ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1669.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1669/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalovanému A., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 87/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2003, č.j. 13 Co 848/2004-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 7. 2004, č.j. 13 C 87/2002-45, a to v té výrokové části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 150.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Ve zbylých napadených meritorních výrocích odvolací soud změnil prvostupňový rozsudek tak, že se žaloba v částech o zaplacení 50.000,- Kč a smluvní pokuty zamítá. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; žalovaný byl zavázán státu k zaplacení soudního poplatku.
Odvolací soud posuzoval důsledky smluvního vztahu, který vznikl na základě ujednání o nájmu nebytových prostor mezi účastníky v intervalu od 1. 8. 1998 do 31. 7. 1999; žalovaný na nájemném nic nezaplatil. Ve prospěch žalovaného však bylo z požadovaných 200.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty započteno 50.000,- Kč, uznaných žalobcem dopisem ze dne 14. 9. 1999; tvrdil-li žalovaný, že žalobce uznal více, odvolací soud tomu nepřisvědčil. Pokud jde o smluvní pokutu, odvolací instance aplikovala §3 odst.1 obč. zák. a s ohledem na náklady, které žalovaný vynaložil na odstranění závadného stavu nemovitosti, smluvní pokutu žalobci nepřiznala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Učinil tak v otevřené lhůtě, prostřednictvím právního zástupce. Tvrdil, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) a že ve věci došlo z hlediska dovolacích důvodů k nesprávnému právnímu posouzení a k vyvození nesprávných skutkových závěrů z provedeného dokazování (§241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel namítal, že mělo být uznáno též dalších 50.000,- Kč, jak se na tom účastníci podle něj dohodli. Ohledně této částky k započtení nemohlo dojít k promlčení nároku. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhoval, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel opomněl, že předmětem jeho dovolání může být jen ten výrok odvolacího soudu (I., resp. jeho část), kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč. Ostatní výrokové části výroku I. rozsudku odvolacího soudu totiž vyzněly v jeho prospěch. Byl-li však předmětem dovolání potvrzující výrok, pak dovolání mohlo být přípustné pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí.
Zatímco ostatní dvě alternativy přípustnosti dovolání mají za cíl nápravu vadných rozhodnutí nižších instancí, přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je koncipována jako instrument, za jehož pomoci plní dovolací soud svou funkci sjednotitele judikatury. Výjimkou je, viz odst. 3 in fine §237 o.s.ř., eventualita nesprávného posouzení rozhodné hmotněprávní otázky odvolacím soudem.
Namítal-li však žalovaný v dovolání, že odvolací soud nesprávně posoudil možné další započtení v jeho prospěch, pak tato námitka nemá po stránce právní žádný zásadní judikatorní význam a jde o konkrétní právní otázku, spojenou s posouzením jedinečného skutkového základu věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí NS, svazek 2, C 203).
Dovolatel navíc ani v dovolání výslovně neoznačil právní otázku (či právní otázky), jak to nejen presumuje §237 odst. 3 o.s.ř., ale konstantně předpokládá i judikatura – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004 (bod II.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 29, pod č. 23.
Konečně pak dovolací soud nedospěl ani k závěru, že by hmotněprávní otázka pro věc – ve fázi dovolacího přezkumu - určující byla posouzena nesprávně. Dovolatelova námitka o chybném právním závěru ohledně započtení totiž závisí na skutkových zjištěních odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně). V tomto ohledu však, jak plyne i z výkladu §243a odst. 1 o.s.ř., je dovolací soud vázán tím skutkovým základem věci, jenž byl zjištěn v řízení před nižšími instancemi a jemuž odpovídá následně správné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobci nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu