ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.7.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 7/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2006 o dovolání podaném obviněným V. A., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 10 To 358/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 24/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 1 T 24/2005, v trestní věci obviněných M. H., J. S. a V. A., byl obviněný V. A. pod bodem 2) výroku uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterých se po skutkové stránce dopustil při vzájemném konfliktu se spoluobviněným J. S. tak, že „dne 15. 8. 2004 kolem 01.30 hodin v B. na zábavě na fotbalovém hřišti na diskotéce se zapojil J. S. do sporu mezi M. H. a P. K. a V. A., pak došlo k vzájemnému fyzickému napadení mezi J. S. a V. A. a v době, kdy J. S. již odcházel, udeřil jej V. A. pivní láhví do obličeje a J. S. utrpěl řeznou ránu v oblasti levého obočí v délce 3 cm, musel být ošetřen v nemocnici a zranění si vyžádalo léčení od 15. 8. do 23. 8. 2004.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
O odvolání obviněného V. A. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 10 To 358/2005, kterým toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ve vztahu k tomuto obviněnému nabyl právní moci dne 27. 9. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího stupně podal obviněný následně dovolání, jímž současně napadl ve výrocích o vině a trestu též rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že ze strany soudů obou stupňů došlo k porušení základních principů při hodnocení důkazů, neboť dovolateli nebylo v daném případě prokázáno, že by se dopustil jednání, jež mu bylo kladeno za vinu. Dovolatel pak provedl vlastní rozbor důkazů provedených ve věci, a na tomto základě dospěl k závěru, že ve skutečnosti se snažil zabránit útoku na poškozenou K., kterou již předtím napadl spoluobviněný H. Ve snaze zastavit spoluobviněného S., jej dovolatel chytil, resp. do něj strčil, přičemž oba upadli na zem, kde se pořezali od rozbitých skleniček a pravděpodobně i od střepů rozbité láhve od piva. Není tedy pravdou, že by dovolatel spoluobviněného láhví udeřil, nehledě na to, že k jejímu rozbití by podle dovolatele bylo zapotřebí značné síly s tomu odpovídajícími následky v podobě poranění spoluobviněného. Takové následky však u spoluobviněného S. zjištěny nebyly. Tyto skutečnosti však soudy nevzaly v úvahu a nevypořádaly se ani s dalšími rozpory mezi jednotlivými důkazy. Dovolatel soudům rovněž vytkl, že odmítly provést jím navrhované důkazy (ke zraněním, která on sám utrpěl při inkriminovaném konfliktu) a odvolacímu soudu dále to, že neprovedení řádného přezkumu napadeného rozsudku podle kritérií uvedených v §254 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí nahradil řadou rutinních právnických klišé a nic neříkajících frází. Soudy podle něj přitom nevzaly v úvahu ani skutečnost, že dovolatel měl proti sobě fyzicky podstatně silnějšího protivníka a navíc bránil sebe a svoji přítelkyni K.. To znamená, že jeho jednání nebylo možno hodnotit jako společensky nebezpečné a současně z důvodu absence tzv. materiální stránky trestného činu nemohlo být považováno za trestný čin. Dovolatel současně zdůraznil, že skutek, jak je popsán ve výrocích obou napadených rozhodnutí, neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, přičemž podle něj je tento rozpor natolik značný, že je nutno jej považovat již za extrémní nesoulad ve smyslu nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněného ve sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 32, nález 42, str. 405. V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 1 T 24/2005, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 10 To 358/2005, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný (dovolatel) podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby, popř. podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, avšak jinému soudci, který by již opakovaným projednáváním věci nebyl zatížen, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který ve svém vyjádření stručně vyložil obsah dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Se zřetelem k nim pak uvedl, že v posuzovaném případě dovolatelovy námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neodpovídají, neboť směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, kdy dovolatel prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž nešlo o vzájemné napadení, nýbrž o situaci, kdy dovolatel pouze čelil útoku další osoby vedeného proti němu a jeho přítelkyni. Přestože dovolatel deklaroval existenci extrémního rozporu mezi popisem skutku v napadených rozhodnutích (ačkoliv rozhodnutí odvolacího soudu přitom žádný popis skutku neobsahuje) a zjištěným skutkovým stavem věci, nevznesl podle státního zástupce žádné konkrétní námitky, ze kterých by existence takového rozporu vyplývala. Dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku prosazuje v podstatě pouze to, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem a domáhá se provedení dalších důkazů, jejichž význam pro objasnění věci je podle státního zástupce pochybný. V posledně uvedené souvislosti státní zástupce připomněl, že možnost, že dovolatel byl při incidentu sám zraněn, soud prvního stupně připustil (viz str. 8 odůvodnění rozsudku). Část dovolacích námitek se týká též kvality odůvodnění napadených rozhodnutí; tzn. že k nim podle státního zástupce nelze přihlížet s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. Podle názoru státního zástupce by pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno v obecné rovině podřadit jen námitku týkající se absence materiálního znaku trestného činu. Ani zde však nelze přehlédnout, že dovolatel tvrzení o absenci materiálního znaku trestného činu opřel o vlastní skutkovou verzi, podle které toliko čelil útoku dalších osob, přičemž tyto námitky primárně skutkového charakteru se vztahující spíše k §13 tr. zák. o nutné obraně, než k §3 odst. 2 tr. zák. o materiálních podmínkách trestného činu. Své vyjádření státní zástupce shrnul tak, že dovolací námitky obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je zahrnout ani pod žádnou z variant dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když dovolatel v jeho rámci pouze zpochybnil kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu k jím dovozované nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Vzhledem k těmto důvodům státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný V. A. je podle §265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel o námitky jednak vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, když poukázal především na to, že jejich zjištění neměla oporu v provedených důkazech a byla tudíž nesprávná, a dále na to, že dokazování bylo neúplné, neboť soudy neprovedly jím navrhované důkazy. Soudům rovněž vytkl, že svá rozhodnutí nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodnily. Za konstatovaného stavu věci se popis skutku a soudy učiněná skutková zjištění podle dovolatele dostaly do extrémního rozporu. S existencí těchto vad pak dovolatel spojoval nedostatek formálních i materiálních znaků jeho jednání jako trestného činu, neboť podle jeho přesvědčení reálně existující (tj. jím tvrzený) skutkový stav věci závěr o jeho vině nedovoloval.
Z rozsudku soudu prvního stupně (výrok a str. 7 – 9 odůvodnění) i z usnesení odvolacího soudu však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit a na těch následně založily právní posouzení dovolatelova jednání jako trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Soud prvního stupně své závěry v rozsahu předpokládaném §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozsudku náležitě vyložil o odůvodnil. Odvolací soud, který se s těmito závěry plně ztotožnil, na ně v odůvodnění napadeného usnesení pouze stručně odkázal. Dovolatelem namítaná nedostatečnost odůvodnění tohoto rozhodnutí - vzhledem k ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. o náležitostech odůvodnění usnesení - přitom sama o sobě nemůže být důvodem dovolání (srov. ustanovení §265a odst. 4 tr. ř.). Soudy neponechaly bez povšimnutí ani důkazní návrhy obviněného (dovolatele), které však z hlediska dalšího objasňování věci neshledaly potřebnými (důvodnými), a proto jim nevyhověly (viz protokol o hlavním líčení str. 126/2 a protokol o veřejném zasedání odvolacího soudu str. 156).
Poněvadž dovolatel soudům vytkl především to, že se neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), což (jako příčina) mělo vést k vadnému posouzení relevantních hmotně právních otázek, je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu. Současně se nejedná ani o druhou (dovolatelem namítanou) alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., tj. v posuzovaném případě by musely být zjištěny vady odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.
Zároveň je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy opřely svá zjištění o rozbor provedených důkazů (viz odůvodnění jejich rozhodnutí, především rozsudku soudu prvního stupně) a dovolatel namítaný extrémní nesoulad spojoval v podstatě pouze se snahou dosáhnout přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch, aniž by současně uvedl jakékoliv konkrétní významné skutečnosti, jež by jím namítaný extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho následným právním posouzením dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst.1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného V. A. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 31. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler