ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.161.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 161/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2006 dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 2 To 885/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 103/2005, v neprospěch obviněného Z. H., a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 2 To 885/2005 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 8. 2005, sp. zn. 1 T 103/2005, se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušují v celém rozsahu.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Přerově se podle §265l odst. 1 tr. řádu přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 8. 2005, sp. zn. 1 T 103/2005, bylo podle §231 odst. 1, §223 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu a v článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. zastaveno trestní stíhání obviněného Z. H. pro skutek kvalifikovaný jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona, jehož se podle návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 2 ZK 87/2005, dopustil tím, že :
dne 19. 4. 2005 v době kolem 17.00 hodin v U., okres P., před domem, po zazvonění na vchodové dveře od bytu M. P. ji po otevření dveří odtlačil a bez jejího souhlasu vstoupil do chodby bytu, kde ji udeřil otevřenou dlaní do levé části obličeje tak, že M. P. upadla na zem, přičemž utrpěla zhmoždění hlavy, krční páteře s následnou blokádou krční páteře, zhmoždění levé tváře, spánku a zhmoždění levé kyčle a s těmito zraněními se léčila do 11. 5. 2005, přičemž ve svém běžném způsobu života byla omezena zejména bolestivostí těchto zranění, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Přerově podal stížnost Okresní státní zástupce v Přerově. Jeho stížností se zabýval v neveřejném zasedání Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který svým usnesením sp. zn. 2 To 885/2005 tuto stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, kterým byla zamítnuta stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově proti usnesení Okresního soudu v Přerově, podala ve lhůtě podle §265e tr. řádu dovolání nejvyšší státní zástupkyně (dále jen „státní zástupkyně“). V dovolání uvádí, že usnesením soudu druhého stupně byl naplněn dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. řádu, neboť tímto usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. řádu a v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený jednak v ustanovení – 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, jelikož soudem prvního stupně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a jednak ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Státní zástupkyně považuje za klíčovou skutečnost, že soudy prvního i druhého stupně nesprávně z hlediska mezinárodních a vnitrostátních aspektů posoudily problematiku týkající se zásady „ne bis idem“. K vysvětlení tohoto svého názoru uvádí podrobnou argumentaci včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu České republiky a Evropského soudu pro lidská práva.
Státní zástupkyně formuluje názor, že je to právě autonomní výklad pojmů „trestní obvinění“ a „obviněný z trestného činu“ v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, a nikoliv jazykový výklad článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Protokol k Úmluvě), jak tvrdí Okresní soud v Přerově s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 Tdo 738/2003 ze dne 22. 7. 2004, co rozšiřuje použití zásady „ne bis idem“ i na řízení, která z vnitrostátního pohledu nemají trestní povahu.
Dále za klíčovou považuje otázku totožnosti skutku, kterou zdůraznil ve svém rozhodnutí sp. zn. 2 To 885/2005 Krajský soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, který při hodnocení této problematiky vycházel z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 Tdo 738/2003. Připomíná tvrzení Nejvyššího soudu České republiky uvedeném v tomto rozhodnutí, že z hlediska uplatnění zásady „ne bis idem“ označil Evropský soud pro lidská práva za rozhodující totožnost skutku, nikoliv totožnost právní kvalifikace. Toto své tvrzení Nejvyšší soud České republiky dokládá rozborem judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přičemž ovšem státní zástupkyně se závěry tohoto rozboru nesouhlasí. Uvádí, že v teorii i praxi orgánů činných v trestním řízení v České republice se vychází z totožnosti skutku, nikoliv z totožnosti právní kvalifikace. Je proto pochopitelná snaha vykládat tímto způsobem i článek 4 Protokolu k Úmluvě. Dle státní zástupkyně již znění článku 4 odst. 1 Protokolu svědčí o opaku, neboť nehovoří o opětovném stíhání pro tentýž skutek, ale o opětovném stíhání pro tentýž trestný čin, což jednoznačně odkazuje do oblasti právní kvalifikace, nikoliv na skutek. Sám text článku 4 Protokolu k Úmluvě ovšem není rozhodující, neboť jak plyne již z předchozích rozborů, Úmluvou je to, co za Úmluvu prohlásí Evropský soud pro lidská práva.
Dle názoru státní zástupkyně je zřejmé, že Evropský soud pro lidská práva nepovažuje dvojí stíhání pro tentýž skutek za porušení článku 4 Protokolu k Úmluvě, pokud se jedná o stíhání pro různé trestné činy, které mají rozdílné podstatné znaky a že tedy tento soud vychází z totožnosti právní kvalifikace a nikoliv z totožnosti skutku. To ve svém důsledku použití zásady „ne bis idem“ omezuje, neboť kdyby vycházel z totožnosti skutku, jak je obvyklé např. v České republice, nebylo by dvojí stíhání pro tentýž skutek možné vůbec, a to ani v případě jednočinného souběhu dvou naprosto rozdílných trestných činů, a nebylo by třeba právní kvalifikace vůbec porovnávat.
Dále má státní zástupkyně za to, že nemůže bez bližšího zkoumání obstát závěr Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc, že v případě jednání obviněného Z. H., za které byl postižen v přestupkovém řízení, a jednání, pro které byl podán návrh na potrestání v trestním řízení, se jednalo o totožné skutky, a to zejména proto, že jednání obviněného popsané v návrhu na potrestání nemusí být jediným skutkem, jak bez bližšího odůvodnění presumuje ve shodě se soudem prvoinstančním i soud druhoinstanční, nýbrž dvěma samostatnými skutky.
Státní zástupkyně s ohledem na výše uvedené argumenty navrhuje v petitu svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání zrušil rozhodnutí obou soudů, jakož i na ně navazující rozhodnutí, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Přerově k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud)jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), c)tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněného. Nejvyšší státní zástupkyně je rovněž podle §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku v neprospěch obviněného.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu). I v tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že argumentace a námitky podaného dovolání jsou z hlediska uplatněných dovolacích důvodů relevantní.
Dále se Nejvyšší soud zabýval důvodností podaného dovolání. Po přezkoumání věci shledal, že uplatněné námitky jsou důvodné, neboť soudy obou stupňů při rozhodování ve věci nesprávně posoudily podmínky použití ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu a čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Především je nutno uvést, že za vadu předchozích rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud považuje nesprávnou a mechanickou aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 738/2003 na projednávaný případ.
Článek 4 odst.1 Protokolu k Úmluvě má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“
V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (a v návaznosti na jeho výklad pojmů „trestní obvinění“ a „obviněný z trestného činu“) se stávající praxe soudů za určitých podmínek přiklání k tomu, že zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je nezbytné vztahovat jak na činy patřící v českém právním řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. Článek 4 odst. 1 Protokolu nutno ve vztahu k vnitrostátnímu právu vykládat tak, že brání především opětovnému trestnímu stíhání a potrestání v kombinaci trestný čin – trestný čin. Na tento vztah pamatují vnitrostátní ustanovení, tj. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a §11 odst. 1 písm. f), g) tr. řádu. Článek 4 odst. 1 Protokolu k Úmluvě v tomto ohledu nestanoví něco jiného než zákon, a proto je třeba vycházet z vnitrostátní úpravy (viz čl. 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i při posouzení vztahů přestupek – přestupek a trestný čin – přestupek, které řeší ustanovení §76 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1900 Sb., o přestupcích v platném znění, a §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu. Pokud jde o vztah přestupek – trestný čin, u něho vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví. Zde se otevírá prostor vnitrostátnímu přímému použití čl. 4 odst. 1 Protokolu k Úmluvě zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek (k této problematice srov. JUDr. M. Růžička, JUDr. P. Polák. Nad jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu týkajícím se problematiky „ne bis in idem“ z hlediska jeho aspektů mezinárodních a vnitrostátních. Státní zastupitelství č. 6/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005).
Pro řešení věci, tedy zda přichází v úvahu aplikace ustanovení §4 odst.1 Protokolu k Úmluvě v celé šíři či nikoliv, je podstatná otázka, zda v konkrétní věci v přestupkovém řízení a poté v trestním řízení bylo rozhodnuto o témže skutku a především, zda se jednalo o činy se shodnými znaky skutkové podstaty. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že v posuzované věci se o takovou situaci nejedná.
Ze spisového materiálu vyplývá, že na obviněného Z. H. byl dne 8. 6. 2005 podán státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Přerově k Okresnímu soudu v Přerově návrh na potrestání pro trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že „dne 19. 4. 2005 v době kolem 17. 00 hod. v U., okr. P., před domem, po zazvonění na vchodové dveře od bytu M. P. ji po otevření dveří dveřmi odtlačil a bez jejího souhlasu vstoupil do chodby bytu, kde ji udeřil otevřenou dlaní do levé části obličeje tak, že M. P. upadla na zem, přičemž utrpěla zhmoždění hlavy, krční páteře s následnou blokádou krční páteře, zhmoždění levé tváře, spánku a zhmoždění levé kyčle a s těmito zraněními se léčila do 11. 5. 2005, přičemž ve svém běžném způsobu života byla omezena zejména bolestivostí těchto zranění.“
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací při rozhodování předmětné věci vycházely z obsahu přestupkového spisu Městského úřadu v Kojetíně, odbor vnitřních věcí, školství a kultury, čj. 6227/2005 – VVŠK (Vnitř/R 47/05), podle kterého byl obviněný Z. H. postižen pro přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění blokovou pokutou ve výši 800,- Kč, kterou na místě zaplatil.
Zmíněného přestupku se měl dopustit tím, že „dne 19. 4. 2005 v době kolem 17,30 hod. fyzicky napadl svou sousedku P. M., U., okr. P., důchodkyně, kterou uhodil pěstí do tváře a spánku, kdy poškozená upadla na zem,“ resp. tím, „že měl úmyslně narušit občanské soužití drobným ublížením na zdraví, když měl dne 19. 4. 2005 kolem 17,30 hod. v obci U., u domu fyzicky napadnout M. P., čímž ji byly způsobeny pohmožděniny.“
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 dost. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §238 odst. 2 tr. zákona se pak dopustí ten, kdo užije při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Podle §49 dost. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů se přestupku proti občanskému soužití dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a citované trestné činy nemají shodné znaky skutkových podstat a že skutek, pro který byl obviněný v rámci trestního řízení stíhán, zahrnuje skutkové okolnosti jednání obviněného, které v rámci přestupkového řízení řešeny nebyly a také nebyly v rámci přestupkového postihu vyjádřeny. Z toho vyplývá, že postihem obviněného pro přestupek tak nebyl vyčerpán celý skutek. Přitom je podstatné, že právní kvalifikace deliktu z přestupkového řízení a trestního řízení se ve svých formálních znacích skutkových podstat nepřekrývaly.
Podle názoru Nejvyššího soudu lze připustit částečnou shodu pouze u fyzického násilí vůči poškozené, za které byl obviněný postižen v rámci přestupkového řízení, i když ani zde nešlo o totožný následek.
Jako důvodnou také Nejvyšší soud shledal argumentaci dovolatelky v tom, že nemůže bez bližšího zkoumání obstát závěr odvolacího soudu, že v případě jednání obviněného, za které byl postižen v přestupkovém řízení, a jednání pro které byl podán návrh na potrestání v trestním řízení, se jednalo o totožné skutky a to zejména proto, že soudy obou stupňů nevyargumentovaly, proč jde v jednání popsaném v návrhu na potrestání o jediný skutek, a nikoli o dva samostatné skutky.
Nad rámec věci lze uvést, že kdyby obviněný pouze násilím vnikl do bytu poškozené a poté bez dalšího z bytu odešel, tak uvedené protiprávní jednání by ani nemohlo být řešeno v rámci přestupkového řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu a obě dovoláním napadená rozhodnutí zrušil, přičemž současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále pak postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Okresnímu soudu v Přerově, aby věc znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodování pak bude uvedený soud vázán právním názorem rozvedeným v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. června 2006
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h