ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.802.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 802/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce V. B., správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) O. G., 2) Z. G., za účasti V-F. s.r.o., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o zaplacení dlužného nájemného, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 6 C 98/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2004, č. j. 11 Co 745/2004-162, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2004, č. j. 11 Co 745/2004-162, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 8. 2004, č.j. 6 C 98/99-147, v zamítavém výroku ohledně částky 66.046,- Kč s poplatkem z prodlení, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2004, č. j. 11 Co 745/2004-162, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 8. 2004, č.j. 6 C 98/99-147, v zamítavém výroku II ohledně poplatků z prodlení z přisouzené částky 8.954,- Kč a v nákladovém výroku III, a dále pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 8. 2004, č.j. 6 C 98/99-147 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 14. 1. 2004, č.j. 6 C 98/99-101, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2004, č.j. 11 Co 172/2004-123, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovaným ve výroku I., aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 8.954,- Kč, dále II. výrokem žalobu ve zbytku ohledně částky 66.046,- Kč a poplatku z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení ve III. výroku. Soud prvního stupně vyšel z toho, že právo osobního užívání bytu později transformované na nájem bytu vzniklo žalovaným na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu v domě č.p. 21 ve V. (dále jen „předmětný byt“), uzavřené dne 1. 3. 1984 mezi úpadcem a žalovanými, ve které byla dohodnuta měsíční úhrada za užívání bytu ve výši 121,- Kč. Protože v době uzavření této dohody byla výše nájemného a úhrad za poskytování služeb stanovena vyhláškou č. 60/1964 Sb., podle které měla organizace (pronajímatel) při navýšení těchto plateb vůči uživateli (nájemci) oznamovací povinnost, a v daném případě z žádného záznamu nevyplývá, že by žalovaní dali s takovou změnou souhlas, přiznal soud prvního stupně podle §671 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) žalobci dlužné nájemné ve výši 121,- Kč měsíčně za období od dubna 1997 do května 2003 v celkové částce 8.954,- Kč. Pokud žalobce požadoval nájemné ve výši 1.000,- Kč měsíčně a k prokázání tohoto nároku navrhoval provedení znaleckého posudku, soud prvního stupně takový důkaz zamítl, neboť žalobce neunesl břemeno tvrzení tím, že k výzvě soudu nedoplnil tvrzení o rozhodných skutečnostech a samotným důkazem nelze zhojit neúplnost skutkových tvrzení. Ve vztahu k poplatkům z prodlení bylo nesporné, že žalovaní ve skutečnosti po celou dobu od převzetí bytu platili pravidelně nájemné, avšak ve prospěch neoprávněné osoby – vedlejšího účastníka, v dobré víře, že je vlastníkem předmětného bytu. V této souvislosti nelze podle soudu prvního stupně žalovaným přičítat, ani po nich spravedlivě požadovat, aby právně relevantním způsobem reagovali na složité právní vztahy mezi žalobcem a vedlejším účastníkem; proto soud považoval požadavek na zaplacení poplatku z prodlení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a žalobu v této části zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č.j. 11 Co 745/2004-162, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu trvá nájemní vztah mezii žalovanými a úpadcem založený dohodou o užívání bytu ze dne 1. 3. 1984 za tamtéž sjednaných podmínek i nadále, když vlastnické právo k nemovitostem nebylo na základě smlouvy ze dne 25. 9. 1992 převedeno z úpadce na vedlejšího účastníka, protože rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze dne 8. 1. 1999, č.j. 110V6-1579/98, jež bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 30 Ca 111/99, byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka na vklad vlastnického práva. Protože žalovaní platili od roku 1992 úhradu za užívání bytu vedlejšímu účastníkovi, neboť se nesprávně domnívali, že je oprávněným vlastníkem právě on, nelze mimořádnou složitost vztahů, jejíž důvod spočíval na straně žalobce a vedlejšího účastníka, žalovaným přičítat k tíži, navíc když tuto situaci nemohli ovlivnit, ani ji nezneužívali. Proto i odvolací soud považoval uplatnění nároku na poplatek z prodlení za odporující dobrým mravům a napadený rozsudek z tohoto důvodu za věcně správný.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolatel namítá vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem, jenž by určil, jaká byla výše „vyhláškového nájemného“ pro předmětný byt za dlužné období. Co se týká odvolacím soudem uvedené oznamovací povinnosti, upozornil, že žalované vyzval dopisy ze dne 19. 12. 1997 a 14. 12. 1999 k úhradě nájemného s tím, že předmětný byt je ve vlastnictví žalobce (což doložil výpisy z katastru nemovitostí) a k předložení kopie nájemní smlouvy bytu. Protože žalovaní i nadále žalobci nájemné neplatili a žádnou smlouvu nedoložili, nemohl žalobce zvyšovat nájemné. Dle přesvědčení dovolatele je nemorální, že žalovaní stále platí nájemné ve výši stanovené před dvaceti lety, které mu znemožňuje plnit povinnost pronajímatele udržovat byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání. Dovolatel nesouhlasí ani s právním posouzením nároku na zaplacení poplatků z prodlení. Dle jeho názoru nelze uzavřít, že by se žalovaní v právních poměrech obtížně orientovali, a situaci tak nemohli ovlivnit ani ji nezneužívali. Ve vztahu k žalovaným totiž byla rozhodující jedině otázka vlastnictví bytu a ta jim byla prokazatelně doložena výpisem z katastru nemovitostí přiloženým k oběma dopisům ze dne 19. 12. 1997 a 14. 12. 1999. Vzhledem k uvedeným písemnostem museli mít žalovaní přinejmenším pochybnost o tom, kdo je oprávněn nájemné z bytu vybírat. Jestliže přesto nevěděli, kdo je pronajímatelem bytu, mohli částky z titulu nájemného skládat do „úřední“ úschovy a tím by se vyhnuli nebezpečí vzniku povinnosti platit poplatky z prodlení. Pokud odvolací argumentoval složitostí právních vztahů mezi úpadcem a vedlejším účastníkem, pak její příčina tkví v podávání neúspěšných žalob vedlejším účastníkem proti rozhodnutí katastrálního úřadu nebo na vyloučení věci (bytu) z konkurzní podstaty, proto není možné postihovat žalobce za jednání vedlejšího účastníka, což by v praxi vedlo k absurdním důsledkům, neboť neplatící nájemce by se takto již pouhým odkazem na složitost právních vztahů mezi pronajímatelem a třetí osobou mohl zbavit povinnosti platit poplatek z prodlení za pomoci argumentace dobrými mravy. Takovýto právní závěr totiž popírá povahu institutu příslušenství a v daném případě současně poškozuje i konkurzní věřitele. Soud nemá moderační právo a pokud žalovaným uložil povinnost žalobci zaplatit dlužné nájemné, nemohl mu současně nepřiznat poplatky z prodlení, neboť nárok na ně vyplývá přímo ze zákona. Ani soudní praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2895/99, rozhodnutí téhož soudu publikované v Souboru rozhodnutí vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck pod „č. Sou R NS č. 4/2001 - C375“) nepovažuje požadavek věřitele na zaplacení úroků z prodlení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani tehdy, kdy existence dluhu je sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, zda není v rozporu s dobrými mravy právě odmítnutí nároku žalobce. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích [odvolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nemůže být námitka vad řízení pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, jíž se měl odvolací soud (popřípadě soud prvního stupně) dopustit tím, že nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem, jenž by určil vši nájemného pro předmětný byt v rozhodném období, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání a dovolací soud k ní nemohl přihlédnout, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.
Lze proto uzavřít, že dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 66.046,- Kč s poplatkem z prodlení, není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání proti zmíněnému výroku podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Poté Nejvyšší soud zvažoval, zda dovolatelem zpochybňované právní posouzení otázky rozporu požadavku na přiznání poplatku z prodlení s dobrými mravy dle §3 odst. 1 obč. zák. činí z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně žalovaného poplatku z prodlení z přisouzené částky 8.954,- Kč, založen na právním závěru, že – z důvodů tam uvedených – lze pokládat tento žalobní požadavek za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatel správnost uvedeného právního závěru v dovolání zpochybnil. Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1508/2005) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Předpokladem pro tento závěr však je, že soud se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vypořádal se všemi zjištěnými právně relevantními okolnostmi, tj. přihlédl jak k právně významným okolnostem na straně žalobce, tak i k okolnostem na straně žalovaných a všechny tyto zjištěné okolnosti také náležitě zhodnotil. Dovolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci takto odvolací soud nepostupoval, a proto napadenému potvrzujícímu rozhodnutí přisoudil zásadní právní význam pro řešení otázky, zda požadavek na zaplacení žalovaných poplatků z prodlení z přisouzené částky lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí v tomto směru zásadně právně významné, stává se tím dovolání proti zmíněné části potvrzujícího výroku týkajícího se věci samé (žalovaných poplatků z prodlení z přisouzené částky) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Ve vztahu k části potvrzujícího výroku týkajícího se žalovaných poplatků z prodlení z přisouzené částky existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k příslušenství pohledávky (pohledávky z titulu dlužného nájemného) v podobě poplatku z prodlení z přisouzené částky.
Podle §697 pbč. zák. nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení. Podle §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném v rozhodné době, výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Soudní praxe dovodila, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 26, pod C 2084). Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 14, pod C 1046, rovněž dovodil, že uplatnění práva věřitele na zaplacení úroků z prodlení vůči dědicům dlužníka není samo o sobě zneužitím práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V rozsudku, na nějž v dovolání odkázal dovolatel, tj. v rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, sešit 1, pod č. 5 /a rovněž v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 4, pod C 375), Nejvyšší soud dovodil (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí), že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Z uvedeného vyplývá, že ustálená soudní praxe připustila, že ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení není vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V rozsudku ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že uvedené právní závěry lze bez dalšího vztáhnout i na povinnost zaplatit poplatek z prodlení v případě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. K tomuto právnímu názoru se přiklání také v projednávané věci.
V projednávané věci zastává Nejvyšší soud názor, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud – v rozporu s uvedenou judikaturou – nepřihlédl ke všem v úvahu připadajícím právně významným okolnostem. Nijak se totiž nevypořádal se skutkovým zjištěním, že žalovaný byl žalobcem opakovaně, a to s vysvětlením situace, písemně vyzván k placení nájemného na účet úpadce a že dokonce mu byl i zaslán výpis z katastru nemovitostí osvědčující vlastnické právo úpadce k předmětnému domu. Tato skutková zjištění jsou nepochybně právně významná při úvaze, zda jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to proto, že z nich vyplývá, že žalovaným byly poskytnuty informace o tom, kdo je skutečným pronajímatelem bytu a komu tudíž mělo být nájemné placeno. Bylo-li nájemné i poté placeno jinému subjektu (vedlejšímu účastníkovi), nemohli být žalovaní – vzhledem k uvedeným okolnostem – neochvějně přesvědčeni, že platí nájemné vlastníku domu a pronajímateli bytu. Lze přisvědčit žalobci v názoru, že v případě pochybností (které u nich na základě zaslaných písemností přinejmenším mohly vzniknout) měli žalovaní využít institutu „úřední“ úschovy. Jestliže se odvolací soud při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. uvedenými okolnostmi prospívajícími žalobci nezabýval (ve skutečnosti je opomenul), lze jeho právní posouzení věci pokládat za neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy v tomto směru použit opodstatněně.
Za této situace dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu