ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.927.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 927/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Stavebního bytového družstva T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. B., a 2) M. B., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a zaplacení 22.212,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 161/2003, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. června 2004, č.j. 15 Co 263/2004-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná Monika Boháčová je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce a žalovaný P. B. nemají mezi sebou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21.1. 2004, č.j. 8 C 161/2003-36, výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 17 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě čp. 2722, v T. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, výrokem II. uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší, zastavil řízení o zaplacení částky 22.212,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.) a o vrácení soudního poplatku (výrok V.).
K odvolání žalované směřujícímu proti výroku I., II. a IV. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 6. 2004, č.j. 15 Co 263/2004-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích a vyslovil, že ve výrocích III. a V. zůstává nedotčen; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, že žalovaní jsou dosud jeho společnými nájemci, i když žalovaný v něm od roku 1996 nebydlí, že výpověď žalobce z nájmu bytu daná žalovaným z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je platná a vyhovuje předepsaným zákonným náležitostem, že ke dni doručení výpovědi žalovaní dlužili na nájemném za dobu 5 měsíců (únor až červen 2003) částku 22.212,- Kč s příslušenstvím, kterou žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně uhradila (včetně poplatku z prodlení), že žalovaná neplatí řádně nájemné od července roku 2001, že proti ní byla vedena u Okresního soudu v Táboře řízení o zaplacení dlužného nájemného a o přivolení k výpovědi pod sp. zn. 7 C 244/2002 a sp. zn. 3 C 62/2003, která byla zastavena pro zpětvzetí žaloby poté, kdy žalovaná dluh uhradila, že žalovaná po celou dobu, kdy nájemné neplatila, podnikala s měsíčním příjmem 6.000,- až 15.000,- Kč, že žalovaný jí platí na výživné na jejich děti 2.200,- Kč měsíčně a že žalovaná pobírá též sociální dávky ve výši 2.500,- Kč měsíčně. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod je naplněn a že není namístě žalobu zamítnout pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalovaná neplatí nájemné opakovaně a dlouhodobě, ačkoliv její majetková situace jí umožňovala dostát této základní povinnosti nájemce. Odvolací soud dále poukázal na to, že žalovaná neplatí řádně nájemné ani v průběhu řízení v dané věci, když ke dni 31. 5. 2004 činil její dluh 19.104,- Kč. Neshledal důvodnou její námitku, že neplacením nájemného chtěla přimět žalovaného k uspořádání jejich vztahu k předmětnému bytu, neboť v daném řízení jde o otázku plnění povinností nájemce ve vztahu ke třetí osobě – pronajímateli (žalobci) a nelze tímto řešit vztahy mezi žalovanými. Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, že v dané věci nejsou (vzhledem k zjištěným skutečnostem) dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že žaloba měla být podle §3 obč. zák. zamítnuta, a namítá, že odvolací soud (soud prvního stupně) se důsledně aplikací uvedeného ustanovení nezabýval. Dovolatelka má za to, že soud nepřihlédl k její tíživé sociální situaci vzniklé tím, že jí první žalovaný nepřispíval na nájemné a byla odkázána na sociální dávky, když pečovala o nezletilého M., který je těžký alergik. Rovněž tak nepřihlédl k tomu, že nemá s dětmi jinou možnost bydlení a že vyklizení bez bytové náhrady by pro ně i pro ni mělo katastrofální následky, ani k tomu, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně dlužné nájemné uhradila a nyní již žádný dluh nemá. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, poukázal na to, že žalované poskytl opakovaně příležitost, aby své záležitosti uvedla do pořádku, jakož i na to, že opětovně dluží na nájemném a rovněž tak na nákladech soudních řízení celkem částku 30.000,- Kč; navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 3. června 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že není dán důvod pro zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 1486/2001, uveřejněné pod C 1421 a C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20 a 23) je ustálena v názoru, že ani v případě, kdy je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Ustanovení 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26).
Nejvyšší soud dále opakovaně (srov. jeho rozsudek ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425, dále např. rozsudek ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1285/2004, a usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2025/2005) vyjádřil právní názor, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postavena najisto.
Odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy) se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že žalobci nelze odepřít výkon jeho vlastnického práva. Přihlédl přitom k tomu, že žalovaná, byť uhradila v průběhu řízení před soudem prvního stupně, neplatí nadále řádně nájemné, že se tohoto porušení základní povinnosti nájemce dopouští opakovaně a dlouhodobě a že důvodem neplacení nájemného nebyla její tíživá sociální situace. Dovolací soud proto neshledal pochybení v aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem.
Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k jí podanému dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. července 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu