ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1541.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1541/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce JUDr. K. S., správce konkurzní podstaty Z., s. r. o. proti žalovaným 1/ L. H., zastoupenému advokátkou, 2/ A. H., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 9 C 204/2003, o dovolání žalovaného 1/ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.9.2004, č.j. 31 Co 351, 403, 404/2004-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 8. 2003, č.j. 9 C 204/2003-43 (ve znění doplňujícího rozsudku o zaplacení soudního poplatku a opravného usnesení, čl. 46, 48). Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce byla žalovaným uložena povinnost vyklidit nebytové prostory v objektu čp. 117 v obci L., jak blíže identifikovány, a vyklizené je předat žalobci do 10 dnů od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce založil svůj nárok na posouzení nájemní smlouvy mezi účastníky ze dne 20. 3. 1996 jako neplatné; důvodem neplatnosti měl být především nedostatek souhlasu obecního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Odvolací soud tomu přisvědčil a předestřel – ve shodě se soudem prvního stupně – i další důvod neplatnosti kontraktu, jenž spočíval v neurčitém resp. nedostatečném vyčíslení výše nájemného (odst. 3, 4 cit. ust.). Při takto posouzené neplatnosti smlouvy pak žalobci svědčila ochrana vlastnického práva podle §126 odst. 1 občanského zákoníku, neboť žalovaní užívali předmětné prostory bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1/ ve lhůtě dovolání, posléze doplněné advokátkou, ve kterém dovodil jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí; důvody dovolání spatřoval v procesních vadách řízení a v nesprávném právním posouzení věci. Zatímco první část sepsaná přímo dovolatelem převážně obšírně rekapituluje průběh řízení, text podaný právní zástupkyní brojí proti posouzení nájemní smlouvy jako neplatné (smlouva řádně uvádí výši nájemného, jeho splatnost i způsob placení; také výklad §3 zákona č. 116/1990 Sb. je protiústavní) a vytýká odvolacímu soudu, rozsáhlým výčtem, opomenuté procesní nedostatky. Dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ani druhá žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Z povahy věci připadala v úvahu skutečně jen přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., ta však nebyla naplněna.
Dovolací soud upozorňuje, že při této alternativě přípustnosti dovolání se dovolání nemůže opřít o procesní vady jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. konstantní judikaturu NS, patrnou např. z bodu I. usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004).
Ostatní obsah dovolání pak dostatečně nereflektuje, že přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku je koncipována nikoli jako nástroj nápravy vad rozhodování nižších soudů (k tomu slouží alternativy podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.), ale jako instrument doplňování a sjednocování judikatury. K tomu je ovšem třeba, aby dovolatel jasně vytyčil právní otázku, kterou má dovolací soud řešit (srov. bod II. výše citovaného judikátu NS nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23).
Požadovanou právní otázku ovšem dovolatel jasně nevymezil. Jen z obsahu podání advokátky je patrné, že za zásadní moment nesprávného právního posouzení věci považuje nesprávné posouzení platnosti smlouvy o nájmu mezi účastníky, a to jak v celkovém výkladovém kontextu, tak i z hlediska validity konkrétních náležitostí ve vztahu k §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. K tomu je ovšem nutné poznamenat dvojí: takto naznačené právní aspekty věci nepředstavují širší judikatorní problém (viz výklad v předchozím odstavci), ale zcela jedinečné řešení konkrétního právního stavu, při němž je navíc dovolací soud vázán skutkovým základem věci, jak jej zjistily resp. zhodnotily nižší instance. A kromě toho, již samotný nedostatek souhlasu obce podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou č. 302/1999 Sb., vyvolal neplatnost nájemní smlouvy, a není již proto důvodu přezkoumávat právní otázky spojené s jejím detailním obsahem (dovolací senát je tu vázán rozsudkem velkého senátu NS, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2005).
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku, jak jej upravuje §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy nebyl naplněn a dovolací soud dovolání prvního žalovaného odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Ostatním účastníkům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu