ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1273.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1273/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Tomáše Brauna v konkursní věci úpadkyně P. b. a. s. - v likvidaci, o návrhu úpadkyně na zrušení konkursu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 27 K 17/2003, o dovolání úpadkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2004, č. j. 1 Ko 256/2004-258, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. prosince 2003, č. j. 27 K 17/2003-123, zamítl návrh na zrušení konkursu na majetek úpadkyně P. b. a. s. - v likvidaci (bod. I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně především dospěl k závěru, že podala-li návrh na zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), likvidátorka úpadkyně ustanovená do funkce až po prohlášení konkursu, jde o osobu, která není k takovému úkonu legitimována. Činí-li likvidátorka návrh na zrušení konkursu, může se tak dít toliko za úpadkyni, přičemž zákon o konkursu a vyrovnání takové právo přiznává úpadkyni v §44 odst. 1 písm. c/ ZKV. Soud prvního stupně dále neshledal návrh na zrušení konkursu opodstatněným ani se zřetelem k uplatněným věcným argumentům, uváděje, že v době rozhodování o prohlášení konkursu byl osvědčen úpadek dlužnice jak pro předlužení tak pro platební neschopnost. Konečně neměl pro výsledek řízení za podstatný poukaz na nesrovnalosti v průběhu konkursu, konkrétně na snížení hodnoty majetku úpadkyně o 177 milionů Kč, s tím, že po prohlášení konkursu byl majetek úpadkyně navýšen z titulu mezibankovních operací o 25.326.800,- Kč. K požadavku na prověření toho, že určité smlouvy byly uzavřeny bez souhlasu věřitelského výboru, soud poznamenal, že tyto otázky nesouvisí se zrušením konkursu.
K odvolání úpadkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. července 2004, č. j. 1 Ko 256/2004-258, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu potvrdil a výrok o nákladech řízení bez náhrady zrušil. Odvolací soud uvedl, že o zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV rozhoduje soud obvykle z úřední povinnosti (bez návrhu), zjistí-li, že tu nejsou předpoklady pro konkurs. Za předpoklady pro konkurs přitom pokládal zejména stav úpadku ve smyslu §1 odst. 2 a 3 ZKV, s tím, že tyto předpoklady by nebyly dány, kdyby se v průběhu lhůty určené pro podání přihlášek konkursních věřitelů v §13 odst. 1 ZKV nepřihlásil žádný věřitel nebo by se přihlásil pouze jeden věřitel. Dále zdůraznil, že pro postup dle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV jsou rozhodné okolnosti, jež nastaly (popřípadě existují) po prohlášení konkursu, nikoli okolnosti, které dříve vedly k prohlášení konkursu. Jinými slovy, námitky, jimiž lze relevantně zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejsou totožné s těmi, jimiž lze zpochybnit správnost rozhodnutí o zrušení konkursu pro absenci předpokladů pro konkurs. Ke zrušení konkursu tak podle odvolacího soudu vede obvykle zjištění, že úpadce nemá více věřitelů, že jeho dluhy byly uhrazeny třetí osobou (např. ručitelem) nebo že má dostatek likvidních prostředků k úhradě všech v konkursu zjištěných pohledávek. Na tomto obecném základě pak odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že úpadkyně (na rozdíl od konkursních věřitelů) má legitimaci k podání návrhu na zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV. Úpadkyně však ničím nedoložila, že má prostředky k uspokojení všech v konkursu přihlášených pohledávek, nadto sama připustila, že pohledávky jednoho z věřitelů (A., investiční společnost, a. s.) není schopna uhradit. O okolnostech, jež dříve vedly k prohlášení konkursu, se odvolací soud s poukazem na výklad podaný výše vyjádřil jako o těch, jež pro rozhodnutí podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV nemají žádný význam. K námitkám týkajícím se dosavadního průběhu konkursu uvedl, že jejich prověření je na soudu prvního stupně v mezích výkonu dohlédací činnosti podle ustanovení §12 ZKV. Názor soudu prvního stupně, že návrh na zrušení konkursu není důvodným, shledal odvolací soud ve světle výše uvedeného správným, s tím, že úpadkyně neuvedla ani v odvolacím řízení žádné významné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit absenci předpokladů pro konkurs a jež nastaly po prohlášení konkursu a v této fázi řízení existují.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala úpadkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Mimo to dovolatelka uvádí, že dovolání má - bez dalšího - za přípustné podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a poučení o dovolání obsažené v napadeném rozhodnutí a založené na předpokladu zásadní významnosti rozhodnutí proto nepovažuje za správné. Podle dovolatelky je ve věci dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), jehož naplnění spatřuje v tom, že předpoklady konkursu podle §1 odst. 2 a 3 ZKV nejsou splněny.
Dovolávajíc se článku 11 Listiny základních práv a svobod a citujíc ustanovení §1 odst. 2 a 3 ZKV dovolatelka zdůrazňuje, že podle soupisu majetku a závazků provedeného správkyní konkursní podstaty má majetek v hodnotě 1,2 miliardy Kč, tvořený téměř výhradně likvidními cennými papíry. Její splatné závazky přitom činí pouhých 175 milionů Kč, což při přezkumném jednání potvrdila i správkyně konkursní podstaty, která uvedla, že za zjištěné pokládá pohledávky ve výši cca 175 milionů Kč z celkem 2,3 miliard Kč přihlášených pohledávek. Rozhodující pohledávka ve výši 2,1 miliard Kč (náležejících původně společnosti A., investiční společnost, a. s. a posléze touto společností postoupená za 650 milionů Kč na N. A. S. C. L., K.) je považována za spornou. Jde o nárok na náhradu škody způsobené údajným porušením povinností banky, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Ačkoliv je v této souvislosti již v návrhu na prohlášení konkursu argumentováno prostřednictvím ustanovení §563 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) tím, že jde o závazek splatný již od roku 1997, podle dovolatelky je nutno uvedené ustanovení vykládat v návaznosti na ustanovení §489 obč. zák. Za „způsobenou škodu“ ve smyslu uvedeného ustanovení považuje dovolatelka pouze škodu prokázanou; o tu však podle ní nejde, neboť o porušení jejích povinností a o tom, že je povinna uplatněný nárok uspokojit, dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Podle dovolatelky je tedy zjevné a orgánem soudu (správkyní konkursní podstaty) doložené, že dovolatelka má likvidní majetek převyšující splatné závazky, přičemž okamžité úhradě splatných závazků brání pouze skutečnost, že v důsledků účinků prohlášení konkursu nesmí volně nakládat se svým majetkem.
Předpoklady pro konkurs nejsou splněny a bránění ve výkonu vlastnického práva osobě, která není v úpadku, je v rozporu s platnými zákony a s ústavním pořádkem České republiky. V této souvislosti dovolatelka cituje z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 24. června 2003, uveřejněného pod číslem 210/2003 Sb., a to konkrétně pasáže obsažené pod bodem VI., v odstavcích 2 až 4 nálezu. Odtud pak dovolatelka uzavírá, že s ohledem na stanovené záruky práva na užívání majetku a jeho ochrany i práva nebýt při požívání práva pokojně užívat svůj majetek diskriminován, není možné připustit závěr, že by na základě nepravomocného rozhodnutí soudu o náhradě škody byl tento nárok považován za splatný závazek a na tomto základě konstatován stav úpadku a omezeno právo dovolatelky užívat svůj majetek. Umělé udržování dovolatelky v konkursu brání úhradě všech zjištěných pohledávek a ukončení sporu se současným držitelem potenciální (a v každém případě nesplatné) pohledávky z nepravomocného rozhodnutí o náhradě škody. Skutečnost, že potenciální pohledávka na náhradu škody byla pro nemožnost projednat s majitelem banky případné narovnání sporu (jak uvedeno v návrhu na zrušení konkursu) postoupena na neznámý zahraniční subjekt, za kterým v rozporu s dobrými mravy pravděpodobně skrývá svou identitu skutečný kupec sporné pohledávky za 650 milionů Kč (tj. za cenu, kterou banka byla schopna sama uhradit ze svého majetku), dokumentuje, že praví zjištění věřitelé a majitel (dovolatelky) jsou existencí konkursu nepřijatelně omezeni na svých právech a bylo by vhodné vysvětlit, komu je vlastně právní ochrana v takto probíhajícím konkursním řízení poskytována.
Za nedostatečný pokládá dovolatelka argument odvolacího soudu, že námitky, jimiž lze zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí o prohlášení konkursu, nemohou být totožné s těmi, jimiž lze zpochybnit správnost rozhodnutí o zrušení konkursu pro absenci předpokladů pro konkurs. Dovolatelka má za to, že prokáže-li se v průběhu konkursního řízení, ať již na návrh legitimovaného subjektu nebo i bez návrhu, že konkurs neměl být prohlášen, neexistuje jiné právní řešení než aplikace ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV. Dovolatelka připouští, že především zdůrazňovala, že předpoklady pro konkurs neexistovaly již k datu prohlášení konkursu, odmítá však závěr soudů nižších stupňů, že neuvedla žádné významné okolnosti, z nichž by bylo možnost dovodit absenci předpokladů pro konkursu a jež nastaly po prohlášení konkursu. Je tomu tak proto, že - jak uvedeno výše - sama správkyně konkursní podstaty po prohlášení konkursu prokázala, že dovolatelka má dostatek likvidního majetku několikanásobně převyšujícího splatné závazky.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2003, č. j. 27 K 17/2003 - 34 a ze dne 2. prosince 2003, č. j. 27 K 17/2003 - 123, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2004, č. j. 1 Ko 256/2004 - 258 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. Dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. bez dalšího, pak přehlíží, že podle ustanovení §238a odst. 2 o. s. ř. i v těchto případech ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. platí obdobně. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. tudíž není dovolání přípustné proti každému měnícímu či potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve věci konkursu a vyrovnání (srov. k tomu v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 58/2002 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 210/2003 Sb. a zákona č. 257/2004 Sb.
Podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV, soud usnesením zruší konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, zjistí-li, že tu nejsou předpoklady pro konkurs.
K otázce, zda lze uspět s návrhem na zrušení konkursu podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV na základě zpochybnění okolností a procesního postupu, jež vedly k prohlášení konkursu, se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení uveřejněném pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 29/2006“). Tam vysvětlil, že při zkoumání důvodů pro zrušení konkursu se konkursní soud nezabývá správností procesního postupu soudu předcházejícího vydání usnesení o prohlášení konkursu, ani správností rozhodnutí o prohlášení konkursu, případně rozhodnutí je potvrzujícího. Teleologickému i jazykovému výkladu uvedeného ustanovení odpovídá, že důvodem pro zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV není absence předpokladů pro prohlášení konkursu v době předcházející prohlášení konkursu, nýbrž pouze zjištění, že tyto předpoklady nejsou dány ke dni, kdy soud o zrušení konkursu rozhoduje. V tomto ohledu tedy Nejvyšší soud důvod založit přípustnost dovolání nemá.
V usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že byl-li konkurs na majetek dlužníka prohlášen (jako je tomu v posuzované věci) pro úpadek formou platební neschopnosti (§1 odst. 2 věta první ZKV), nezakládá důvod ke zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV sám o sobě rozsah zjištěného majetku konkursní podstaty, je-li uspokojení pohledávek konkursních věřitelů vázáno na nutnost zpeněžení tohoto majetku. Takovým důvodem není ani skutečnost, že přihlášené pohledávky konkursních věřitelů nebyly pravomocně rozsouzeny k tomu příslušným orgánem nebo že nejde o jinak vykonatelné pohledávky. Tamtéž vysvětlil, že ve shodě s ustanovením §7 ZKV a s výkladem podaným k tomuto ustanovení pod bodem XVIII., str. 183-185 (359-361), stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1854/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 160, konkursní věřitel, jehož přihlášená pohledávka byla při přezkumném jednání popřena co do pravosti správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, zůstává účastníkem konkursního řízení až do marného uplynutí doby určené mu k podání žaloby o určení pravosti pohledávky, případně do právní moci soudního rozhodnutí, jímž jeho incidenční žalobě nebylo vyhověno. Do té doby je s ním nutno také počít při úvaze o splnění předpokladů pro zrušení konkursu ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV.
Také s těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu a ohledně argumentace dovolatelky o majetku, který postačuje k uspokojení všech konkursních věřitelů, založené na vynechání pohledávky ve výši 2.1 miliard Kč, důvod připustit dovolání proto též dán nebyl.
Napadené rozhodnutí neshledává Nejvyšší soud zásadně významným po stránce právní ani v dovolatelkou předkládané konstrukci (týkající se pohledávky ve výši 2,1 miliard Kč), podle které „způsobenou škodou“ je pouze „prokázaná škoda“ a pohledávka,z titulu náhrady škody, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, není splatná.
Nesprávnost takové úvahy, kterou vyvrací text řady zákonných ustanovení (srov. např. §106 odst. 1, §420 a násl. obč. zák.), je patrna na první pohled (dovolatelka zde směšuje pojmy hmotného práva o tom, kdy vzniká škoda, s pojmy procesního práva týkajícími se dokazování /prokazování/ vzniku škody). Dovedena ad absurdum by teze předkládaná dovolatelkou nutně musela vést k závěru, že dokud nebyla škoda poškozenému přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (a tím „prokázána“), nebyla mu ani „způsobena“ a pohledávka nebyla splatná. Důvod připustit dovolání pro řešení takové otázky Nejvyšší soud nemá.
Rozporný s judikatorními závěry Nejvyššího soudu je ve skutečnosti jen úsudek odvolacího soudu, se kterým dovolatelka nepolemizuje (totiž názor, že úpadce není ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV v úpadku, má-li jediného věřitele). Toto vybočení odvolacího soudu z ustálené soudní praxe (srov. bod XXXIX., str. 208 /384/, výše cit. stanoviska, kde Nejvyšší soud vysvětlil, že důvod ke zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV pro absenci věřitelů není dán, je-li zde alespoň jeden konkursní věřitel) však nemá na výsledek dovolacího řízení žádného vlivu (odvolací soud i tak uzavřel, že o absenci věřitelů nejde).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. července 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu