004-31, určil, že povinnost žalovaných k vyklizení bytu č. 1 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, který se nachází v domě č.p. 101 v L. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), uložená rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 3. 1995, č.j. 6 C 107/95-10, není nadále vázána na zajištění náhradního bytu s tím, že žalovaní jsou povinni tento byt vyklidit do 31. 12. 2004; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně se téhož určení neúspěšně domáhala již v roce 2000 (sp. zn. 6 C 1100/2000), kdy soud dovodil, že uvolnění rodinného domu žalovaných č.p. 665 v L. (dále jen „rodinný dům“) sice bylo změnou poměrů žalovaných, avšak s ohledem na jeho špatný stavebně-technický stav a příjmy žalovaných nebylo v jejich možnostech rodinný dům opravit; tudíž tím, že se do rodinného domu nenastěhovali, nepoškozovali žalobkyni. Soud však uvedl, že opačný závěr nelze vyloučit později, pokud by žalovaní nechali dům bez závažných důvodů chátrat. Soud prvního stupně se v projednávané věci znovu zabýval průměrným čistým měsíčním výdělkem žalovaných a z těchto údajů dovodil, že alespoň část svých příjmů mohli použít na údržbu a opravy rodinného domu, aniž by tyto práce museli zajišťovat svépomocí. Proto by odporovalo dobrým mravům, aby žalovaní i nadále bydleli v předmětném bytě, z něhož měli již deset let výpověď, a nadále platili tzv. regulované nájemné. Navíc žalovaní již z předcházejícího řízení (sp. zn. 6 C 1100/2000) věděli, že případné další chátrání rodinného domu může napříště ovlivnit posuzování nároku na bytovou náhradu. Proto se soudu prvního stupně jevilo účelové, pokud žalovaní začali uvažovat o prodeji rodinného domu až po zahájení tohoto řízení. Podle soudu prvního stupně vlastnické právo žalovaných k prázdnému rodinnému domu, který není žalovanými rekonstruován, odůvodňuje podanou žalobu. Žalovaným pak uložil roční lhůtu k vyklizení, aby měli dostatek času k zajištění náhradního bydlení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, č.j. 22 Co 255/2004-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt není nadále vázána na zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil ve smyslu §205a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) dokazování o nové skutečnosti, které nastaly až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. Zohlednil tak prodej rodinného domu na základě kupní smlouvy ze dne 25. 6. 2004, když právní účinky vkladu nastaly ke dni 5. 8. 2004, dále i skutečnost, že žalované bylo rozhodnutím Úřadu práce ve S. ze dne 12. 8. 2004, č. SYB-919/2004-EL4, přiznáno od 1. 8. 2004 hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti, a tvrzení žalovaných, které nebylo sporné, že s nimi již nebydlí jejich dcera. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že vlastnické právo zavazuje vlastníka rodinného domu, aby jej užíval k jeho účelu. V řízení však bylo prokázáno, že žalovaní nenechali rodinný dům chátrat bez vážných důvodů. Pouhá skutečnost, že žalovaní rodinný dům neužívali nebo nerekonstruovali, nestačí k závěru o účelovosti jejich jednání. Za spekulaci by šlo označit situaci, kdy by žalovaní i přes dostatek finančních prostředků odkládali jeho opravu a okamžik nastěhování, nebo jej pronajímali třetím osobám za účelem majetkové výhody. Skutečným důvodem nečinnosti žalovaných však byla jejich finanční situace. Z listinných důkazů (zpráva Ing. R. J. o stavebně-technickém stavu rodinného domu) přitom vyplynulo značné opotřebení rodinného domu, které by vyžadovalo provedení řady prací v ceně kolem 900.000,- Kč, aby se stal obyvatelným. Podle odvolacího soudu ani uzavření kupní smlouvy na rodinný dům nelze kvalifikovat jako účelové jednání, neboť jeho prodej žalovaní avizovali již v průběhu řízení před soudem prvního stupně s tím, že nemají dostatek finančních prostředků na jeho opravu, a opak nebyl ani v odvolacím řízení prokázán. Proto by bylo v rozporu s dobrými mravy žalobě vyhovět.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud přecenil význam a závěry jediného listinného důkazu – zprávy Ing. J. ohledně stavebně-technického stavu rodinného domu a že pokud chtěl vést úvahy ohledně nákladů rekonstrukce, mělo zhodnocení vyjít ze znaleckého posudku. Při právním posouzení dále nebyla zohledněna ani ta skutečnost, že žalovaní byli vlastníky rodinného domu již od roku 1983 a teprve později po smrti rodinného příslušníka se nemovitost uvolnila, žalovaní však od samého počátku nemovitost neudržovali, ani neopravovali. Vedle toho byli žalovaní v předchozím sporu (sp. zn. 6 C 1100/2000) upozorněni, že do budoucna by mohl být výkon jejich práv v předmětném bytě bydlet hodnocen jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Pokud by žalovaní měli skutečný zájem učinit rodinný dům obyvatelným, mohli z minimálních nákladů na bydlení (regulované nájemné) v předmětném bytě ušetřit na investice do rekonstrukce rodinného domu. I urychlený prodej tohoto domu svědčí o vědomí žalovaných, že další užívání předmětného bytu by již bylo v rozporu s dobrými mravy. Proto žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však v dovolání namítány nejsou a ani se ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud přezkoumal tedy napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a shledal dovolání důvodným.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Pokud jde o právní posouzení projednávané věci, soudní praxe (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 1979, sp. zn. 11 Co 164/79, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod č. 25, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 45) dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) rovněž nezaznamenala odklon od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, jemuž svědčí právo bydlení, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo je povinen výkon tohoto práva strpět. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, z nichž lze jednoznačně dovodit, že výkon práv a povinností založených předchozím rozhodnutím je v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
V projednávané věci bylo v řízení prokázáno, že rozsudkem ze dne 16. 3. 1995 soud pravomocně přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu a rozhodl o jeho vyklizení po zajištění náhradního bytu, a teprve poté, kdy zemřela teta žalovaného M. Š. a rodinný dům se uvolnil, zahájila žalobkyně opakovaně (dne 20. 12. 2000 a 3. 3. 2004) řízení o určení, že povinnost žalovaných předmětný byt vyklidit již není vázána na zajištění bytové náhrady. Z uvedeného vyplývá, že byl splněn výchozí předpoklad pro nové posouzení otázky v minulosti již pravomocně přiznané bytové náhrady, neboť změna poměrů žalovaných nastala až smrtí M. Š. Do té doby totiž žalovaní rodinný dům ani nemohli užívat, protože k němu měla původní vlastnice M. Š. vyhrazeno doživotní právo bydlení na základě kupní smlouvy ze dne 14. 7. 1983.
S ohledem na dlouhodobě (tj. od okamžiku přivolení k výpovědi z nájmu bytu v roce 1995) nepříznivou finanční situaci žalovaných, která ostatně není ani mezi účastníky sporná, a která se dokonce prokazatelně zhoršila (viz rozhodnutí Úřadu práce v S. ze dne 12. 8. 2004, jímž bylo žalované přiznáno hmotné zabezpečení), k čemuž bylo v souladu s §205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. odvolacím soudem rovněž správně přihlédnuto, nelze prodej rodinného domu žalovaných považovat za účelové jednání, kterým by se vyhýbali vyklizení předmětného bytu, byť jej užívají za tzv. regulované nájemné, a zneužívali výkon svých práv na úkor žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Za takové jednání nelze vzhledem k nedostatku finančních prostředků považovat ani okolnost, že žalovaní neinvestovali do svého rodinného domu již od doby, co jej získali do vlastnictví. Okolnost, že byli žalovaní v předchozím sporu (sp. zn. 6 C 1100/2000) upozorněni, že do budoucna by mohl být výkon jejich práva v předmětném bytě bydlet do zajištění náhrady hodnocen jako jednání v rozporu s dobrými mravy, ještě sama o sobě neznamená, že jejich následné jednání skutečně v rozporu s dobrými mravy bylo.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud přecenil význam a závěry zprávy znalce Ing. J. ohledně stavebně-technického stavu rodinného domu a pokud chtěl vést úvahy ohledně nákladů rekonstrukce, mělo zhodnocení vyjít ze znaleckého posudku, jde o polemiku s hodnocením důkazů, jež může být úspěšná pouze v případech, kdy by soudy nižších stupňů vykročily z mezí zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), tj. činily skutkové závěry, jež se v žádném možném (logicky udržitelném) výkladu z provedených důkazů nepodávají; tak tomu však v daném případě není. Procesní předpisy přitom nestanoví, které důkazy jsou způsobilé prokázat určité skutečnosti, naopak z ustanovení §125 o.s.ř. vyplývá, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků, aniž by některým druhům důkazů byla přičítána apriori větší věrohodnost.
Odvolací soud však při právním posouzení věci pominul skutečnost, která vyplynula z provedeného dokazování, a to že žalovaní dle kupní smlouvy ze dne 25. 6. 2004 obdrželi za prodej rodinného domu částku 525.000,- Kč, a nezvažoval, zda s přihlédnutím k této skutečnosti nelze trvání na podmínce zajištění náhradního bytu považovat za rozporné s dobrými mravy. Pokud by totiž za rozpornou s dobrými mravy bylo možno považovat skutečnost, že žalovaní jsou vlastníky domu, v němž by mohli uspokojovat bytovou potřebu, jejž však bez vážných důvodů nechávají chátrat (a s tímto právním názorem se dovolací soud ztotožňuje), pak v situaci, kdy nedostatek finančních prostředků přiměl žalované, aby takový dům prodali, nelze přehlédnout, že takto získali větší částku peněz, a je nutno uvážit, zda tato částka jim v daném místě a čase umožňovala zajistit si (namísto nemovitosti, jejíž údržba pro ně byla neúnosná) jinou adekvátní možnost bydlení. Opačný výklad by narušil rovnováhu spravedlivého uspořádání vztahů mezi nájemcem a pronajímatelem, jež představuje nepominutelnou právní zásadu respektovanou ustálenou soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1439/2004, ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1136/2003, a ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu