ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.626.2006.1
sp. zn. 29 Odo 626/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně H. F., s. r. o., proti žalovaným 1) obci K., a 2) K. S., o zaplacení částky 16,853.888,- Kč ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 33/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2005, č.j. 4 Cmo 144/2003-360, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. června 2005, č.j. 4 Cmo 144/2003-360, potvrdil rozsudek ze dne 19. září 2002, č.j. 23 Cm 33/2002-119, jímž Krajský soud v Ostravě zrušil vůči první žalované směnečný platební rozkaz ze dne 19. prosince 2001, č.j. 2 Sm 376/2001-9, vůči druhému žalovanému tento směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit první žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 182.755,- Kč (výrok II.) a druhého žalovaného zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni v částce 182.755,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud - odkazuje na závěry formulované v nálezu Ústavního soudu č. 576/2000 (jde o rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000) - se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož starosta obce (první žalované) nebyl oprávněn obec „zavázat“ (převzít směnečné ručení) bez souhlasu zastupitelstva. Současně zdůraznil, že starosta první žalované se podpisem směnky dopustil trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen, pročež „jde navíc o exces, kterým nemůže být obec zavázána“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu - v rozsahu jeho potvrzujícího výroku a výroku o nákladech odvolacího řízení, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu k první žalované - podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka akcentuje, že zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném „v roce 1998“ (dále jen „zákon o obcích“), „nevyhradil do výlučné pravomoci obecního zastupitelstva uzavírání závazku směnečného ručení ani nepodmínil uzavření takového závazku jiným orgánem obce souhlasem zastupitelstva“. Výlučnou pravomoc zastupitelstva obce ve věcech náležejících do samostatné působnosti obce - pokračuje dovolatelka - nelze dovodit ani z ustanovení čl. 101 odst. 1 Ústavy České republiky. Jelikož na neplatnost právního úkonu (převzetí směnečného ručení) nelze usuzovat ani z důvodu, že se starosta dopustil podpisem směnky trestného činu, dovolatelka, odkazujíc současně na nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/2004, požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích, jimiž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak proto, že právní závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je zcela konformní s dosavadní judikaturou představovanou např. rozhodnutími Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000 a ze dne 10. července 2001 sp. zn. III. ÚS 721/2000, jakož i rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 145/2005 a ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 1580/2005. Nejvyšší soud přitom - na rozdíl od dovolatelky - neshledává důvod pro odlišný závěr ani z hlediska argumentace obsažené v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/2004, když tato jednak ze závěrů vyjádřených v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 576/2000 vychází, jednak reaguje na skutkový stav, který je ve srovnání s projednávanou věcí diametrálně odlišný.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je i v této části podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a první žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu