ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.990.2003.1
sp. zn. 29 Odo 990/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) J. K. a b) E. K., proti žalovanému JUDr. M. N., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. „M.“ v D. Ch. - v likvidaci, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 40/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 13 Cmo 4/2003-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného Mgr. Ing. T. H.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. května 2003, sp. zn. 13 Cmo 4/2003-66, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 9. října 2002, č. j. 58 Cm 40/2002-25, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení garáže na stavební parcele č. 127, zapsané v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v K. pro obec a katastrální území D. Ch. na listu vlastnictví číslo 829 (dále jen „garáž“) a zemědělské stavby na stavební parcele č. 123, zapsané v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v K. pro obec a katastrální území D. Ch. na listu vlastnictví číslo 817 (dále jen „stavba“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Z. d. „M.“ v D. Ch. - v likvidaci (dále též jen „úpadce“).
Odvolací soud především neshledal důvodnou námitku odvolatelů, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, uzavíraje, že skutečnost, že o vylučovací žalobě rozhodl týž soudce, který prohlásil konkurs na majetek úpadce, důvod pochybovat o nepodjatosti soudce nezakládá. Nepřitakal ani závěru, že soud prvního stupně odvolatelům odňal možnost uvést všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti, když včas žádali o odročení jednání nařízeného na 2. října 2002. Cituje článek 96 odst. 1 Ústavy, článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) poukázal na to, že žádost o odročení jednání nebyla soudu předána včas, ačkoliv se zástupce žalobců dozvěděl o termínu jednání s měsíčním předstihem a o kolizi s úkonem v trestním řízení v pátek 27. září 2002.
K požadavku na vyloučení garáže odvolací soud uvedl, že žalobci měli podle svého tvrzení nabýt od pozdějšího úpadce (kupní smlouvou z 20. října 1995) vlastnictví toliko jedné ideální pětiny garáže, takže právo domáhat se vyloučení zbývajících čtyř ideálních pětin garáže jim již proto nepřísluší.
Posléze odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že odvolatelé se v souvislosti s účinky prohlášení konkursu na majetek úpadce nestali vlastníky nemovitostí (jedné ideální pětiny garáže a stavby). Konkurs byl prohlášen 19. prosince 1995, čímž se ke stejnému datu přerušilo i řízení o zápis vkladu vlastnického práva žalobců ke stavbě a jedné ideální pětině garáže do katastru nemovitostí (dále též jen „vkladové řízení“) podle kupní smlouvy z 20. října 1995. Pokud katastrální úřad přesto rozhodl o vkladu vlastnického práva po prohlášení konkursu, nemá takové rozhodnutí (vydané v přerušeném řízení) účinky vkladu práva a kupní smlouva nenabyla věcněprávních účinků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíce, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost závěru, že ve věci v prvním stupni nerozhodoval vyloučený soudce, s tím, že skutečnost, že stejný soudce prohlásil konkurs na majetek úpadce a ustanovil žalovaného do funkce správce konkursní podstaty úpadce, důvodem k jeho vyloučení z rozhodování o excindační žalobě je.
Dále dovolatelé poukazují na to, že odvolací soud ve svém „usnesení“ (správně rozsudku) uvádí, že zjistil z přípisu Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2003, že roztřídění ranní doručené pošty a její předání na jednotlivé úseky je dokončeno po 13.00 hodině. Jednání u soudu prvního stupně dne 2. října 2002 skončilo již v 9.45 hod. Je sice pravdou, že zástupce žalobců se o konání jednání (2. října 2002) dozvěděl s více než měsíčním předstihem, že o kolidujícím úkonu v řízení se dozvěděl v pátek 27. září 2002 a že soud může o věci jednat i v nepřítomnosti řádně obeslaného účastníka řízení, v daném případě se však soud měl vypořádat s tím, zda není potřebné provést důkazy ke zjištění skutkového stavu věci (např. výslechem účastníka řízení). Dovolatelé se dále podivují nad tím, že žádost o odročení jednání byla odeslána 30. září 2002 a soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že k žádosti právního zástupce žalobce ze dne 30. září 2002 o odročení jednání nařízeného na den 30. září 2002 nebylo možné přihlédnout v situaci, kdy byla tato žádost doručena do soudního oddělení až po skončení jednání. Soud prvního stupně měl podle dovolatelů jednání odročit, když důvody odročení byly uvedeny stručně a určitě. Průběh jednání navíc ukazoval, že rozsah dokazování přesáhne časový rámec jednání, které bylo dne 30. září 2002 nebo 2. října 2002, což dovolatelé činí s poukazem na rozsudek soudu prvního stupně záhadným. Nebylo tedy vhodné pokračovat v jednání, a to i s ohledem na žádost o odročení jednání, která soudu prvního stupně došla řádně a včas.
Dovolatelé rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního provedl v potřebném rozsahu dokazování a skutkový stav vymezený tvrzením účastníků zjistil úplně a ze svých zjištění dovodil správné skutkové závěry.
Konečně dovolatelé polemizují se závěrem odvolacího soudu, že prohlášení konkursu způsobuje i přerušení řízení o zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, zdůrazňujíce, že tento úsudek vychází ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98 (uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) - dále též jen „stanovisko“ a pokládajíce za významné, že toto stanovisko bylo přijato později, než došlo ke vkladu vlastnického práva v této věci, takže katastrální úřad nepochybil tím, že vkladové řízení pravomocně ukončil. Dovolatelé vyslovují přesvědčení, že vyjma stanoviska (jež není právně závazné) zákonodárce nenalezl jednoznačné a přiléhavé formulace a „v rozporu se stanoviskem Evropské komise pro lidská práva u evropského soudu“ se uchýlil pouze k vágním ustanovením. Kupní smlouva z 20. října 1995 nabyla téhož dne obligačněprávních účinků, přičemž názor Nejvyššího soudu uvedený ve stanovisku mají dovolatelé za rozporný s doktrínou o titulu a modu, když smlouvu a provedení vkladu nelze od sebe oddělovat. Přitom (s poukazem na specialitu zákona o konkursu a vyrovnání) uvádějí, že translační účinky vkladu nastaly již 23. října 1995 a délka vkladového řízení zde není rozhodná. Z uvedeného dovolatelé uzavírají, že úpadce nebyl v době prohlášení konkursu vlastníkem nemovitostí. Nadto namítají - ve smyslu ustanovení §101 a §102 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - promlčení nároku, s tím, že k odstoupení od smlouvy došlo po uplynutí promlčecí doby. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání, uváděje, že z jeho textu není patrno, kterou otázku řešenou v napadeném rozhodnutí pokládají dovolatelé za otázku zásadního právního významu. K dovoláním tvrzené podjatosti soudu prvního stupně žalovaný uvádí, že v tom, že soudce soudu prvního stupně prohlásil konkurs na majetek úpadce a ustanovil žalovaného do funkce správce konkursní podstaty úpadce, důvod k jeho vyloučení z rozhodování o vylučovací žalobě nespatřuje. Opodstatněnou neshledává žalovaný ani námitku dovolatelů, že tím, že věc byla před soudem prvního stupně projednána v jejich nepřítomnosti, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V této souvislosti poukazuje na to, že dovolatelé se o konání jednání dozvěděli včas (s více než měsíčním předstihem). Nemohl-li se advokát dovolatelů jednání zúčastnit pro kolizi s jednáním v jiné věci (o níž se dozvěděl 5 dnů před konáním jednání v této věci), měl soud včas informovat. Soud pak postupoval v mezích stanovených zákonem a neúčast dovolatelů u jednání nelze přičítat k tíži soudu, nýbrž dovolatelům.
Žalovaný nesouhlasí ani s názorem dovolatelů, že úpadce nebyl ke dni prohlášení konkursu vlastníkem nemovitostí ve smyslu §6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), uváděje že řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí se přerušovalo ze zákona, přičemž tato zákonná úprava byla účinná jak v době uzavření kupní smlouvy, tak v době prohlášení konkursu; skutečnost, kdy bylo přijato zmíněné stanovisko, tu není významná.
K námitce dovolatelů, že nelze oddělovat smlouvu a provedení vkladu, neboť bez platného a účinného titulu nelze provést vklad vlastnického práva, žalovaný zdůrazňuje, že uvedené platí i opačně. Při existenci řádného titulu totiž ve smyslu §133 obč. zák. nedojde k nabytí vlastnického práva, není-li vklad proveden. Vklad vlastnického práva pak podle žalovaného proveden nebyl, respektive správní akt, který dovolatelé pokládají za pravomocné rozhodnutí o vkladu, je vzhledem k výše uvedenému aktem nicotným. Katastrální úřad totiž v okamžiku, kdy bylo řízení ze zákona přerušeno, „neměl pravomoc“ vydat jakékoli rozhodnutí ve věci zápisu vlastnických práv.
Námitku promlčení pokládá žalovaný za irelevantní jednak proto, že nebyla uplatněna v předchozích fázích řízení, jednak proto, že vlastnické právo náleží úpadci.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci). Oproti očekávání dovolatelů není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dále určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Z obsahového hlediska tvrzení dovolatelů, že ve věci v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce, vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a ony samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15 prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005).
K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, totiž žaloba pro zmatečnost (srov. §229 a násl. o. s. ř.).
Z takto formulovaných dovolacích námitek proto na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze.
Námitka, jejímž prostřednictvím se dovolatelé vyslovují k předpokladům, za nichž mohlo být o věci jednáno a rozhodnuto 30. září potažmo 2. října 2002, z obsahového hlediska vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v §229 odst. 3 o. s. ř., pro kterou platí totéž co pro zmatečnostní vadu dle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Argumenty, jimiž dovolatelé kritizují úvahy odvolacího soudu spojené s účinky prohlášení konkursu na vkladové řízení, sice vystihují způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., v tomto ohledu jsou ovšem závěry odvolacího soudu v souladu s judikatorně ustáleným výkladem a dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu, v nichž byly dovolateli kladené otázky již zodpovězeny.
Závěr, podle kterého se prohlášením konkursu přerušuje i vkladové řízení, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil ve zmíněném stanovisku, pod bodem XXIV. stanoviska, str. 190-191 (366 367), na nějž v podrobnostech odkazuje, přičemž z bodu XVII. stanoviska, str. 1783 (389), je zjevné, že Nejvyšší soud si byl vědom i zpětného účinku vkladu.
Argument, že ke stanovisku nemá být přihlédnuto, jelikož bylo přijato později, než došlo ke vkladu vlastnického práva v posuzované věci, je nepřiléhavý. Stanovisko je (srov. §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a v době přijetí výše zmíněného stanoviska bylo (srov. §28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb. o soudech a soudcích ve znění účinném před 1. lednem 2002) nástrojem Nejvyššího soudu k zajištění jednotného rozhodování soudů. Jeho prostřednictvím se zákon netvoří, ale vykládá, takže je zjevné, že každé stanovisko (stejně jako soudní rozhodnutí, jež v každém individuálním sporu plní týž účel) se zabývá výkladem sporných otázek vzniklých před jeho přijetím. Podstatné tedy není, kdy bylo stanovisko přijato, nýbrž to, že soudy nižších stupňů i Nejvyšší soud podle něj postupují ve sporech rozhodovaných po jeho přijetí. Závěr, že vkladové řízení se prohlášením konkursu rovněž přerušuje, je na základě označeného stanoviska závěrem v soudní praxi ustáleným a Nejvyšší soud nevidí důvodu jej měnit.
V tomto ohledu není podle přesvědčení Nejvyššího soudu odkazu na závěry obsažené ve stanovisku na překážku ani to, že stanovisko se vyslovuje k ustanovení §14 odst. 1 písm. c/ ZKV, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb., kdežto v rozhodné době (k 19. prosinci 1995, kdy byl prohlášen konkurs) přerušení řízení upravovalo ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ ZKV ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb. Lze dokonce říci, že podle právní úpravy platné k 19. prosinci 1995 platí závěry vyslovené ve stanovisku o to více, že v ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ ZKV se (na rozdíl od úpravy obsažené v §14 odst. 1 písm. c/ ZKV, účinné od 1. června 1996) jako podmínka přerušení řízení neklade, aby šlo o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku (k výkladu ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ ZKV v rozhodném znění srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněný v témže v časopise ročníku 2005, pod číslem 147).
K argumentu, že závěr obsažený ve stanovisku je v rozporu s doktrínou o titulu a modu vlastnického práva, Nejvyšší soud poukazuje např. na svůj rozsudek uveřejněný pod číslem 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozhodovací praxi Ústavního soudu na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 22. května 1997, sp. zn. IV. ÚS 332/98, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 8, ročníku 1997, části I., pod číslem 63. Z novější judikatury lze odkázat např. též na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003 a ze dne 23. února 2006 sp. zn. 29 Odo 1149/2003, ve kterých se Nejvyšší soud mimo jiné zabývá i tím, za jakých podmínek lze vkladové řízení zahájit nebo v něm pokračovat po prohlášení konkursu. Z těchto rozhodnutí se podává, že i otázka titulu a modu vlastnického práva již byla judikatorně vyřešena a to způsobem, který tvrzení dovolatelů nepodporuje.
K otázce účinků odstoupení od smlouvy Nejvyšší soud uvádí, že spočívá-li napadené rozhodnutí na závěru, že dovolatelé vlastnické právo k nemovitostem účinně nenabyli, nemůže být pro případný dovolací přezkum významné tvrzení, že odstoupením od smlouvy tohoto práva nepozbyli.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovoláním uplatněná námitka promlčení. Nebyla-li tato námitka vznesena v předchozích fázích řízení, nelze totiž ani z její případné opodstatněnosti usuzovat na nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Konečně nelze přehlédnout, že proti závěru odvolacího soudu o důvodech zamítnutí vylučovací žaloby co do čtyř ideálních pětin garáže neuplatňují dovolatelé v rovině právního posouzení věci žádné argumenty.
Lze tedy uzavřít, že v rovině právního posouzení věci důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dán není a co do tvrzených zmatečnostních vad přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení založit nelze.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšnému žalovanému vzniklo - ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení §8 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 3.100,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 1.550,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelů celkem 1.625,- Kč. Se zřetelem k povaze uplatňovaného práva uložil Nejvyšší soud dovolatelům úhradu této částky rukou společnou a nerozdílnou.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. března 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu