ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.3130.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 3130/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Města V., zastoupeného advokátkou, proti žalované I. H. I., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 1389/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2005, č. j. 24 Co 47/2005 - 188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5 2005, č. j. 24 Co 47/2005 - 188, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem nemovitosti - parcely č. 1722/51
o výměře 79 m2 v k. ú. V., obec V., zapsané na LV č. 2500 u Katastrálního úřadu pro S. kraj, pracoviště B. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedenou parcelu převedl kupní smlouvou ze dne 16. 9. 1996 do vlastnictví žalované, přičemž ve smlouvě byla sjednána „rozvazovací podmínka“, která mu umožňovala
od smlouvy odstoupit, jestliže na předmětném pozemku nebude do tří let od podpisu smlouvy dokončena stavba provedená v souladu se zástavbovou studií. Vzhledem
k tomu, že žalovaná ve stanovené lhůtě stavbu nedokončila, resp. nezapočala ani s její realizací, žalobce od kupní smlouvy dopisem ze dne 3. 9. 2002, doručeným žalované dne 16. 9. 2002, odstoupil, s čímž žalovaná nesouhlasí, a proto se obrátil se žalobou
na soud.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 19. 10. 2004, č. j. 13 C 1389/2003 - 136, určil, že vlastníkem nemovitosti - parcely č. 1722/51 o výměře 79 m2 v k. ú. V., obec V., zapsané na LV č. 2500 u Katastrálního úřadu pro S. kraj, pracoviště V., je Město V., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 16. 9. 1996 kupní smlouvu, kterou žalobce prodal žalované uvedený pozemek
za dohodnutou kupní cenu ve výši 79.000,- Kč za účelem výstavby objektu podle studie zástavby L. ulice ve V., schválené Městskou radou dne 21. 8. 1995. V článku V. této smlouvy účastníci ujednali možnost odstoupení od kupní smlouvy prodávajícím v případě, že kupující nedokončí stavbu na pozemku podle studie zástavby L. ulice ve V. do tří let ode dne podpisu smlouvy. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalované nastaly ke dni 22. 11. 1996 a žalovaná je zapsána jako výlučná vlastnice uvedeného pozemku v katastru nemovitostí. Dále bylo zjištěno, že žalobce dopisem
ze dne 3. 9. 2002, doručeným žalované dne 16. 9. 2002, od kupní smlouvy s odkazem
na článek V. smlouvy odstoupil z důvodu, že kupující nebyla stavba na pozemku
v souladu se schválenou zástavbovou studií L. ulice ve V. dokončena
ve lhůtě tří let od podpisu smlouvy. Dále bylo prokázáno, že k žádosti žalované ze dne 17. 4. 1998 vydal Městský úřad ve V. dne 10. 10. 2003 stavební povolení
na novostavbu domu s bytem a kancelářemi na pozemcích č. kat. 1722/51, 172/41, 2381/5 a 391/1 v k. ú. V., proti němuž oba účastníci podali odvolání. Rozhodnutím Krajského úřadu S. kraje ze dne 20. 2. 2004 bylo stavební povolení zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání, neboť před vydáním stavebního povolení je nutné s ohledem na odstoupení žalobce od kupní smlouvy vyřešit vlastnické vztahy
k předmětnému pozemku. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť v případě, že prokáže platné odstoupení od kupní smlouvy, „bude vydané soudní rozhodnutí zapsáno do katastru nemovitostí a bude tak dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí“. Vycházeje z ust. §48 obč. zák. dospěl k závěru, že určovací žaloba je opodstatněná, neboť žalobce v souladu s platným ujednáním obsaženým v kupní smlouvě, od této smlouvy řádně před uplynutím promlčecí doby odstoupil vzhledem k tomu, že sjednaná podmínka (realizace stavby) nebyla naplněna. Podle jeho názoru ovšem ujednání obsažené v čl. V. kupní smlouvy nelze posoudit jako rozvazovací podmínku podle §36 odst. 2 obč. zák., neboť zatímco splněním rozvazovací podmínky nastává zánik již nastalých právních účinků bez dalšího, odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem. Na daný případ nelze aplikovat ani ust. §610 odst. 2 obč. zák., jak žalovaná namítala, neboť lhůta v něm stanovená neplatí pro dohodnuté odstoupení od smlouvy podle §48 obč. zák., popř. podle §497 obč. zák., jímž dochází ke zrušení smlouvy ex tunc. Za nedůvodnou považoval okresní soud též námitku žalované, že ujednání o dokončení stavby ve lhůtě 3 let od podpisu smlouvy je podle §37 odst. 2 obč. zák. neplatné pro nemožnost plnění, a nepřisvědčil ani jejímu názoru, že odstoupení od smlouvy žalobcem je v rozporu
s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že žalobce zajistil nejpozději v roce 1998 odstranění kabelů nízkého napětí ze sporného pozemku a od kupní smlouvy odstoupil až v samém závěru běhu promlčecí doby, čímž žalované poskytl dostatečně dlouhou dobu k realizaci stavby. Zjištění případného vedení telekomunikačních kabelů na předmětném pozemku, jakož i zajištění jejich případné přeložky, bylo věcí žalované jako stavebníka. Dále vyslovil názor, že žalobce není odpovědný za jednání stavebního úřadu, jestliže tento žalované nevydal včas stavební povolení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2005, č. j. 24 Co 47/2005 - 188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a řízení dále doplnil obsahem korespondence účastníků a stavebním úřadem ověřenou kopií správního spisu o vydání stavebního povolení k žádosti žalované
z dubna 1998. Shodně s ním dovodil, že žalobce má na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť určovací žaloba (pro níž je posouzení platnosti kupní smlouvy a účinnosti odstoupení od této smlouvy otázkou předběžnou) je v daném případě způsobilá odstranit stav právní nejistoty žalobce, a soudním rozhodnutím, určujícím vlastnictví ke sporné nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí, bude dosaženo shody stavu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí se stavem právním. Krajský soud shodně se soudem prvního stupně posoudil uzavřenou kupní smlouvu jako platný právní úkon, a to včetně ujednání
v článku V. o možnosti prodávajícího jednostranně od této smlouvy odstoupit v případě nedokončení stavby domu na předmětném pozemku kupující podle schválené zástavbové studie L. ulice ve V. ve lhůtě tří let od podpisu kupní smlouvy. Protože účastníci pro tento případ nesjednali odstupné, nejedná se o dohodu ve smyslu ust. §497 obč. zák., ale o dohodu podle §48 odst. 1 obč. zák. Uvedené ujednání není rozvazovací podmínkou podle §36 obč. zák., neboť splněním rozvazovací podmínky nastává zánik již nastalých právních účinků smlouvy bez dalšího, aniž by k tomu bylo třeba dalšího jednostranného úkonu některého z účastníků smlouvy; naopak smluvní ujednání o možnosti odstoupení od smlouvy spočívá v tom, že nastanou-li ve smlouvě okolnosti v ní předvídané, musí k nim přistoupit ještě jednostranný právní úkon - odstoupení od smlouvy, aby jejich účinky nastaly. Bez ohledu na použitou formulaci článku V. smlouvy je zřejmé, že účastníci měli vůli ujednat pro prodávajícího možnost odstoupení od smlouvy podle §48 odst. 1 obč. zák. pro případ, že nastanou okolnosti ve smlouvě ujednané. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že odstoupení od kupní smlouvy učiněné žalobcem dopisem ze dne 3. 9. 2002 je účinné, neboť do sféry žalované bylo doručeno před uplynutím obecné tříleté promlčecí doby dne 16. 9. 2002 (§101, §122 obč. zák.), která počala běžet dne 17. 9. 1999. Námitka promlčení proto žalovanou nebyla vznesena důvodně a přisvědčit nelze ani jejímu názoru, že výkon práva žalobce, spočívající v odstoupení od kupní smlouvy, je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti odvolací soud poukázal na skutečnost, že kupní smlouva byla účastníky uzavřena jako výsledek jejich svobodného ujednání
o podmínkách závazkového právního vztahu; pokud tedy žalovaná na sebe převzala závazek dokončit stavbu domu na předmětném pozemku do tří let od podpisu kupní smlouvy pod sankcí možného odstoupení od smlouvy prodávajícím, musela si být vědoma rizika, spočívajícího v tom, že se jí stavba do stádia jejího dokončení v této době nemusí zdařit, včetně toho, že mohou nastat překážky, ať již při vypracování projektové dokumentace, vyřizování stavebního povolení či při samotné realizaci stavby, a že nesplnění této podmínky jde k její tíži. Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že žalovaná o vydání stavebního povolení požádala příslušný stavební úřad až zhruba po 2 letech od podpisu kupní smlouvy, přičemž dokladovala, že na pozemku nevedou žádné kabely PVTS bránící stavbě, že kabely nízkého elektrického napětí byly přeloženy počátkem července 1998 a že žalobce od smlouvy odstoupil až po třech letech po uplynutí doby k realizaci stavby, nelze žalobci odepřít právo na odstoupení
od smlouvy. Z hlediska ust. §3 odst. 1 obč. zák. považoval krajský soud za nedůvodnou i námitku žalované o vztahu žalobce a stavebního úřadu, neboť obec (město), jako orgán samosprávy, nemůže ovlivňovat průběh stavebního řízení před příslušným stavebním úřadem, a pokud v tomto řízení došlo k pochybení, jde o odpovědnost státu. Odvolací soud ze všech těchto důvodů uzavřel, že odstoupením od kupní smlouvy žalobcem se bez dalšího obnovil původní stav, tj. vlastnictví žalobce k pozemku, a protože jej žalovaná žalobci nevydala dobrovolně, je určovací žaloba opodstatněná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 26/97).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Především namítá, že závěr odvolacího soudu o platnosti odstoupení žalobce od kupní smlouvy ze dne 3. 9. 2002 je nesprávný, neboť je v rozporu s hmotným právem (ust. §103 tehdy platného zákona
o obcích) i judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Tento právní úkon je sice podepsán starostou města, který jej zastupuje navenek, avšak z odstoupení od smlouvy ani z průběhu řízení nevyplývá, že by byl učiněn po předchozím rozhodnutí městského zastupitelstva [§85 písm. a) zákona o obcích], či obecní rady (§102 odst. 2 zákona
o obcích); jedná se proto o absolutně neplatný právní úkon. Ve zřejmém rozporu
s hmotným právem je dále i názor odvolacího soudu, že překážky v realizaci stavby
ve smluvené lhůtě jdou k tíži žalobkyně, neboť je jím přehlížena odpovědnost prodávajícího za vady prodané věci (§499, §597 obč. zák.), spočívající v existenci nízkého elektrického vedení, které bylo přeloženo až v roce 1998, a telefonního vedení (bez ohledu na to, že v roce 2003 již bylo nefunkční), z čehož vyplývá, že nemovitost nebylo možné použít ke smluvenému účelu. Nesprávně a v rozporu s hmotným právem posoudil odvolací soud též ujednání obsažené v článku V. kupní smlouvy, které
na jedné straně zakládá oprávnění prodávajícího od smlouvy odstoupit, a na druhé straně je tato formulace označena za rozvazovací podmínka. Protože toto ujednání je vnitřně rozporné a tento rozpor nelze odstranit ani výkladem, je pro neurčitost neplatné podle
§37 odst. 1 obč. zák. (§41 obč. zák.). Dále dovolatelka s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 6. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 1970/99, a ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1860/99, namítá, že odvolací soud z hlediska ust. §3 odst. 1 obč. zák. nezohlednil všechny rozhodné okolnosti daného případu, zejména prokázanou skutečnost, že podle vyjádření S. T., a. s., ze dne 13. 8. 1998 vede na pozemku telefonní vedení bránící realizaci stavby, a že teprve v roce 2003 bylo zjištěno, že tyto kabely jsou již nefunkční. Odmítnutí námitky rozporu s dobrými mravy z důvodu, že kupní smlouva byla účastníky uzavřena jako výsledek jejich svobodného ujednání o podmínkách závazkového právního vztahu, je tudíž rovněž v rozporu s hmotným právem
i judikaturou Nejvyššího soudu, a popřením smyslu ust. §39 obč. zák., podle kterého je neplatný právní úkon, který byl učiněn v rozporu s dobrými mravy. Existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], spatřuje dovolatelka v tom, že nebyly provedeny účastníky navržené důkazy, přičemž soud prvního stupně se s touto okolností náležitě nevypořádal a další důkazy odmítl paušálně, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Další vada řízení pak spočívá v tom, že nebylo rozhodnuto ve smyslu ust. §95 o. s. ř.
o změně žaloby v souvislosti s doplněním žalobního petitu, učiněným žalobcem před soudem prvního stupně dne 12. 8. 2004, a toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena
k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
V posuzované věci žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda je platný právní úkon žalobce ze dne 3. 9. 2002, doručený žalované dne 16. 9. 2002, jímž odstoupil od kupní smlouvy účastníků ze dne 16. 9. 1996. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující) a dovolatelka ji v dovolání označila, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl
k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 o. s. ř. dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaná v dovolání především namítá, že uvedené ujednání, obsažené v článku V. kupní smlouvy, je vnitřně rozporné a z tohoto důvodu je pro neurčitost neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. (§41 obč. zák.).
Podle §37 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže
k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti (či nesrozumitelnosti) právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět
k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§35 odst. l obč. zák.). Ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
V posuzované věci účastníci v bodě V. kupní smlouvy ze dne 16. 9. 1996 ujednali, že „obě smluvní strany berou na vědomí, že koupě a prodej se realizuje za účelem výstavby objektu dle studie zástavby L. ulice, která byla schválena Městskou radou dne 21. 8. 1995. Prodávající má právo odstoupit od této kupní smlouvy, pokud kupující nedokončí stavbu do tří let ode dne podpisu kupní smlouvy s tím, že kupní cena uvedená v čl. II. bude snížena o 50 %. Prodávající v případě realizace výše uvedené rozvazovací podmínky rozestavěnou stavbu odkoupí za znalecký posudek“.
Pokud odvolací soud dovodil, že toto ujednání lze považovat za platně uzavřenou dohodu o možnosti prodávajícího odstoupit od kupní smlouvy v případě, že kupující nedokončí stavbu domu na předmětném pozemku podle schválené zástavbové studie L. ulice ve V. ve lhůtě tří let od podpisu kupní smlouvy, nelze mu vytýkat nesprávný názor na výklad tohoto právního úkonu ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák. S ohledem na obsah této dohody nelze totiž mít za to, že by toto ujednání připouštělo jiný výklad, než že projev vůle obou účastníků (písemný) směřoval
ke sjednání možnosti prodávajícího od kupní smlouvy odstoupit pro případ, že nastanou okolnosti ve smlouvě ujednané (§48 obč. zák.). Jazykový projev vyjádřený v této dohodě je v tomto směru jednoznačný a nezanechává žádné pochybnosti, přičemž jeho obsah je natolik srozumitelný a určitý, že na něj nelze aplikovat ust. §37 odst. 1 obč. zák. o absolutní neplatnosti právních úkonů, byť je uvedené ujednání v kupní smlouvě označeno jako „rozvazovací podmínka“. O rozvazovací podmínku ve smyslu ust. §36 obč zák. se však v daném případě nejedná, neboť - jak správně uvedly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí - splněním rozvazovací podmínky nastává zánik již nastalých právních účinků smlouvy bez dalšího, aniž by bylo třeba dalšího jednostranného právního úkonu některého z účastníků smlouvy; naopak smluvní ujednání o možnosti odstoupení od smlouvy spočívá v tom, že nastanou-li ve smlouvě okolnosti v ní předvídané, musí k nim přistoupit ještě jednostranný právní úkon - odstoupení od smlouvy. Bez ohledu na použitou formulaci článku V. smlouvy je tedy zřejmé, že účastníci měli vůli ujednat pro prodávajícího možnost odstoupení
od smlouvy podle §48 odst. 1 obč. zák., které směřuje k jednoznačně definovaným důsledkům (§48 odst. 2, §457 obč. zák.).
V posouzení otázky platnosti uvedeného ujednání, kterou odvolací soud řešil jako otázku předběžnou, proto rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Dále žalovaná v dovolání namítá, že je nesprávný závěr odvolacího soudu
o platnosti odstoupení žalobce od kupní smlouvy ze dne 3. 9. 2002, které jí bylo doručeno dne 16. 9. 2002, z důvodu, že tomuto právnímu úkonu, podepsanému starostou, nepředcházelo rozhodnutí městského zastupitelstva města V. [§85 písm. a) zákona o obcích], či obecní rady (§102 odst. 2 zákona o obcích).
Vzhledem k tomu, že odstoupení od smlouvy bylo žalované doručeno dne 16. 9. 2002, je projednávanou věc třeba posuzovat podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecních zřízeních), ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen zákon o obcích).
Podle §103 odst. 1 zákona o obcích starosta zastupuje obec navenek. Úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, případně rady obce, může starosta provést jen po jejich předchozím sválení, jinak jsou tyto právní úkony od počátku neplatné.
Podle §85 zákona o obcích je zastupitelstvu vyhrazeno rozhodování
o majetkoprávních úkonech uvedených pod písm. a) až l); podle písm. a) tohoto ustanovení jde o nabytí a převod nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, převod bytů a nebytových prostorů z majetku obce.
Podle §102 odst. 2 zákona o obcích jsou radě obce vyhrazeny pravomoci uvedené podle písm. a) až p). Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rada obce rozhoduje v ostatních záležitostech patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo obce nevyhradilo.
Odstoupení od smlouvy podle §48 obč. zák. je jednostranný hmotněprávní úkon, který směřuje ke zrušení smlouvy s účinky od počátku (ex tunc), což platí i pro odstoupení od kupní smlouvy o převodu nemovitosti, podle které bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu (§46 odst. 1 obč. zák.), platí, že i odstoupení
od takové smlouvy musí být písemné (§40 odst. 2 obč. zák.), a tento právní úkon musí dále splňovat náležitosti platných právních úkonů (§37 odst. 1 a §39 obč. zák.).
Oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce, tj. o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, je ze zákona beze zbytku rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo. Žádný z těchto orgánů však nemůže vystupovat jménem obce navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi (§103 odst. 1 zákona o obcích) a proto také toliko starosta obce (města) může jménem obce odstoupit od kupní smlouvy o převodu nemovitostí, kterou obec (město) uzavřela. Starosta obce (města) však nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je třeba v daných souvislostech považovat
za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis). Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný podle §39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, nebo nález ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103). Protože odstoupení od kupní smlouvy o převodu nemovitosti je právním úkonem v majetkoprávní věci, který spadá do pravomoci obecního zastupitelstva [§85 písm. a) zákona o obcích], není starosta obce (města) oprávněn jménem obce (města) takový právní úkon učinit, dokud zákonem požadované rozhodnutí tohoto orgánu chybí. Odvolací soud se ale otázkou, zda obecní zastupitelstvo rozhodlo o odstoupení od kupní smlouvy účastníků nezabýval. Jeho závěr, že žalobce
od kupní smlouvy odstoupil platně a že se v důsledku toho obnovilo jeho vlastnické právo k předmětné nemovitosti, je tak předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nejvyšší soud ČR jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se pro předčasnost zabýval dalšími námitkami žalované v dovolání, vyjma namítané vady řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jíž dovolatelka spatřuje v tom, že nebylo rozhodnuto ve smyslu ust. §95 o. s. ř. o změně žaloby v souvislosti s doplněním žalobního petitu, učiněným žalobcem při jednání před soudem prvního stupně dne 12. 8. 2004, a toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Existenci této vady řízení dovolací soud neshledal, neboť při uvedeném jednání žalobce doplnil žalobu jen o údaj, že „předmětný pozemek je zapsán na LV č. 2500 pro k. ú. a obec V. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, pracoviště B.“ (viz
č. listu 118 spisu), a nejednalo se tudíž o změnu žaloby.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu