ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.782.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 782/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) M. B., b) JUDr. J. B., c) T. B. a d) J. N., zastoupených advokátem, proti žalované M. N., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 110/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2004, č.j. 11 Co 17/2004-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1365,- Kč k rukám jejich zástupce advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2003, č.j. 12 C 110/2003-16, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 1 v mezipatře domu č. p. 968 v H., P., D. 8, I. kategorie, sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č.j. 11 Co 17/2004-39, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobcům (pronajímatelům – podílovým spoluvlastníkům domu, v němž se předmětný byt nachází) nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu za dobu nejméně pěti měsíců (od srpna do prosince 2002). Na tomto skutkovém základě dovodily, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“) a že povinnost k vyklizení bytu je třeba podmínit zajištěním přístřeší dle §712 odst. 5 obč. zák. Odvolací soud dále označil za právně nerozhodný nesouhlas žalované s výší nájemného a uzavřel, že přivolení k výpovědi není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila a uplatněné dovolací důvody nepodřadila žádné ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b), a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především namítla, že soud prvního stupně jednal a rozhodl v její nepřítomnosti, aniž jí k jednání předvolal a ve věci jí vyslechl, a odvolací soud ji rovněž řádně nevyslechl. Tím byla podle svého názoru zbavena možnosti soudům podat vysvětlení důležitá pro daný spor. Zdůraznila, že předmětný byt není bytem 3+1 I. kategorie, nýbrž bytem 2+1 II. kategorie, že byt zrekonstruovala na své náklady, zřídila etážové topení a v předsíni vybudovala kuchyň, takže jí žalobci neoprávněně účtují nájemné za byt 3+1 I. kategorie. Poukázala na to, že byt užívá od r. 1981, jiný byt nemá, ani není schopna získat, je několik let nezaměstnaná, nemůže sehnat práci, a tudíž ani platit žalobci požadované nájemné, a má postižené plně invalidní dítě. Již před lety chtěla situaci řešit výměnou bytu, žalobci však odmítli dát jí souhlas s výměnou. Žalobci jí též odmítli vyplnit a podepsat formulář žádosti o sociální dávku na bydlení. Konečně žalobci jí odmítli dát souhlas k uzavření nové smlouvy o dodávce elektřiny poté, co společnost P. bez její žádosti v prosinci 2003 odpojila přívod elektřiny do jejího bytu a zvýšila hodnotu hlavního jističe před elektroměrem. Od té doby nemůže v bytě topit, svítit ani ohřívat vodu, přestože je nájemné placeno v plné výši. Tímto postupem žalobců byla zbavena možnosti bydlení, což je dle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, popřípadě jej změnil tak, že je povinna byt vyklidit do 30 dnů poté, kdy jí bude přidělen náhradní byt o velikosti 1+1 I. kategorie v P.
Žalobci ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedli, že považují rozsudky soudů obou stupňů za správné, že žalovaná v dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by již nebyly konstatovány a hodnoceny, že uvádí řadu nepravdivých údajů očerňujících žalobce, které žalobci vyvracejí, a mají za to, že práva žalované byla v řízení plně respektována.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – dovolatelka především namítá, že nebyla předvolána k jednání před soudem prvního stupně, tedy že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, a dále, že jí soud prvního stupně ani soud odvolací („řádně“) nevyslechly. Jde tedy o námitku tzv. zmatečnostní vady ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř., popřípadě námitku jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka však přehlíží, že vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., stejně jako jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Pokud tedy dovolání není přípustné z jiných důvodů, opodstaněnost zmíněných námitek vad řízení dovolací soud zkoumat nemůže, i kdyby řízení těmito vadami skutečně bylo postiženo. Pro úplnost možno dodat, že nelze směšovat výslech účastníka jako důkaz (přičemž účastník nemá „právo“, aby byl vyslechnut, a soud nemá tomu odpovídající „povinnost“ jej vyslechnout – viz §120 odst. 1 a §131 o.s.ř.) a právo účastnit se jednání a vyjadřovat se k věci (přičemž dovolatelka se k věci vyjadřovala přinejmenším v odvolání, a účastnila se odvolacího jednání, kde rovněž svá procení práva mohla uplatnit a také uplatňovala).
Dále je nutno upozornit, že podle §241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Jestliže tedy dovolatelka v dovolání popisuje skutečnosti, které nebyly uplatněny v řízení před soudy obou stupňů (např. odmítnutí souhlasu žalobců s obnovením smlouvy o dodávce elektřiny a přerušení dodávek energií a vody), nelze k těmto „novotám“ v dovolacím řízení přihlížet.
Námitka nesprávného právního posouzení věci (která je jako jediná způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) spočívá v kritice závěru odvolacího soudu o splnění předpokladů k přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., proti němuž dovolatelka staví své přesvědčení, že – s ohledem na okolnosti v dovolání popisované – nemělo být žalobě vyhověno s poukazem na rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod pořadovým číslem 144, rozsudek ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2002, a rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 514/2001) je ustálena v názoru, že neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Ze znění uvedeného ustanovení vyplývá, že skutková okolnost, zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné (včetně okolnosti, že výše nájemného byla mezi stranami sporná), nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu; mohou být významné toliko pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001). Splnění povinnosti platit nájemné nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.), a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002).
Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že ani v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod č. 43). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže však sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, pod C 1702). Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem nejen na straně nájemce, ale i pronajímatele (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod č. 36). V rozsudku ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném v časopisu Právní rozhledy, ročník 1998, sešit 8, na straně 425, pak Nejvyšší soud dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Při úvaze o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nelze přehlédnout, že placení nájemného náleží k základním povinnostem nájemce bytu, takže ani v případě, že pronajímatel neplnil své povinnosti, není možno po něm zpravidla spravedlivě žádat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití §3 odst. 1 obč. zák., jestliže nájemce povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě, svůj přístup nezměnil ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi a při ochraně svých práv nevyužil prostředků, které mu zákon poskytuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002).
Pokud nájemce namítá, že řešení jeho bytových poměrů bránil postoj pronajímatele, který odmítl dát souhlas k výměně bytu, je třeba poukázat na to, že nájemce mohl využít možnosti upravené v ustanovení §715 větě třetí obč. zák., podle kterého odepře-li pronajímatel bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod poř. č. 4).
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze dovoláním zpochybnit) dospěl odvolací soud k závěru, že výkon práva žalobce dát žalovanému výpověď z nájmu bytu není v daném případě v rozporu s dobrými mravy, pak s přihlédnutím k tomu, že otázka, zda výkon práva v konkrétním případě na základě zhodnocení jedinečných okolností tohoto případu je či není v rozporu s dobrými mravy, nemůže představovat otázku zásadního právního významu, neboť postrádá obecný dopad do soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003), nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce ve věci samé zásadní význam.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1365,- Kč, která se skládá z paušální odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání ve výši 1140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální náhrady hotových výdajů 3 x 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu