ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.637.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 637/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Bytovému družstvu N., zastoupenému advokátem o zpřístupnění bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 230/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 11 Co 285/2005-75, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 11 Co 285/2005-75, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. dubna 2005, č. j. 8 C 230/2003-55, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 11 Co 285/2005-75, potvrdil rozsudek ze dne 1. dubna 2005, č. j. 8 C 230/2003-55, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zpřístupnit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku „byt č. 9 v domě č. p. 1499 pod adresou P., V. 38“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. června 2000, č. j. 22 D 382/99-78, bylo žalobci – jako jedinému dědici zůstavitele F. Č., zemřelého dne 14. června 1999 – potvrzeno nabytí veškerého majetku zůstavitele, a to včetně členského podílu v žalovaném Bytovém družstvu N., se sídlem v P., V. 38 (dále též jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“), a že dohodou o odevzdání bytu a ukončení členství v bytovém družstvu ze dne 7. února 2000 (dále jen „dohoda ze dne 7. února 2000“) vypořádali žalobce a žalovaný svá vzájemná práva a povinnosti v souvislosti s úmrtím F. Č. mimo jiné tak, že dnem podpisu dohody zanikají veškerá práva a povinnosti vyplývající z členství v družstvu po zemřelém F. Č., jakož i veškerá práva a povinnosti vyplývající z nájemního vztahu ohledně předmětného bytu, žalobce se zavázal předat klíče od bytu místopředsedovi družstva M. N., žalovaný se současně zavázal na vlastní náklad zlikvidovat veškeré věci, které zůstanou v bytě po jeho předání a předat žalobci vyúčtování jeho vypořádacího podílu a vyúčtování nákladů za rok 1999 do „31. dubna 2000“. Poté rovněž zjistily, že podle článku 7 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 stanov družstva může členství v družstvu zaniknout mimo jiné písemnou dohodou ke dni uvedenému v dohodě. Z uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů především dovodily, že podle 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí F. Č., tj. ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.”), připadl žalobci členský podíl v družstvu a zároveň na něj přešel nájem k předmětnému bytu, a to ke dni úmrtí F. Č. (§460 obč. zák.). Dále rovněž dovodily, že dohoda ze dne 7. února 2000 „splňuje veškeré náležitosti právního úkonu stanovené obchodním i občanským zákoníkem“ a byla tudíž uzavřena platně. V této souvislosti se ztotožnily s právním závěrem přijatém v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 14 Cmo 397/2003-51, že „skutečnost, že dohoda o ukončení členství byla uzavřena bez souhlasu soudu – tj. v daném případě před potvrzením dědictví – způsobila pouze neúčinnost smlouvy a okamžikem právní moci usnesení soudu o potvrzení dědictví žalobci se dohoda o ukončení členství stala účinnou“. Současně neuznaly důvodnou ani námitku žalobce o tom, že dohoda ze dne 7. února 2000 je absolutně neplatným právním úkonem proto, že byla uzavřena v omylu, a to se zdůvodněním, že „byla uzavřena u notáře, sám žalobce vypověděl, že jej nikdo k podpisu nenutil, že dohodu četl, že v průběhu jednání o ní mohl kdykoliv odejít, ale nechtěl“. Za této situace žalobu (v konečném důsledku) zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci a zdůraznil, že soudy obou stupňů vycházely mimo jiné z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 14 Cmo 397/2003-51, s jehož právním závěrem se ztotožnily. Namítl, že soudy při svém rozhodování neměly k dispozici rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2005, č. j. 30 Cdo 967/2004-72, kterým byl výše uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2003, č. j. 51 Cm 30/2001-31, zrušen a věc byla se závazným právním názorem vrácena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. V dané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „dohoda o ukončení členství žalobce v žalovaném družstvu je neplatná, neboť bylo třeba k uzavření takové dohody souhlasu soudu“, avšak v dědickém řízení nebylo vydáno žádné soudní rozhodnutí, jímž by byl takový souhlas soudu udělen. Proto nemůže být správný právní názor, podle něhož dohoda ze dne 7. února 2000 byla uzavřena platně. Podle názoru dovolatele soud při svém rozhodování rovněž nevzal v úvahu skutečnost, že „žalobce podepisoval dohodu o ukončení členství, aniž by znal hodnotu předmětného bytu“, tedy „nevěděl, že se vzdává majetku v hodnotě cca 1 milión Kč“, navíc „žalovaný ho záměrně o této skutečnosti neinformoval a využil jeho neznalosti a neinformovanosti“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů, uvedl, že – z důvodů v dovolání popsaných – se ustanovení §175r o.s.ř. „nevztahuje na situaci žalobce v dědickém řízení“, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnil dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění. Přehlédl však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právních závěrech, že dohoda ze dne 7. února 2000 byla uzavřena platně a je – z důvodů uvedených v citovaném rozsudku – rovněž účinná. Správnost právního závěru týkajícího se platnosti dohody ze dne 7. února 2000 dovolatel v dovolání zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda lze dohodu ze dne 7. února 2000 pokládat za platný právní úkon. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §706 odst. 2 obč. zák. jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl.
Podle ustanovení §175r o.s.ř. dědici mohou věci náležející do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se svolením soudu.
Ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 967/2004 (ve věci, na níž v dovolání odkázal dovolatel) Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobce J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 14 Cmo 397/2003-51, rozsudkem ze dne 31. května 2005, č. j. 30 Cdo 967/2004-72, zrušil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze a rovněž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2003, č. j. 51 Cm 30/2001-31, a věc vrátil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7.10.1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96, uveřejněný pod č. 6 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – zaujal právní názor, že usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci patřící do dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu rámec obvyklého hospodaření (§175r o.s.ř.), je rozhodnutím, jehož je třeba k platnosti smlouvy (§39 obč. zák.); nejde o rozhodnutí ve smyslu §47 odst. 1 obč. zák. V poměrech této věci pak dovodil, že dohoda ze dne 7. února 2000 je neplatná (§175r o.s.ř., §39 obč. zák.), a to s ohledem na zjištění, „že v řízení o dědictví po zůstaviteli žádné rozhodnutí ve smyslu ustanovení §175r o.s.ř. vydáno nebylo a že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7.6.2000, č.j. 22 D 382/99-78, byl jako aktivum dědictví po zůstaviteli deklarován i sporný členský podíl v bytovém družstvu“. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§460 obč. zák.). K nabytí dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto. Zákon dědicům nezakazuje v době, kdy dědické řízení ještě nebylo skončeno, věci náležející do dědictví prodat nebo s nimi učinit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření (např. věc darovat, pronajmout, přestavět nemovitost apod.); obdobně mohou dědici naložit s právy a jinými majetkovými hodnotami patřícími zůstaviteli. Uvedená opatření však mohou učinit jen se svolením soudu. Soud je povinen dbát, aby prodejem věcí náležejících do dědictví nebo jiným opatřením dědiců, které přesahuje rámec obvyklého hospodaření, nebyl žádný z dědiců poškozen nebo aby tím nebylo ohroženo uspokojení pohledávek věřitelů. Soud může k prodeji věci náležející do dědictví nebo k jinému opatření, které přesahuje obvyklé hospodaření, udělit souhlas jen tehdy, byl-li okruh dědiců nepochybně zjištěn a, je-li více dědiců, jestliže se všichni dědicové na zamýšleném opatření shodli. Svolení je možno udělit i dodatečně. Výtěžek z prodeje věci náleží do dědictví jako jeho aktivum.
Ani v posuzovaném případě nemá dovolací soud důvodu odchýlit se od právního názoru přijatého ve věci sp. zn. 30 Cdo 967/2004, a proto shodně s tímto právním názorem a na rozdíl od právního názoru odvolacího soudu uzavírá, že dohoda ze dne 7. února 2000 je – z důvodů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2005, č. j. 30 Cdo 967/2004-72 – neplatná (§175r o.s.ř., §39 obč. zák.).
Vzhledem k uvedenému byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu