ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.495.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 495/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. K., a 2) P. K., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 10 C 21/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. listopadu 2004, č.j. 10 Co 625/2004-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 5. 2004, č.j. 10 C 21/2001-63 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 5. 6. 2002, č.j. 10 C 21/2002-32, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2003, č.j. 10 Co 705/2002-47, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 1 v prvním podlaží domu v Ch. listopadu 49 o velikosti 1+1 s příslušenstvím (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 11. 2004, č.j. 10 Co 625/2004-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, že žalovaní jsou jako manželé jeho společnými nájemci, že předmětný byt neužívají k uspokojení své potřeby bydlení od roku 1994, že žalovaná v bytě nikdy trvale nebydlela a navštívila ho spolu se žalovaným výjimečně o některých víkendech, že má trvalé bydliště u svých rodičů v O., že žalovaný založil dvě obchodní společnosti, v nichž podniká (pracuje jako lékař), že jedna z těchto společností S. T. spol. s r.o., která si vede velmi dobře, má v nájmu nemovitost ve Š., v níž žalovaní spolu se svým dítětem užívají samostatně místnosti, které jsou fakticky bytem o velikosti 3+1 s příslušenstvím, byť nejsou jako byt kolaudovány, že předmětný byt je mnohem menší a méně vybaven, než ten, který fakticky užívají, a jeho stav nesvědčí o tom, že by byl užíván k trvalému bydlení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že výpověď daná žalobcem žalovaným je platná a že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. je dán, neboť žalovaní předmětný byt neužívají déle jak 10 let pro potřeby bydlení, aniž by jim v tom bránily vážné důvody. I když žalovaný je pracovně vázán mimo obec, kde se předmětný byt nachází, nelze – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – předpokládat, že by se do předmětného bytu vrátil; ostatně nic takového žalovaní ani v průběhu řízení netvrdili, ani neprokazovali. Navíc před podáním výpovědi (v roce 2001) neučinili ani žádné reálné kroky k řešení vzniklé situace (např. výměnou bytu), ačkoliv pro to měli dostatek časového prostoru. Při hodnocení naplněnosti daného výpovědního důvodu přihlédl odvolací soud též k oprávněnému zájmu pronajímatele na řádném využívání bytu pro účely, k němuž je určen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatnili v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Naplnění prvního z dovolacích důvodů – existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – spatřují dovolatelé v tom, že předmětný byt není ve výpovědi dostatečně specifikován a identifikován, takže rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nevykonatelná. V rámci kritiky nesprávnosti právního posouzení poukazují na to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 360/02, v němž se uvádí, že vážným důvodem neužívání bytu může být mimo jiné trvalý výkon práce mimo obec. Dále namítají, že soud nevzal v úvahu argumenty svědčící o nepřípustnosti přivolení k výpovědi, a to skutečnost, že žalovaný byl vyslán svým zaměstnavatelem (Okresní nemocnicí v Ch.) do P. za účelem získání atestace, avšak nebylo mu umožněno se vrátit, dále skutečnost, že je vázán mimo Ch. z titulu svého zaměstnání jako primář a jednatel Sanatoria T., jakož i skutečnost, že žalovaní nemají jiný (než předmětný) byt, k němuž by měli právo nájmu, a že prostory, které užívají, nejsou kolaudovány jako bytové a nacházejí se v nemovitosti, kterou má Sanatorium T. v nájmu. Dovolatelé vyjadřují nesouhlas s úvahou soudu, že předmětný byt je méně vhodný než prostory, které užívají, a že se nehodlají do Ch. vrátit a nečiní v tomto směru žádné kroky; naopak žalovaný se snažil o výměnu bytu, v níž mu zabránilo mimo jiné i probíhající soudní řízení. Pokud pak soud poukázal na zájmy pronajímatele, mají dovolatelé za to, že hlavním důvodem pro podání žaloby v dané věci byl záměr žalobce převést byt do vlastnictví nájemce, nikoli zájem na optimálním využití bytového fondu. Závěrem dovozují, že jim nelze klást k tíži, že žalovaný byl nucen hledat pracovní uplatnění mimo Ch. a že nejsou při neexistenci trhu s byty schopni vyřešit si bytovou situaci. Navrhli, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku; z obsahu dovolání se rovněž podává, že se domáhají jeho zrušení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není důvodné, a navrhl, aby bylo odmítnuto. Vyvracel námitku dovolatelů o neurčitosti výpovědi z důvodu nedostatečné identifikace předmětného bytu, jakož i námitku nesprávnosti právního posouzení věci; v této souvislosti poukázal na to, že odvolací soud (v souladu se zmíněným nálezem Ústavního soudu) posuzoval vážnost důvodů neužívání bytu, a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 4. listopadu 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném shora označeným usnesením odvolacího soudu, tj. přivolil k výpovědi z nájmu bytu.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatelé výslovně neoznačují právní otázku, s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí má z hlediska uplatněných námitek směřujících proti právnímu posouzení věci po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. vyplývá, že naplnění uvedeného výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo ho užívá jen občas, a že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá občas) byt k účelu, k němuž je určen. Přitom soud posuzuje existenci daného výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi; k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v časopise Soudní judikatura 2/2002). O „neužívání (občasné užívání) bytu“ ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Vážnými (závažnými) důvody neužívání bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (aby ho užíval soustavně). Vážnost (závažnost) důvodů musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968). Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými (závažnými) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván může být např. nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu (členů jeho domácnosti), ale též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro než není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 287/2003, ze dne 16. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 226/2000, a ze dne 5. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1480/2004).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce v souladu s hmotným právem i ustálenou soudní praxí. Zhodnotil okolnosti namítané žalovanými jako vážné důvody neužívání bytu, správně však též přihlédl k tomu, že žalovaní byt neužívají k obvyklému způsobu bydlení po dobu více jak 10 let a že (vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu) nelze reálně předpokládat, že by tak činili v budoucnu; rovněž tak zohlednil oprávněný zájem pronajímatele na řádném využití bytu pro občany, kteří bydlí v obci, v níž se byt nachází, a jejichž potřeby musí vzhledem ke svému specifickému postavení brát v úvahu. Pokud dovolatelé posléze uvedené úvahy zpochybňují skutečnostmi nově uváděnými v dovolání, je nutno poukázat na to, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů (§243a odst. 2 o.s.ř.) a nemůže přihlížet k novým skutečnostem a důkazům (§241a odst. 4 o.s.ř.). Dovolací soud neshledává, že by napadený rozsudek byl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2003, sp.zn. I. ÚS 360/02, na který dovolatelé poukazují. V dané věci – na rozdíl od věci, jíž se týká zmíněný nález – žalovaní po dobu, kdy neužívají předmětný byt, uspokojují v dostatečné míře svoji bytovou potřebu v prostorách, jež fakticky slouží k bytovým účelům a nepřivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu by pro ně nepřineslo reálné zlepšení jejich bytových poměrů. Pokud pak dovolatelé namítají, že ke změně místa výkonu práce žalovaného došlo z důvodu ztráty zaměstnání v obci, kde se byt nachází, jde o situaci, s níž se v současných ekonomických poměrech musí vyrovnat více občanů.
K námitce týkající se neurčitosti vymezení bytu ve výpovědi dané žalobcem žalovaným, jež obsahově míří spíše na nesprávnost právního posouzení věci (otázky platnosti výpovědi z nájmu bytu) než na namítanou vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), lze poukázat na ustálenou judikaturu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1745/2004), podle níž neplatnost výpovědi nezpůsobuje skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, jestliže mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaní obývají na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobci. V dané věci nebylo sporováno, že by žalovaní byli se žalobcem v jiném nájemním vztahu než k předmětnému bytu, jehož nájem je vypovídán, takže označení bytu ve výpovědi (i ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) lze považovat za dostatečně určité.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a k tomu DPH ve výši 195,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. června 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu