ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1511.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1511/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce K. kraje, proti žalovanému Městu H., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 294/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2005, č.j. 21 Co 304/2004-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2004, č.j. 7 C 294/2002-130, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že nemovitosti – budova čp. 456 a pozemky parc. č. 243, 569/3 a 570/6 (zastavěná plocha, nádvoří, ostatní a manipulační plocha, zeleň) v obci H. a k. ú. T. – jsou ve vlastnictví žalobce. Žádnému z účastníků nebylo navzájem přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení, vzniklých státu.
Odvolací soud dospěl k právnímu závěru shodnému s první instancí, že žalovaná obec nabyla vlastnictví k předmětné stavbě ještě před datem 31. 12. 1949, tedy před tehdejším zánikem obecního vlastnictví. Za pomoci výkladu §418 obecného zákoníku občanského tu odvolací soud dovodil, že žalovaný nabyl vlastnictví k budově bezprostředně poté, co se stavbou v roce 1948 započal a není rozhodné, že výstavba skončila až po datu zániku obecního vlastnictví. Později pořízené přístavby tvoří s budovou (hvězdárnou) funkční celek a slouží jejímu provozu. Bylo by v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, aby následně pořízené stavby měly jiný právní osud než hlavní budova. Týž právní závěr se pak vztahuje i na jednotlivé pozemky, které jsou zastavěny či tvoří součásti zmíněného celku po stránce funkční. Proto nebylo důvodu přiřknout vlastnictví nynějšímu kraji, byť se ten věcí dovolával jako údajný sukcesor, tvrdící přechod předmětných věcí z majetku České republiky na kraj ve smyslu zákona č. 290/2002 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce ve lhůtě dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) a z obsahu dovolání je možné seznat, že se odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Celý obsah podrobného dovolání je narativního charakteru a popisuje se v něm jak prováděná výstavba areálu, tak i průběh dokazování před oběma nižšími soudy a posléze právní názor dovolatele na věc. Dovolatel v závěru navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu (z čehož by vyplývalo vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení).
Žalovaný navrhl ve vyjádření k dovolání, aby je dovolací soud buď odmítl, nebo zamítl.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel nevzal v úvahu účel právní úpravy dovolacího řízení; ta nemá dělat z dovolacího soudu řádnou třetí instanci v soustavě obecných soudů, která by snad měla provádět úplný přezkum rozhodování nižších soudů. Dovolací soud provádí na základě dovolání jako mimořádného opravného prostředku přezkum rozsudku odvolacího soudu jen v omezeném rozsahu.
Rozsah dovolacího přezkumu je největší, jestliže rozhodnutí nižších instancí jsou navzájem co do výroku (nebo právního názoru) odlišná; tedy především tehdy, když odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil. Za takového procesního stavu vystupuje do popředí funkce nápravy případných pochybení nižších instancí Nejvyšším soudem, a při uskutečnění této funkce je nejvyšší instance aprobována největší měrou k přezkumu.
Jestliže jsou však rozsudky nižších soudů výrokově shodné – a tak je tomu v nyní posuzované věci – pak Nejvyšší soud realizuje především svůj úkol sjednocovatele judikatury a zabývá se, na základě své vlastní volby, typovými právními otázkami, ohledně nichž dochází při judikování k rozporům nebo jež nebyly dosud řešeny (viz §237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud může zároveň přezkoumávat jen to, co dovolatel tvrdí (dovolací důvod), a z toho vyplývá dovolatelova povinnost vymezit v dovolání jasně a výslovně právní otázku či otázky, které se mají stát předmětem dovolacího přezkumu.
Tento procesní požadavek však dovolatel nesplnil. Souhrnné informace o celém případu nebylo dovolacímu soudu zapotřebí; právní náhled dovolatele pak nevyústil v žádnou jasně odlišenou právní otázku (konkrétní judikatorní problém), jež by mohla být posouzena v intencích shora vysvětlených.
Dovolací soud poznamenává, že stran výkladu přípustnosti dovolání je v popsaném ohledu rozhodovací praxe konstantní, což lze dokumentovat odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (bod II., publikováno v Soudní judikatuře č. 7/2004), nebo na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 29 pod č. 23).
Dovolací soud tedy neshledal naplnění přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. pro zásadní právní význam napadeného rozsudku a žalobcovo dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
V řízení o dovolání nevznikly úspěšné protistraně žádné náklady.
Proto tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu