ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.93.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 93/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2006 o dovolání, které podal obviněný R. K. C., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 10 To 87/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 5/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 1 T 5/2005, byl obviněný R. K. C. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák, kterého se podle výroku rozsudku dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 14. 11. 2004 v době kolem 02.00 hod. v J., po předchozím seznámení se na diskotéce B., vylákal z objektu diskotéky nezletilou poškozenou S. K., kterou chytil pod krkem a pod pohrůžkou násilí ji přinutil, aby jej následovala do maringotky, odstavené v oploceném pozemku v ul. D.,, zde ji strčil na postel a vzhledem k protestům poškozené ji opakovaně uhodil otevřenou dlaní do obličeje a přikázal jí, aby se vysvlékla, poté si na ni lehl a snažil se ji líbat, poškozená se jeho jednání bránila tím, že uhýbala tělem a kolenem ho kopla do rozkroku, načež ji obžalovaný uhodil pěstí na pravou tvář, poškozená dále ze strachu z obžalovaného se jeho jednání již podvolila, načež obžalovaný na ní vykonal vaginální soulož a po kratší přestávce ji opět úderem do obličeje donutil, aby mu sála pohlavní úd, poté se poškozené pod záminkou, že potřebuje na toaletu, podařilo z maringotky utéci, a takto si obžalovaný počínal, přestože předtím na diskotéce se dozvěděl, že poškozená dosud nedosáhla věku 15 let. U poškozené došlo v důsledku jednání obžalovaného k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, což je závažné poškození psychického zdraví, které trvá do současné doby.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §241 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Výrokem podle §72 odst. 2 písm. a) odst. 4 tr. zák. bylo dále rozhodnuto, že se obviněnému ukládá ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ústavní formě.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 10 To 87/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 9. 2005 (§139 odst. 1 písm. b) cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu podal obviněný následně dovolání, jímž současně napadl ve všech výrocích i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Dovolatel zdůraznil, že jeho jednání vůči poškozené nemělo takovou intenzitu, jak mu bylo soudy kladeno za vinu, a v uvedené souvislosti soudům vytkl, že jeho obhajobu vůbec nebraly v úvahu a zcela mechanicky a bez hlubšího posouzení všech souvislostí posuzovaného případu rozhodly o jeho vině v plném rozsahu. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že dosavadním postupem soudů obou stupňů bylo porušeno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť orgány činné v trestním řízení vycházely pouze z tvrzení svědčící proti němu a o jeho vině rozhodly výlučně na tomto základě, přestože pro vyslovení takových závěrů nebyl dostatek jednoznačných, věrohodných a přesvědčivých důkazů. Dovolatel současně poukázal i na obsah odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně s tím, že by k argumentaci podané v rámci tohoto řádného opravného prostředku mělo být přihlíženo v dovolacím řízení. V závěru dovolání uvedl, že ve skutečnosti mu bylo prokázáno nejvýše spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., tedy činu podstatně mírněji trestného. Navrhl proto, aby dovolací soud v plném rozsahu zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265k odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, a rozhodnutí, nebo aby sám rozhodl o překvalifikování jeho jednání ve výše naznačeném směru, jakož i o uložení přiměřeného mírnějšího trestu.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil dovolání obviněného dne 4. 1. 2006 (č. l. 512 spisu) Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, jímž by Nejvyšší státní zástupkyně případně uplatnila svá práva vyplývající z výše citovaného ustanovení, zejména právo k dovolání obviněného se vyjádřit.
Obviněný R. K. C. je podle §265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, které podle dovolatele „braly v úvahu pouze tvrzení svědčící proti němu“, bez zřetele na jeho obhajobu, a na takto vadném skutkovém základě rozhodly o jeho vině trestným činem znásilnění, ačkoliv s ohledem na porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. „pro vyslovení takových závěrů nebyl dostatek jednoznačných, věrohodných a přesvědčivých důkazů.“ S těmito procesními skutečnostmi pak dovolatel spojoval namítané vadné nesprávné hmotně právní posouzení skutku, když podle jeho přesvědčení reálně existující skutkový stav věci dovoloval právní závěr pouze o tom, že svým jednáním naplnil znaky méně závažného trestného činu, a to trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.
Z odůvodnění dovoláním napadeních rozhodnutí (viz str. 3 – 4 usnesení odvolacího soudu a str. 5 – 9 rozsudku soudu prvního stupně) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Své skutkové a právní závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily a odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (jenž se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 , III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. K. C. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 31. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler