ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2189.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2189/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce A. v., zastoupeného advokátkou, proti žalované Obci V., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 3/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2004, č.j. 56 Co 378/2003-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.5.2003, č.j. 3 C 3/2001–72, určil, že vlastníkem domu č.p. 35 na stavební parcele č. 304/1 v kat. území V. je žalobce (odstavec I. výroku), zastavil řízení ohledně určení vlastnictví ke stavbě svépomocné dílny na stavební parcele č. 304/2 v kat. území V. (odstavec II. výroku) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na účet Okresního soudu Plzeň-sever náklady řízení ve výši 25.525,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na zjištění, podle něhož hospodářskou smlouvou ze dne 11. 11. 1981 převedl tehdejší Místní národní výbor ve V. bezplatně ku dni 1. 1. 1982 do vlastnictví Z. S. V. dům čp. 35 se stodolou na st. p.č. 304 ve V. Podle schvalovací doložky byla dne 12. 11. 1981 schválena tato smlouva finančním odborem ONV P.
Tento skutkový stav posoudil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, ve znění ku dni účinnosti hospodářské smlouvy, jakož i z možnosti přenesení pravomoci na národní výbory nižších stupňů podle §16 odst. 2 vyhlášky. Posledně zmíněný předpoklad byl podle výsledků řízení před soudem prvního stupně splněn. Soud proto určovací žalobě v rozsahu uvedeném v odstavci I. vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I., změnil jej v odstavci III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na účet Okresního soudu Plzeň-sever náklady odvolacího řízení v částce 10.225,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která doplnil provedením důkazu obsahem usnesení Rady Západočeského Krajského národního výboru č. 156/76 ze dne 8.6.1976. Dovodil, že hospodářská smlouva, z níž žalobce vyvozuje své vlastnické právo k nemovitosti, jež je předmětem sporu, byla schválena Okresním národním výborem P., nabyla účinnosti a stala se tak způsobilým nabývacím titulem vlastnického práva žalobce. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto odvolací soud shledal správným, takže jej podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil.
Žalovaný podal proti všem výrokům uvedeného rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost nijak nezdůvodnil. Uplatňoval dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Opakovaně namítal, že předmětná hospodářská smlouva nemohla nabýt účinnosti, neboť ji neschválil krajský národní výbor, respektive národní výbor města P., jak bylo požadováno v ustanovení §16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb., nýbrž pouze Okresní národní výbor P. Namítal dále, že usnesení č. 156 Rady ZKNV ze dne 8.6.1976 si opatřil odvolací soud z vlastní iniciativy a provedl jeho obsahem důkaz při odvolacím jednání dne 23.3.2004. Takový postup je podle dovolatele v rozporu s ustanovením §212a odst. 3 o.s.ř., podle něhož odvolací soud smí k novým skutečnostem nebo důkazům přihlédnout, jen když byly uplatněny. Tvrdil proto existenci vady, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření namítal nepřípustnost podaného dovolání. To postrádá vymezení otázky zásadního právního významu, pro kterou by mohla být přípustnost dovolání založena. Dovolatel uplatňuje přitom dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ač vzhledem k potvrzujícímu výroku odvolacího soudu by přicházela přípustnost dovolání jen při existenci nesprávného právního posouzení v otázce zásadního právního významu. K tvrzeným vadám odvolacího řízení žalobce připomněl, že účastníci byli o záměru odvolacího soudu provést dokazování obsahem dohledaného usnesení předem uvědoměni, při odvolacím jednání byli přítomni a měli možnost se k tomuto důkazu vyjádřit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání mohla být, podle průběhu řízení, založena jen na §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř. a vylíčení dovolacích důvodů odpovídalo ustanovením §241a odst. 2, písm. b) odst. 3 o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dospěl však k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
V této věci soud prvního stupně rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25.10.2001, č.j. 3 C 3/2001-28, vyhověl určovací žalobě zcela, a to ve vztahu k dvěma nemovitostem, o něž se v tomto stadiu řízení vedl spor. Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 6. 2002, a to z důvodů povýtce procesní povahy. Odvolací soud v něm uložil soudu prvního stupně vypořádat se náležitě s námitkami žalovaného co do přípustnosti určovací žaloby a dále pokud šlo o podrobné zjištění předpokladů platného uzavření sporné hospodářské smlouvy. V dalším řízení rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.5.2003, č.j. 3 C 3/2001-73, a to tak, že žalobě na určení vlastnictví bylo opět vyhověno, a to ve vztahu k předmětu vlastnictví, jímž zůstala nemovitost – dům čp. 35 (blíže popsaná v enunciátu rozsudku). Tento rozsudek byl potvrzen v odvolacím řízení rozsudkem, jenž je nyní napadán dovoláním žalovaného.
Popsaná procesní situace tak neodůvodňuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (neboť dovoláním napadaný rozsudek nebyl měnícím rozsudkem ve věci samé ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně). Do úvahy nepřichází ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť vzdor zmíněnému zrušovacímu usnesení odvolacího soudu, jak shora uvedeno, nerozhodl soud prvního stupně v následném rozsudku rozdílně, v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle něj je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V tomto směru ovšem platí, že kladný závěr o přípustnosti dovolání podle posledně uvedeného ustanovení předpokládá, že je v dovolání jasně vymezena právní otázka (otázky), jež se má stát, v rámci vázanosti dovolacího soudu, příslušným obsahem dovolání, respektive dovolacího přezkumu. Takové vymezení však v uvedených bodech dovolání absentuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004 nebo nález ÚS ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, č. 23).
Dovolací soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu