ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.999.2006.1
sp. zn. 29 Odo 999/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce P. k., proti žalovanému JUDr. J. Š., jako správci konkursní podstaty úpadkyně N. P., příspěvkové organizace, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 39 Cm 43/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2006, č. j. 15 Cmo 201/2005-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.933,75 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Z. K.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. února 2006, č. j. 15 Cmo 201/2005-96, Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 13. července 2005, č. j. 39 K 43/2001-71, jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu na vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně N. P., příspěvkové organizace. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že majetek ve vlastnictví kraje, který kraj (žalobce) svěřil do správy jím zřízené příspěvkové organizaci (pozdější úpadkyni) podléhá konkursu ve smyslu ustanovení 6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a tvoří tak konkursní podstatu úpadkyně. Kraj je (obdobně jako při exekuci vůči povinné příspěvkové organizaci kraje) povinen strpět postižení tohoto majetku konkursem vedeným na majetek příspěvkové organizace kraje.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ( dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že řeší danou problematiku v rozporu s hmotným právem, zpochybňuje jeho závěr, že konkurs je pouze zvláštním způsobem exekuce na majetek dlužníka. Na tomto základě odmítá i odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2005, pod číslem 99). Uvádí dále, že „správou“ majetku je nutno rozumět faktickou správu a nikoli výkon vlastnického práva spočívající v právu s věcí disponovat a oponuje závěru, že majetek, který jako zřizovatel svěřil do správy pozdější úpadkyni, podléhá konkursu vedenému na majetek úpadkyně. V dovolání pak snáší podrobné argumenty na podporu těchto tezí. Konečně dovolatel tvrdí, že ve vztahu k němu mělo být postupováno podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV, s tím, že po zahrnutí jeho majetku do konkursní podstaty úpadkyně je jeho postavení obdobné jako postavení oddělených věřitelů. Podle uvedeného ustanovení tedy mělo být postupováno analogicky a dovolateli měla být nabídnuta možnost svůj majetek z podstaty „vyplatit“. Až poté, co by dovolatel na výzvu podle §27 odst. 5 ZKV nereagoval ve lhůtě 30 dnů, byl žalovaný oprávněn věci ve vlastnictví dovolatele sepsat do konkursní podstaty. Tím, že žalovaný takto nepostupoval, dovolatele zkrátil na jeho právech. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření především navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné, s tím, že nejde o věc zásadního právního významu, neboť obdobnou problematikou, jakou je zahrnutí majetku spravovaného příspěvkovou organizací do soupisu konkursní podstaty, se Nejvyšší soud již zabýval. Argument, podle kterého mělo být postupováno podle §27 odst. 5 ZKV, shledává žalovaný matoucím, uváděje, že důvod takto postupovat není dán a není zřejmé, proč byl měl mít dovolatel v konkursním řízení zvláštní postavení, ani proč se dosud takového postavení nedomáhal.
V odpovědi na vyjádření žalovaného dovolatel poukázal na to, že žalovaný mu na základě jeho přihlášky podmíněné pohledávky z 11. listopadu 2004 postavení odděleného věřitele zčásti přiznal.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá. Otázky kladené dovolatelem totiž zodpověděl v rozsudku ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, týkajícím se týchž účastníků, jímž zamítl dovolání kraje založené na stejných argumentech. Tam uzavřel, že konkursem vedeným na majetek příspěvkové organizace kraje lze postihnout i majetek svěřený příspěvkové organizaci kraje do správy jejím zřizovatelem (krajem) jako vlastníkem tohoto majetku, s tím, že na takový majetek se pro účely konkursu pohlíží jako na majetek příspěvkové organizace kraje. Tyto závěry Nejvyšší soud formuloval na základě odkazů na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyslovující se kladně k postižení uvedeného majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí vedenou (ve shodě s exekučním titulem) na majetek povinné příspěvkové organizace kraje (za mnohé srov. výše označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2791/2004 a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2005, sp. zn. IV. ÚS 455/2005). Tamtéž odkázal i na usnesení ze dne 16. května 2006, sp. zn. II. ÚS 268/2006, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že výklad nepřipouštějící (u příspěvkových organizací) odpojení (jím svěřeného) majetku od závazků, které na něm ulpěly v minulosti, platí nejen pro výkon rozhodnutí nebo exekuci nýbrž i pro konkurs.
V rozsudku sp. zn. 29 Odo 905/2006 Nejvyšší soud též odůvodnil závěr, podle kterého majetek svěřený příspěvkové organizaci kraje do správy jejím zřizovatelem (krajem) jako vlastníkem tohoto majetku, režimu ustanovení §27 odst. 5 ZKV nepodléhá a kraj se v důsledku postižení onoho majetku konkursem vedeným na majetek příspěvkové organizace kraje nestává ani odděleným věřitelem ve smyslu §28 ZKV.
Jelikož napadené rozhodnutí je s těmito závěry (jež Nejvyšší soud nemá důvod měnit) v souladu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto. Procesně úspěšnému žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení §8 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 3.100,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 1.550,- Kč, jelikož advokátka žalovaného učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak jde o částku 1.625,- Kč. S náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši 308,75 Kč (zástupkyně žalovaného osvědčila, že je plátkyní této daně) proto dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 1.933,75 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 19. října 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu