ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.34.2003.1
sp. zn. 29 Odo 34/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce JUDr. Z. F., jako správce konkursní podstaty úpadkyně B., spol. s r. o. v likvidaci, proti žalované C., a. s., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17 C 11/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2002, č. j. 31 Co 216/2002-91, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 25. února 2002, č. j. 17 C 11/2001-60, Okresní soud v Příbrami zamítl žalobu o určení, že vlastníkem ve výroku označených nemovitostí je úpadkyně společnost B., spol. s r. o. v likvidaci. Soud prvního stupně uzavřel, že žalující správce konkursní podstaty úpadkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“), neboť jako vlastník nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná. Dále na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 28. prosince 1998, kterou byly nemovitosti převedeny na obchodní společnost Č. V. P., s. r. o. (dále též jen „ČVP“), jako na kupující, byla uzavřena v souladu se souhlasem uděleným konkursním soudem a nejsou dány ani jiné důvody její neplatnosti. Navíc žalovaná nabyla nemovitosti (kupní smlouvou ze dne 26. června 2000) od společnosti ČVP v dobré víře, takže vlastnické právo žalobce se nemůže obnovit, ani kdyby kupní smlouva ze dne 28. prosince 1998 byla neplatná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. srpna 2002, č. j. 31 Co 216/2002-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud - poukazuje mimo jiné na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále téže jen „R 65/2001“) - dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalující správce konkursní podstaty úpadkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož titulem pro zpeněžení majetku konkursní podstaty je soupis majetku konkursní podstaty, bez zřetele k tomu, kdo je jako vlastník takového majetku zapsán v katastru nemovitostí. Z těchto příčin se též žalobou nezabýval po stránce věcné.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že úsudek, že správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem, založil na závěrech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2002, pod číslem 143), který nebyl ve věci použitelný. Vztahoval se totiž na situaci, kdy se správce konkursní podstaty domáhal toho, aby do konkursní podstaty byly „vráceny“ nemovitostí prodané pozdějším úpadcem před prohlášením konkursu. V této věci však jde o to, že nemovitosti sepsal do konkursní podstaty správce konkursní podstaty Ing. V., který je následně (podle dovolatele absolutně neplatným právním úkonem) prodal. Bude-li prodej nemovitostí předchozím správcem konkursní podstaty shledán absolutně neplatným, znamená to, že nemovitosti vůbec neopustily konkursní podstatu, v katastru nemovitostí je však jako jejich vlastník přesto zapsán subjekt odlišný od úpadce. Za této situace není možné, aby nový správce konkursní podstaty nemovitosti znovu sepsal do konkursní podstaty a aby třetí osoby mohly právo k nemovitostem uplatnit excindační žalobou. Za dané právní situace český právní řád nezná jiný právní nástroj, jímž by bylo napevno postaveno, že úpadce je vlastníkem nemovitostí, než určovací žalobu. Jelikož úpadce sám k takové žalobě není aktivně věcně legitimován, musí tak učinit správce konkursní podstaty. Jde-li o posouzení (ne)platnosti právního úkonu učiněného správcem konkursní podstaty, není soupis majetku konkursní podstaty pro katastr nemovitostí dostatečným podkladem. V další části dovolání pak dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, že právní úkon, kterým předchozí správce konkursní podstaty nemovitosti prodal, je absolutně neplatný pro nesplnění podmínek stanovených v rozhodnutí, jímž konkursní soud vyslovil s prodejem souhlas. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření má napadené rozhodnutí za správné, odkazujíc na R 65/2001 i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2141/2001. Uvádí dále, že postup dovolatele je vnitřně rozporný, neboť ten nemovitosti již 19. září 2002 zahrnul do konkursní podstaty.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (srov. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 210)
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovoláním namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Závěr, že správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem určité věci je úpadce, byl formulován nejen v dovolatelem cit. rozsudku Nejvyššího soudu; v tomto ohledu Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi soudů již uveřejněním R 65/2001, na něž odkazuje odvolací soud. Opětovně se Nejvyšší soud k tomuto závěru přihlásil i v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209. V posledně označeném rozsudku - na který v podrobnostech odkazuje - Nejvyšší soud (odkazuje na ustanovení §18 a §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) mimo jiné vysvětlil, že pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitostí, o nichž je správce přesvědčen, že náleží do podstaty, byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem úpadce, včetně nemovitostí, je soupis majetku. Odtud vyplývá, že pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitostí, o nichž je správce přesvědčen, že náleží do podstaty, byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník úpadce. Je-li určitá nemovitost sepsána v soupisu majetku, pak při zpeněžení majetku je dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí na další subjekt právě soupis majetku.
Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že skutkové okolnosti případu v této věci opodstatňují jiný postup a že by správce konkursní podstaty nemohl využít soupisu jako nástroje opravňujícího jej se sepsaným majetkem nakládat, v případech, kdy tento majetek byl původně sepsán v konkursní podstatě jako vlastnictví úpadce a následně došlo k jeho zpeněžení prodejem mimo dražbu způsobem, který zakládá neplatnost kupní smlouvy. Pro závěr, zda takový majetek má být sepsán do konkursní podstaty, není významné, že se tak již jednou stalo, nýbrž to, že poté co tento majetek konkursní podstatu opustil vznikl nový důvod pro jeho soupis. Má-li dovolatel za to, že pro neplatnost kupní smlouvy úpadce nepřestal být vlastníkem sporných nemovitostí, nic mu nebrání v tom, aby při dodržení náležitostí předepsaných pro soupis majetku konkursní podstaty (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) přikročil k jejich opětovnému soupisu a aby osoby tímto soupisem dotčené hájily svá práva prostřednictvím vylučovací žaloby podle §19 odst. 2 ZKV.
Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání opodstatněné není. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení - je ve shodě s ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalované. Žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení §5 písm. b/ a §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 10.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 5.000,- Kč, jelikož advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak jde o částku 5.075,- Kč. kterou dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu