ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.609.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 609/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P., a.s., zast. advokátkou, proti žalovanému A. S., zast. advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 197/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2005, č.j. 13 Co 543/2005-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1220,- Kč k rukám jeho právního zástupce, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, č.j. 13 Co 543/2005-133, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 6. 2005, č.j. 11 C 197/2004-115, jímž tento soud zamítl žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 13, I. kategorie, garsoniéry, v 5. podlaží domu čp. 224 v P., a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v projednávané věci se žalobce domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., ve znění účinném před 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) z důvodu, že nájemce byt bez vážných důvodů neužíval, popř. jej užíval jen občas.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce uznává, že výkon zaměstnání mimo obec, v níž se předmětný byt nachází, je vážným důvodem pro neužívání bytu, avšak v daném případě je občasné užívání bytu trvalým jevem a žalovaný nečiní žádné kroky k tomu, aby tento stav změnil. Taktéž žalovaný připouští, že určitou část roku tráví v USA, kde má občasnou práci, a po zbytek roku žije v P., kde má přítelkyni a sestru. Byt je jeho jediným bytem.
Podle odvolacího soudu je za dané situace správný závěr soudu prvního stupně, že výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. není dán, neboť občasné užívání bytu z důvodu práce žalovaného v USA, kde má příjmy z podnikatelské aktivity, což je jeho jediný příjem, je důvod závažný, neboť uvedené ustanovení je třeba po vstupu do Evropské unie vykládat šíře a žalovaný poté, co mu vznikne nárok na důchod, bude předmětný byt užívat trvale.
Vzhledem k uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovoláním ze dne 17. 1. 2006 žalobce napadl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud ve svém rozhodnutí citoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 226/2000 jen částečně; v uvedeném rozsudku se vychází z toho, že v případě občasného užívání bytu se musí jednat o stav přechodný a okolnosti případu musí nasvědčovat tomu, že občasné užívání bytu je pouze dočasné a že nájemce činí kroky k odstranění překážek, které mu znemožňují řádné užívání bytu.
Podle dovolatele se u žalovaného nejedná o dočasné neužívání bytu, neboť takovýto způsob užívání trvá již od roku 1994 a z výpovědi a chování žalovaného vyplývá, že není ohraničena doba, po níž bude takový stav trvat. Žalovaný doložil soudu, že i nadále prodlužuje licenci, kterou má v USA udělenu k podnikání, a prokazoval, že i nadále trvá jeho podnikatelská činnost v USA. Argument, že žalovaný po vzniku nároku na důchod bude v České republice žít trvale, nevychází z tvrzení žalovaného a byl soudem užit svévolně.
Dovolatel v dovolání dále uvedl, že se odvolací soud nedostatečně zabýval právy a zájmy žalobce jako pronajímatele dle zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu. Žalobce má zájem na řádném využití bytu prostřednictvím svých zaměstnanců (zdravotnických pracovníků) a z tohoto hlediska a s ohledem na charakter jeho činnosti je třeba posuzovat specifičnost jeho zájmů.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 2. 2. 2006 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že nesouhlasí s názorem žalobce, že odvolací soud použil pouze část argumentace z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 226/2000, a je správný závěr, že žalovaný má pro občasné užívání bytu závažné důvody. V řízení bylo podle žalovaného nepochybně prokázáno, že se po určitou část roku zdržuje v USA a důvodem, proč tak činí, je skutečnost, že jeho jediným zdrojem příjmů je jeho podnikání v USA. V České republice však tráví přibližně polovinu roku a má zde rodinné zázemí a přátele. V České republice se mu s ohledem na jeho věk (60 let) nepodařilo najít vhodné zaměstnání. Žalovaný je dále toho názoru, že ukončení nájemního vztahu by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný se o pronajatý byt staral, včas a v plné výši hradil nájemné a ostatní poplatky a v době jeho nepřítomnosti byt pravidelně kontrolují jeho rodinní příslušníci. Žalovaný se dále domnívá, že zájem žalobce na ubytování svých zaměstnanců nemůže převážit nad jeho zájmem mít zajištěno bydlení, neboť pro žalovaného těsně před důchodovým věkem je to záležitost zásadní.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil mu uhradit náklady řízení ve výši 4.611,- Kč (včetně DPH).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně tohoto, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel v dovolání zejména namítá, že se u žalovaného nejedná o „dočasný způsob občasného užívání bytu“, popř. že žalovaný nečinil kroky k tomu, aby v budoucnu v České republice trvale žil, dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že za daného skutkového stavu při rozhodování o přivolení k výpovědi nájmu z důvodů uvedených v §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. neposuzoval i oprávněné zájmy pronajímatele na využití bytu pro své zaměstnance, aniž by toto svoje tvrzení v dovolání blíže odůvodnil. Tyto námitky jsou z části polemikou se skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů, ale i otázkou právní, tj. zda je za daného skutkového stavu naplněn výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“).
Soudní praxe je při aplikaci ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. ustálena a vychází vždy z konkrétních okolností případu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, rozsudek ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1347/2004, usnesení ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1297/2005). V nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 360/02 byl mj. vysloven názor, že k naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je zapotřebí, aby nájemce byt neužíval bez vážných důvodů buď vůbec, anebo jen občas; podmínkou neužívání bytu či občasného užívání bytu není přechodnost (dočasnost) takovéhoto stavu, ale rozhodující je pouze vážnost důvodů neužívání či občasného užívání bytu. V dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu byla právní otázka, na níž je toto rozhodnutí založeno, posouzena v souladu se soudní judikaturou a hmotným právem, popř. uvedeným nálezem Ústavního soudu.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto rozhodl podle ust. §243b odst. 5, 1. věty a §218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1. věty o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému celkem 1.220,- Kč (sestávající z odměny advokáta ve výši 3.800,- Kč dle §1 odst. 1, §2 odst. 1 a §7 písm. d/ vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, snížená dvakrát o 50 % dle §15 a §18 odst. 1 cit. vyhlášky, paušální náhrady ve výši 75,- Kč dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů a DPH ve výši 19 %).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu